Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 30/2010 - 68

- 70

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: T. M. D., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2008, č. j. OAM-601/VL-18-11-2008, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010, č. j. - 48,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. 9. 2008, č. j. OAM-601/VL-18-11-2008, zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Na základě podané žaloby Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 78, www.nssoud.cz, podle kterého je správní orgán v případě, že rozhodl podle , povinen vypořádat se v odůvodnění s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný ve správním řízení správně zamítl žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou, neboť u něj byly naplněny všechny tři podmínky třístupňového testu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. ), avšak v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s otázkou možného udělení doplňkové ochrany.

Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu vymezeného v , (dále jen „ “). Stěžovatel brojí proti povinnosti uložené krajským soudem, aby v rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle zkoumal naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel je přesvědčen, že taková povinnost je v rozporu se zákonným ustanovením, ba dokonce v rozporu se smyslem a účelem institutu zjevně nedůvodných žádostí. Povinnost zkoumat existenci vážné újmy ukládá správnímu orgánu jen v případě postupu dle a f). Stěžovatel navíc poukázal na rozpornou judikaturu k této otázce, přičemž rozkol byl podle něj identifikován i Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 2. 9. 2009, č. j. - 65. V současné době se touto problematikou zabývá rozšířený senát pod sp. zn. . Nadbytečnost posuzování doplňkové ochrany v případě uvedeného žadatele o mezinárodní ochranu podle něj vyplývá i z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. - 44.

Nepřípustnou retroaktivitu spatřuje stěžovatel v tom, že soud odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 78, neboť správní rozhodnutí bylo vydáno již dne 3. 9. 2008, tedy dříve, než byl tento rozsudek vydán.

Stěžovatel je toho názoru, že jeho kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se v daném případě jedná o právní otázku, která dosud není plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, navíc se kasační stížnost dotýká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně a samotným Nejvyšším správním soudem byl konstatován judikatorní rozkol. Judikaturou dosud nebyla řešena situace, kdy o vyhoštění a o možné hrozící újmě cizince v zemi původu rozhodl soud v rámci trestního řízení, nikoliv policie vázaná závazným stanoviskem Ministerstva vnitra. V případě aplikace pak podle stěžovatele pojmově nepřichází v úvahu zkoumání doplňkové ochrany, neboť existence důvodů pro aplikaci vylučuje řešení případu podle . Pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že se po něm požaduje, aby zohlednil judikaturu, která v době jeho rozhodování neexistovala.

Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. , tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. , nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Důvody, které v tomto ohledu stěžovatel přednesl, neshledal Nejvyšší správní soud dostačujícími. Situace, která je aktuálně předmětem posouzení rozšířeným senátem ve věci sp. zn. , je totiž poněkud odlišná od té ve zde souzeném případě. Ve věci sp. zn. se žalobce v žalobě nedomáhal aplikace na svůj případ, a sedmý senát proto předložil rozšířenému senátu otázku, zda má krajský soud ex offo povinnost dovodit nepřezkoumatelnost rozhodnutí Ministerstva vnitra jen proto, že se ministerstvo nezabývalo v případě rozhodnutí podle ustanovení , 2 , s výjimkou rozhodnutí podle ustanovení a f) cit. zákona, splněním podmínek pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu . V nyní souzené věci se však žalobce domáhal v žalobě aplikace , a proto byl pro krajský soud závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 78. K odlišnosti mezi oběma případy srov. rovněž rozsudek ze dne 8. 9. 2010, č. j. - 82.

Nepřípadným shledal Nejvyšší správní soud rovněž názor stěžovatele týkající se „retroaktivity“ judikatury Nejvyššího správního soudu. Na judikaturu soudů totiž nelze podle jeho názoru aplikovat pravidla týkající se pravé či nepravé retroaktivity zákona. Judikatura je pouze interpretací právního předpisu, a má se proto naopak za to, že předpis platil od počátku (od nabytí své účinnosti) tak, jak byl soudem následně vyložen.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost dle ust. pro nepřijatelnost odmítl.

Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( ve spojení s ust. ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 18. listopadu 2010

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu