Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 24/2010 - 126

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. T. J., zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Šumavská 519/35, Brno, proti žalovanému: Vysoké učení technické v Brně, se sídlem Antonínská 548/1, Brno, zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem Pekařská 389/21, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2007, č. j. 1083/90201/2007, o ukončení vysokoškolského studia, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2009, č. j. - 79,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, dále též jen „VUT“) ze dne 16. 10. 2007, č. j. 1083/90201/2007. Tímto rozhodnutím rektor žalovaného zamítl žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty informačních technologií VUT v Brně (dále též „FIT“) ze dne 7. 9. 2007, č. j. 344/14904/2007/So, kterým bylo stěžovateli ukončeno studium v navazujícím magisterském studijním programu na uvedené fakultě.

Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil otázku existence předmětu „státní závěrečná zkouška“, pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že státní závěrečná zkouška nemůže být studijním předmětem, neboť se jedná o proces zjišťování a ověřování komplexního zvládnutí studia. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že je-li ve fakultním informačním systému státní závěrečná zkouška označena jako předmět, jedná se toliko o administrativní opatření v zájmu zjednodušení studijní agendy. Stěžovatel uvádí, že státní závěrečná zkouška je jako předmět uvedena nejen ve směrnici děkana FIT č. 30/2006, doplňující Studijní a zkušební řád VUT, ale také v seznamu předmětů ve studijním katalogu, kde je označena sice jako fiktivní, ale povinný předmět. Z vnitřních předpisů tak dle názoru stěžovatele nepochybně vyplývá, že státní závěrečná zkouška je předmětem, který má vymezen svůj obsah i způsob zakončení, a to v podobě složení státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel dovozuje, že v souladu se směrnicí děkana FIT musí být studentovi umožněn opakovaný zápis tohoto předmětu v následujícím akademickém roce a v jeho rámci i opakované vykonání státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud je předmět v kartě předmětu označen jako fiktivní, neznamená to nic jiného, než že s ním mají být spojovány stejné právní účinky jako s předmětem skutečným. Je nepřípustné, aby vysoká škola nejprve vydala vnitřní předpis, podle kterého se státní závěrečná zkouška vykonává v rámci předmětu „Státní závěrečná zkouška“, a následně prováděla interpretaci, podle které je označení státní závěrečné zkoušky jako předmětu vyloučeno. Takový postup stěžovatel považuje za porušení principu právní jistoty a zpochybnění závaznosti a transparentnosti všech vydaných vnitřních předpisů fakulty. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry vyslovenými krajským soudem v napadeném rozhodnutí a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Uvádí, že státní závěrečná zkouška není studijním předmětem tvořícím součást studijního plánu konkrétního studijního programu, a ani ta skutečnost, že je v informačním systému označena pojmem „předmět“, nemůže rozšířit aplikaci obecné právní úpravy pro studijní předměty také na tuto zkoušku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řádném ani opravném termínu u státní závěrečné zkoušky neuspěl, došlo v jeho případě k ukončení studia zcela v souladu se , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ “), i Studijním a zkušebním řádem VUT v Brně.

Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:

Stěžovatel byl v období od 28. 6. 2005 do 24. 10. 2007 na FIT studentem navazujícího magisterského studijního programu Informační technologie v prezenční formě. Dne 19. 6. 2007 stěžovatel skládal v řádném termínu státní závěrečnou zkoušku, které v ústní části nevyhověl; opravný termín státní závěrečné zkoušky se konal dne 30. 8. 2007, avšak ani v tomto termínu stěžovatel při ústní části nevyhověl.

Rozhodnutím děkana FIT ze dne 7. 9. 2007, č. j. 344/14904/2007/So, proto bylo stěžovateli ukončeno vysokoškolské studium dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, neboť v akademickém roce 2006/2007 nesložil opakovanou státní závěrečnou zkoušku, čímž podle čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT nesplnil požadavky vyplývající ze studijního programu.

Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal žádost o přezkoumání, kterou rektor žalovaného dne 16. 10. 2007, č. j. 1083/90201/2007, zamítl s odůvodněním, že neshledal nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí děkana, a dále nezjistil, že by rozhodnutí děkana bylo vydáno v rozporu se zákonem či vnitřními předpisy VUT.

Stěžovatel se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u krajského soudu, v níž namítal, že k ukončení jeho vysokoškolského studia došlo v rozporu se zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy VUT. V této souvislosti upozorňoval, že podle čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT č. 30/2006, kterou se doplňuje Studijní a zkušební řád VUT, se student v informačním systému fakulty přihlašuje ke státní závěrečné zkoušce zápisem předmětu „Státní závěrečná zkouška“, z čehož nepochybně vyplývá, že státní závěrečná zkouška je předmětem a jako taková je zakončována zkouškou. Vzhledem k tomu, že podle čl. 6 odst. 3 uvedené směrnice lze nesplněný předmět opětovně zapsat pouze jednou, a to povinně v následujícím akademickém roce, domníval se stěžovatel, že mu měl být v následujícím akademickém roce umožněn opakovaný zápis tohoto předmětu včetně jeho ukončení vykonáním další zkoušky.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud konstatoval, že pouhé označení státní závěrečné zkoušky v informačním systému fakulty jako předmětu nemůže, bez zohlednění faktického a logického významu a obsahu státní závěrečné zkoušky, rozšířit aplikaci obecné právní úpravy zakotvené v zákoně o vysokých školách a interních předpisech žalovaného pro studijní předměty také na tuto zkoušku. Krajský soud konstatoval, že státní závěrečná zkouška není jako předmět vyučována, nelze ji definovat co do výuky a počtu hodin určujících její trvání, a tedy nemůže být její výuka ani průběžně sledována a kontrolována. Státní závěrečná zkouška není zakončována zápočtem ani zkouškou, neboť sama o sobě je zkouškou, a to zkouškou komplexní a závěrečnou. Dle názoru krajského soudu tak výkladem ustanovení čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT č. 30/2006 nelze dospět k jinému závěru, než že toto ustanovení pouze upravuje způsob přihlašování státní závěrečné zkoušky v informačním systému fakulty, a tedy slouží k ulehčení evidence studijní agendy, aniž by mělo jakékoli důsledky na právní zakotvení státní závěrečné zkoušky, případně počet možných opravných pokusů při jejím absolvování.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení , tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

V projednávané věci není mezi účastníky řízení sporné, že stěžovatel řádně splnil veškeré studijní předpoklady vyžadované zákonem a vnitřními předpisy žalovaného k tomu, aby mohl v červnu roku 2007 vykonat státní závěrečnou zkoušku, u které však ani v opravném termínu neuspěl. Jádrem sporu mezi účastníky je zákonnost ukončení vysokoškolského studia stěžovatele a správnost jím předestřené argumentace vztahující se k charakteru samotné státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel se domnívá, že státní závěrečná zkouška je samostatným studijním předmětem, který se ukončuje zkouškou, neboť takto je evidován v informačním systému fakulty a označen v interních předpisech. Z toho stěžovatel dovozuje povinnost žalovaného umožnit mu opakovaný zápis uvedeného předmětu v následujícím akademickém roce a opětovné vykonání zkoušky, kterou se tento předmět ukončuje.

Nejvyšší správní soud v úvodu připomíná, že přístup k vysokoškolskému vzdělání a získání odpovídající profesní kvalifikace pramení z práva na vzdělání stanoveného v d, které je třeba vnímat především tak, že nikomu nesmí být a priori odnímána možnost vzdělávání. Vzdělání je velmi důležitým faktorem v životě jednotlivce a vůbec celé společnosti, jejíž další vývoj je významně ovlivňován právě úrovní dosaženého vzdělání (a s tím souvisejícího vědeckého pokroku, duchovního a kulturního bohatství, ekonomického rozvoje atd.). Právo na vzdělání tak patří mezi základní priority státu, které jsou považovány za zásadní, neopominutelné a závazné pro školy a školská zařízení všech zřizovatelů; a je veřejnou službou (srovnej Klíma, K. a kol., Komentář k ě a ě. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, str. 876).

Z tohoto pohledu je nutno nazírat také na právo na vzdělání na vysoké škole, a to při zachování rovnosti šancí na dosažení této úrovně vzdělání, jež je ovšem podmíněna schopnostmi občana a možnostmi společnosti ( d). Právo na vysokoškolské vzdělání je, jakožto součást široce formulovaného práva na vzdělání zakotveného v d, zařazeno mezi práva hospodářská, sociální a kulturní a jeho konkrétní obsah určuje prováděcí zákon, a sice . Právo na vysokoškolské vzdělání je tedy primárně určováno citovaným zákonem, v jehož mezích lze dané právo realizovat a dovolávat se ho ( d).

Dle zákona o vysokých školách se vysokoškolské vzdělání získává studiem v rámci akreditovaného studijního programu podle studijního plánu, jenž stanoví časovou a obsahovou posloupnost předmětů, formu jejich studia (prezenční, distanční nebo jejich kombinaci) a způsob ověření studijních výsledků. Studijní programy se rozlišují na bakalářský, magisterský a doktorský, přičemž studium se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je i obhajoba diplomové práce (§ 46 odst. 3 zákona o vysokých školách). Dnem řádného ukončení studia je podle § 55 odst. 1 zákona o vysokých školách den, kdy byla vykonána státní závěrečná zkouška nebo její poslední část. Studium na vysoké škole se dále dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu.

Dle § 17 odst. 1 písm. f) zákona o vysokých školách je vnitřním předpisem vysoké školy také studijní a zkušební řád. V případě žalovaného se jedná o Studijní a zkušební řád VUT, podle jehož čl. 21 se studium řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu. Student absolvuje studium, získá-li potřebný počet kreditů v předepsané skladbě rovný minimálně šedesátinásobku počtu roků standardní doby studia a vykoná-li státní závěrečnou zkoušku, jejíž součástí v magisterském studijním programu je obhajoba diplomové práce. Po úspěšném absolvování všech předepsaných předmětů dle kreditové skladby dochází k tzv. „uzavření“ studia, jeho kontrole a následně lze přistoupit k vykonání státní závěrečné zkoušky.

Studijní a zkušební řád VUT stanoví, že členění státní závěrečné zkoušky na části včetně jejich obsahu určuje studijní program. Pravidla pro organizaci a průběh státních závěrečných zkoušek stanoví směrnice fakulty. Státní závěrečnou zkoušku nebo kteroukoli její část lze jednou opakovat (čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT).

Z čl. 2 odst. 6 písm. d) rozhodnutí děkana FIT č. 30/2006: Směrnice děkana FIT doplňující Studijní a zkušební řád VUT v Brně dále vyplývá, že student se ke státní závěrečné zkoušce ve všech studijních programech přihlašuje v informačním systému fakulty zápisem předmětu „Státní závěrečná zkouška“. Z této skutečnosti, tj. že v informačním systému fakulty i ve směrnici děkana je státní závěrečná zkouška vedena jako „předmět“, stěžovatel dovozuje tytéž účinky, které má obecná právní úprava týkající se studijních předmětů, a to především možnost jejich opětovného zápisu v následujícím akademickém roce včetně zakončení zkouškou. S touto argumentací stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

Pouhé označení státní závěrečné zkoušky jako předmětu v informačním systému fakulty, případně ve směrnici děkana FIT, nemůže vést bez dalšího k mechanické aplikaci obecné právní úpravy zakotvené v zákoně o vysokých školách a interních předpisech žalovaného pro studijní předměty také na státní závěrečnou zkoušku. Z faktického obsahu a logického významu státní závěrečné zkoušky je patrné, že tato není vyučována formou přednášek či cvičení (resp. seminářů), není možné ji definovat co do výuky a počtu hodin určujících její trvání po dobu konkrétního studia a ani výuku tohoto „předmětu“ není možno průběžně sledovat a kontrolovat. Z podstaty věci tak ani státní závěrečná zkouška nemůže být zakončena a hodnocena zápočtem či jakousi zkouškou sui generis, jak se mylně domnívá stěžovatel, neboť sama o sobě je zkouškou, a to zkouškou komplexní a závěrečnou završující celé vysokoškolské studium. Státní závěrečná zkouška představuje způsob prověření znalostí studenta v samém závěru vysokoškolského studia a nikoli předmět jako ucelený systém informací, které jsou po určitou předem stanovenou dobu studentům předávány vyučujícími a následně prověřovány zkouškou.

K námitce stěžovatele odvolávající se na čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT, podle kterého „student se ke státní závěrečné zkoušce v informačním systému fakulty přihlašuje zápisem předmětu Státní závěrečná zkouška“ [pozn. zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem], je nutno konstatovat, že toto ustanovení nelze vykládat doslovně, ale z hlediska jeho smyslu a účelu, k němuž slouží. Na základě těchto hledisek není možno dospět k závěru prezentovanému stěžovatelem, dle něhož citované ustanovení zakotvuje, že se v případě státní závěrečné zkoušky jedná o studijní předmět tvořící součást studijního plánu konkrétního studijního programu. Je patrné, že předmětné ustanovení stanoví toliko způsob přihlašování státní závěrečné zkoušky v informačním systému fakulty, a to bez jakéhokoli dopadu na konečný počet možných pokusů při absolvování této zkoušky, který je pro tuto zkoušku jednoznačně upraven v čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT.

Článek 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT stanoví pro státní závěrečnou zkoušku pouze jedinou možnost jejího opakování. Toto ustanovení tedy obsahuje speciální pravidlo ve vztahu k obecné právní úpravě zkoušek u jednotlivých studijních předmětů, zejména k čl. 12 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu VUT, podle kterého má student klasifikovaný u zkoušky (zakončující studijní předmět) stupněm „F“ právo na dva opravné termíny zkoušky, ale také ve vztahu k čl. 6 téhož předpisu, upravujícího způsoby zakončení studia jednotlivých předmětů, z jehož odst. 3 vyplývá povinnost opakovaného zápisu předmětu, jehož absolvování je ve studijním plánu povinné a který student nezakončil.

Dle názoru zdejšího soudu označení státní závěrečné zkoušky ve fakultním informačním systému názvem „předmět“ slouží toliko k administrativnímu ulehčení studijní agendy, přičemž není způsobilé se promítnout do právního zakotvení tohoto institutu či nastolit odlišný právní režim, včetně možnosti opakovaného zápisu státní závěrečné zkoušky v následujícím akademickém roce a z toho plynoucího navýšení počtu opravných termínů této zkoušky. Uvedené závěry podporuje také výpis z karty „předmětu“ Státní závěrečná zkouška, podle kterého se jedná o fiktivní, leč povinný předmět, jehož úloha spočívá v těchto základních bodech: 1/ slouží jako přihláška ke státní závěrečné zkoušce; 2/ umožňuje tisky všech potřebných dokumentů, které jsou předepsané pro státní závěrečné zkoušky; 3/ umožňuje uzavření a vyhodnocení úspěšného studia.

Nejvyšší správní soud tedy ve shodě se závěry krajského soudu uzavírá, že stěžovateli byla v souladu s právní úpravou obsaženou v čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT v Brně po prvním neúspěšném pokusu o složení státní závěrečné zkoušky dne 19. 6. 2007 přiznána možnost jejího opakování, a to dne 30. 8. 2007. Vzhledem k tomu, že ani u této opravné zkoušky stěžovatel neuspěl, a tedy státní závěrečnou zkoušku nevykonal, nesplnil dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu a studium mu bylo rozhodnutím děkana FIT, následně potvrzené rozhodnutím rektora žalovaného, ukončeno v souladu se zákonem i interními předpisy žalovaného.

Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti dle ustanovení , sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením a 7 , ve spojení s Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný by právo na náhradu nákladů řízení měl, neboť je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, který ve věci učinil písemné podání – vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal, a to z důvodů vyslovených již v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, č. j. - 87, publikovaném pod č. 1260/2007 Sb. NSS, kde na straně žalovaného vystupovala právnická osoba (stavovská organizace).

V tomto rozhodnutí předně Nejvyšší správní soud připomenul dosavadní judikaturu správních soudů, podpořenou závěry Ústavního soudu, že v případě účastenství orgánu veřejné správy v soudním řízení správním, které se týká působnosti tohoto správního orgánu, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení správní orgán nechá zastoupit. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14. 6. 1999, č. j. - 39, publikovaném pod č. 1015/2002 SJS, které následně potvrdil Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. , dostupným na http://nalus.usoud.cz, konstatoval, že důvode zvláštního zřetele hodný pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému lze ve věcech správního soudnictví spatřovat také ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí před soudem je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Nelze proto na žalobci spravedlivě žádat, aby hradil náklady vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi.

Ve vztahu k nyní projednávané věci pak Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaného, který je podle zákona o vysokých školách veřejnou vysokou školou, je nutno vnímat jako právnickou osobou svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, která má zákonem předvídaným způsobem ustavené orgány, reprezentující tuto právnickou osobu navenek, a která vykonává na určeném úseku jí svěřené veřejné funkce. S ohledem na skutečnost, že předmět řízení se v souzeném případě týká vlastního výkonu pravomocí žalovaného a že v tomto řízení žalovaný vystupuje v pozici orgánu veřejné moci, nelze v takové situaci (i s ohledem na výše citovanou judikaturu správních soudů) považovat náklady právního zastoupení za ty, které by byly účelně vynaloženy. Vzhledem k tomu, že kromě nákladů právního zastoupení Nejvyšší správní soud neshledal žádné jiné náklady, které by významně přesáhly náklady běžné úřední činnosti, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Mgr. Daniela Zemanová

předsedkyně senátu