Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 12/2010 - 172

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, č. j. - 78.

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, č. j. – 78, s e ve výroku II. a IV. z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku II. rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. - 78 zamítl žalobu v části, v níž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 24. 11. 2008, č. j. 6576/08-1400-200796 a ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2123/09-1400-200796. Prvním rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rakovníku (dále jen „finanční úřad“) ze dne 6. 3. 2008, č. j. 25762/08/069960/3436 o předepsání penále ve výši 720 Kč za pozdní úhradu daně z nemovitostí na rok 2005 a druhým zamítlo odvolání proti platebnímu výměru téhož finančního úřadu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 101646/08/069960/3436 o předepsání úroku z prodlení ve výši 240 Kč za pozdní úhradu daně z nemovitostí na rok 2007. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že platební výměr na penále je deklaratorním rozhodnutím, kterým správce daně sděluje daňovému subjektu výši penále a náhradní lhůtu, které vycházejí ze zákona, případně ze zvláštního právního předpisu. Stěžovatel byl v prodlení v důsledku zaplacení daně z nemovitosti v nižší částce v roce 2005, neboť v jím podaném odvolání, a následně obecně i v žalobě, uvedl, jakým způsobem hradil v roce 2005 splátky daně z nemovitostí, ale neprokázal ani neosvědčil svá tvrzení, že neměl nedoplatky na uvedené dani z předchozích zdaňovacích období. Naopak finanční ředitelství podrobně v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsalo, že platba ze dne 31. 5. 2005 ve výši 1 654 Kč, byla zaúčtována správcem daně na částečnou úhradu nejstaršího nedoplatku na dani z nemovitostí, kterým byla čtvrtá splátka daně z nemovitostí za rok 2004 ve výši 1 655 Kč. Platbou ze dne 23. 8. 2005 ve výši 1 654 Kč byla uhrazena zbývající část čtvrté splátky daně z nemovitosti za rok 2004 a částečně první splátka daně z nemovitosti za rok 2005, splatná k datu 31. 5. 2005. Platbou ze dne 21. 10. 2005 ve výši 1 655 Kč byla uhrazena zbývající část prvé splátky daně z nemovitosti za rok 2005 a druhá splátka daně z nemovitosti za rok 2005, splatná ke dni 30. 6. 2005. Z platby ve výši 1 654 Kč ze dne 25. 11. 2005 byla uhrazena třetí splátka daně z nemovitosti za rok 2005, splatná ke dni 30. 9. 2005 a čtvrtá splátka daně z nemovitosti roku 2005, splatná ke dni 30. 11. 2005, byla uhrazena částečně platbou ze dne 31. 5. 2006 v částce 1 654 Kč a částečně platbou ze dne 15. 7. 2006. Správce daně tedy podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “) zcela oprávněně a v souladu se zákonem použil platby poukázané stěžovatelem na úhradu nejstarších nedoplatků na dani z nemovitosti, čímž nedošlo k uhrazení splátek daně z nemovitosti za rok 2005 ve lhůtách splatnosti. Vzhledem k pozdním úhradám splátek daně z nemovitosti za rok 2005 byl stěžovatel podle ust. zákona o správě daní a poplatků v prodlení s plněním své daňové povinnosti, a proto mu správce daně oprávněně sdělil platebním výměrem předpis daňového penále. V dané věci tudíž nedošlo napadeným rozhodnutím k porušení zákona o správě daní a poplatků. To platí i o důvodnosti žalobních námitek, které směřovaly proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 17. 4. 2009. Také v odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční ředitelství srozumitelně a jednoznačně uvedlo, že daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2007 nebyla uhrazena v zákonných termínech, a proto byl stěžovateli oprávněně podle ust. zákona o správě daní a poplatků předepsán úrok z prodlení. Dále městský soud zopakoval závěry uvedené v napadeném rozhodnutí a uvedl, že ani ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2007 stěžovatel žádnými skutkovými či právními argumenty nevyvrátil rozhodné skutečnosti uvedené finančním ředitelstvím. Z obsahu rozhodnutí i z korespondence předložené soudu stěžovatelem je totiž zřejmé, že platby na daň z nemovitosti, poukázané v tomto zdaňovacím období stěžovatelem, nemohly být pro existenci starších nedoplatků na téže dani z předchozích období použity na včasnou úhradu daňové povinnosti.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. , b) a d) , ve které uvedl, že jej finanční úřad trvale a dlouhodobě poškozuje. Není řádně vedena evidence jeho plateb za daň z nemovitostí. Od těchto plateb byl bezdůvodně a nelogicky odečten přeplatek na jiné dani v částce 1 255,28 Kč a následně pak byly vymáhány nedoplatky na dani z nemovitosti a ještě jsou vyměřovány a vymáhány penále. Toto městský soud v napadeném rozsudku neřeší. Úředníci finančního orgánu budou nadále požadovat neoprávněně částky, poškozovat občana v tísni, který vzhledem ke své špatné sociální situaci nemá možnost je uhradit. Napadený rozsudek je podle stěžovatele v rozporu s odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud opomenul ust. zákona o správě daní a poplatků. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a také zrušení rozhodnutí finančního ředitelství ze dnů 24. 11. 2008, 2. 2. 2009, 17. 4. 2009 a 26. 5. 2009.

V podání označeném „Upřesnění kasační stížnosti“ stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství dne 24. 11. 2008 zamítlo jeho odvolání a tím potvrdilo správnost platebního výměru na daňové penále na daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2005, ačkoli v uvedeném platebním výměru byla tato daň nesprávně stanovena, neboť finanční úřad neodpočetl od základu daně daňový přeplatek ve výši 1 255 Kč. Dále stěžovatel namítal, že finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 17. 4. 2009 zamítlo jeho odvolání a tím potvrdilo správnost výměru na úrok z prodlení se zaplacením daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2007, ačkoli stěžovatel v prodlení se zaplacením daně nebyl a stav, který se jako prodlení mohl jevit, byl způsobený výše popsaným nesprávným odpočtením částky 1 255 Kč jako daňového přeplatku v roce 1998. Městský soud pak nesprávně posoudil existenci daňových nedoplatků na dani z nemovitosti, neboť se nezabýval prověřením správnosti údajů o platbách daně z nemovitosti zpětně od roku 1998, ve kterém mohlo dojít k chybě správce daně, která se projevovala v dalších zdaňovacích obdobích a v jejímž důsledku došlo k nesprávnému vyměření daňového penále a úroku z prodlení. Tím, že městský soud nezrušil nesprávná rozhodnutí finančního ředitelství, zkrátil stěžovatele na subjektivních právech, zejména na právu na spravedlivý proces. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení výroku II. napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.

Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na svá vyjádření k žalobě a na argumentaci uvedenou městským soudem v napadeném rozsudku, plně se ztotožnilo se způsobem vypořádání žalobních důvodů a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud především posuzoval, zda byla kasační stížnost podána v zákonné lhůtě. Napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 9. 9. 2009 a podáním předaným k poštovní přepravě dne 12. 9. 2009 stěžovatel požádal městský soud o prodloužení lhůty k podání kasační stížnosti a o přidělení právního zástupce ke splnění podmínky pro řízení o kasační stížnosti. Poté stěžovatel podal kasační stížnost dne 9. 11. 2009 k poštovní přepravě. Žádost o ustanovení zástupce městský soud zamítl usnesením ze dne 5. 11. 2009, které bylo stěžovateli doručeno dne 26. 11. 2009. Jelikož po dobu od podání žádosti o ustanovení zástupce do právní moci rozhodnutí o ní neběžela lhůta pro podání kasační stížnosti ( věta poslední ), nebyla v daném případě kasační stížnost podána opožděně.

Stěžovatel se sice podanou kasační stížnosti domáhal zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu, ale v jejím doplnění upřesnil, že se domáhá zrušení pouze výroku II., přičemž jak kasační stížnost, tak i její doplnění obsahuje pouze argumentaci vztahující se k výroku II.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu ust. Jak vyplývá z obsahu kasační stížnosti nepřezkoumatelnost spočívá podle stěžovatele v tom, že se městský soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami.

Jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. ; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ust. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit a rovněž jsou povinny vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly. Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované y (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. ).

Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského (městského) soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za nedůvodné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na íž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publikován pod č. 689/2005 Sb. NSS a ze dne 29. 7. 2004, č. j. – 52, dostupný na www.nssoud.cz)

Předmětem soudního přezkumu byla v daném případě rozhodnutí, jimiž finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti platebním výměrům, jimiž mu byl sdělen předpis daňového penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2005, resp. úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2007. V žalobě stěžovatel namítal, že žádné nedoplatky na dani z nemovitostí neměl a dále poukázal na rozhodnutí finančního úřadu ze dne 26. 10. 1998 o přeplatku na dani z nemovitosti s tím, že tento přeplatek mu nebyl vrácen. V rozšíření žaloby ze dne 30. 4. 2009 pak ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2007 uvedl, že v odvolání proti platebnímu výměru doložil řádnou úhradu daňové povinnosti, že část jeho platby byla použita na úhradu blíže neuvedeného penále a že rozhodnutí finančního ředitelství neřeší platby před rokem 2007.

Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se vypořádal s těmito žalobními námitkami tak, že v podstatě pouze zopakoval závěry finančního ředitelství a konstatoval, že stěžovatel nijak neprokázal, že skutečnosti popsané v napadených rozhodnutích vycházejí z nesprávných rozhodných skutečností nebo že nejsou pravdivé. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel byl v letech 2004 až 2008 v prodlení s úhradou daně z nemovitostí, jako by se jednalo o nespornou skutečnost přesto, že se jedná o otázku naprosto zásadního významu. Za dostatečné odůvodnění tohoto závěru nelze pokládat zcela nekonkrétní konstatování, že stěžovatel byl v prodlení „v důsledku zaplacení daně z nemovitosti v nižší částce v roce 2005, neboť v jím podaném odvolání a následně obecně i v žalobě uvedl, jakým způsobem hradil v roce 2005 splátky daně z nemovitostí.“ a že z „obsahu rozhodnutí i korespondence předkládané soudu žalobcem je totiž zřejmé, že platby na daň z nemovitosti (...) nemohly být pro existenci starších nedoplatků na téže dani z předchozích období použity na včasnou úhradu daňové povinnosti“

Převzal – li městský soud bez dalšího závěr finančního ředitelství obsažený v napadených správních rozhodnutích, že stěžovatel byl v prodlení s úhradou daně z nemovitostí, nelze přehlédnout, že ani finanční ředitelství se s touto otázkou dostatečně nevypořádalo. V odůvodnění svých rozhodnutí totiž v této souvislosti vždy zmínilo pouze poslední splátku v předchozím zdaňovacím období (rok 2004, resp. 2006) s tím, že první splátka ve zdaňovacích obdobích roku 2005, resp. 2007, byla částečně použita právě na úhradu doplatku poslední splátky z předchozího zdaňovacího období. Z tohoto odůvodnění však není zřejmé, jakým způsobem došlo k tomu, že stěžovatel byl v prodlení, tzn. kterou splátku daně poprvé v zákonném termínu nezaplatil. Stěžovateli tak bylo v podstatě znemožněno závěry finančního ředitelství zpochybnit, a proto se jeho argumentace v žalobě, že splnění daňové povinnosti doložil a že finanční ředitelství vůbec neřešilo starší platby daně, jeví jako zcela logická.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že z přehledu všech předpisů a plateb k dani z nemovitostí, který je součástí správního spisu a který finanční úřad zaslal stěžovateli jako přílohu k dopisu č. j. 94664/05/069960/1817, vyplývá, že stěžovatel v roce 2003 zaplatil na dani z nemovitostí celkem 9 926 Kč (dne 28. 3. 2003 částku 1 654 Kč, 5. 5. 2003 částku 1 655 Kč, 9. 6. 2003 částku 1 654 Kč, 2. 10. 2003 částku 1 654 Kč, 17. 10. 2003 částku 1 654 Kč, 12. 11. 2003 částku 1 655 Kč), v roce 2004 pak celkem 6 617 Kč (tři splátky po 1 654 Kč; jedna splátka ve výši 1 655 Kč) a stejným způsobem daň uhradil i v roce 2005 (tj. celkem 6 617 Kč ve čtyřech splátkách. Je tedy zřejmé, že v roce 2003 uhradil stěžovatel na dani z nemovitostí o cca 3 300 Kč více než v jiných zdaňovacích obdobích a že v letech 2004 a 2005 uhradil daň ve čtyřech splátkách v souladu s daňovým přiznáním. Těmito skutečnostmi se nezabývalo ani finanční ředitelství v napadených rozhodnutích, ani následně městský soud.

Vzhledem k tomu, že městský soud v napadeném rozsudku dostatečně neodůvodnil závěr, že stěžovatel byl s úhradou daně z nemovitostí v prodlení, a proto mu byla v souladu se zákonem sděleno penále a úrok z prodlení, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust.

Dále je třeba poukázat na to, že městský soud vůbec nereagoval na argumentaci stěžovatele, který v žalobě poukázal na rozhodnutí o přeplatku na dani z nemovitostí ze dne 26. 10. 1998 a na to, že mu přeplatek dosud nebyl vrácen. To, že se městský soud nevypořádal s jednou se žalobních námitek, je dalším důvodem pro závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu ust. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. - 73, publikován pod č. 787/2006 Sb. NSS).

Vzhledem k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud věcně nezabýval dalšími stížními námitkami.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. a něm závislý výrok IV. napadeného rozsudku ( ) a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení ( věta první před středníkem ). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení

V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu