Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 73/2009 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce JUDr. Z. T., proti žalovanému Městskému státnímu zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Kobližná 22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, č. j. - 24,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 3 ZN 2864/2008 - 34 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), jako nedůvodnou stížnost žalobce proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 14. 4. 2009, č. j. MRBM-10279-40/TČ-2008-73-KS, kterým byla podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc – podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou ve správním soudnictví; Krajský soud v Brně ji usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. - 24, odmítl.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že se v daném případě žalobce domáhá vydání rozhodnutí soudu, které je mimo pravomoc, svěřenou správním soudům ustanovením , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Správní soudy nedisponují kompetencí jakkoliv rozhodovat v trestním řízení ani vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací pravomoc v trestních věcech nesvěřil. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to usnesení ze dne 21. 8. 2003, č. j. – 10, a rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. – 45, publikovaný pod č. 1407/2007 Sb. NSS., z nichž plyne, že státní zastupitelství není správním orgánem, tj. orgánem, který by mohl rozhodovat ve správním řízení o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Státní zastupitelství je zvláštní orgán, který se od správních úřadů odlišuje druhem činnosti a svou nezávislostí. Nemůže se proto jednat o vykonavatele veřejné správy ve smyslu ustanovení Nedostatek pravomoci rozhodnout pak krajský soud vyhodnotil jako neodstranitelnou podmínku řízení a žalobu tak podle ustanovení odmítl.

Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. V případě, kdy je napadáno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí nicméně pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č j. - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení je však vždy věcí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. - 50, publikovaný pod č. NSS).

Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení tak, jak jej provedl krajský soud. Dle jeho názoru žádné konkrétní ustanovení zákona o vyloučení státních zastupitelství (respektive jejich rozhodování) z přezkumné působnosti správních soudů nehovoří. Správní soudy tu nejsou, aby kontrovaly či dozorovaly, nýbrž aby nezávisle přezkoumávaly zákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by státní zastupitelství nebylo vykonavatelem veřejné správy, neboť takový názor odporuje jeho postavení podle hlavy třetí y, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) o moci výkonné. Čl. 79 y stanoví, že ministerstva jsou úřady správními, což se týká i Ministerstva spravedlnosti, které (jako ústřední orgán státní správy) vykonává dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství. Podle y pak do hlavní činnosti státních zastupitelství patří zastupování veřejné žaloby v trestním řízení, což je oblast veřejnoprávní. Z toho stěžovatel dovozuje, že státní zastupitelství je státním úřadem moci výkonné a tedy státním úřadem správním a ministr spravedlnosti je služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci [ , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)]. Státní zastupitelství není natolik specifickým, nezávislým a samostatným orgánem státu, aby zákonnost jeho rozhodnutí byla nepřezkoumatelná nezávislou soudní mocí. Ani ustanovení zákona o státním zastupitelství nelze vykládat tak, že vylučuje přezkoumání rozhodnutí státního zastupitelství mocí soudní. Krajským soudem uváděné vnímání postavení státního zastupitelství je též porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejího Dodatkového protokolu č. 1. Ustanovení d (dále jen „ “) dále stanoví, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučena přezkoumávání rozhodnutí, týkající se základních práv a svobod. Je zřejmé, že je rozlišováno mezi právní silou jednotlivých norem se zřetelem na závažnost jejich předmětu a obsahu; například pořádková pokuta tak nemůže být chápána jako ekvivalent rozhodnutí, týkajícího se základního lidského práva na život. Stěžovatel pochybuje i o odkazech krajského soudu na judikaturu zdejšího soudu v tom smyslu, že krajský soud neuvedl, co bylo předmětem těchto rozhodnutí a zda se týkala základních lidských práv podle d, přičemž právo na život je prioritním lidským právem. Stěžovatel rovněž uvádí, že v téže věci se již obrátil na Ústavní soud.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní žalobu podal z pozice poškozeného (§ 43 trestního řádu) v trestním řízení. Jeho postavení však vyšetřovatel ani státní zástupce nevzali na vědomí, čímž došlo k porušení základních práv poškozeného v trestním vyšetřování. Stěžovatel zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí musí být soudně přezkoumáno, a to v souladu s ustanovením y, neboť se týká základního lidského práva na život jeho ženy ( a 2 ve spojení s y). Právo stěžovatele jakožto poškozeného na soudní ochranu je přímo odvozeno od základního práva na život, jehož porušení dostatečně prokázal v odmítnuté žalobě. Stěžovatel argumentuje i právem na náhradu škody, způsobené případným nesprávným rozhodnutím státního orgánu, podle y.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, a proto pokládá kasační stížnost za nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti ( , věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení , věty první

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že při respektování y musí být jakékoliv výluky ze soudního přezkumu hodnoceny velmi obezřetně a restriktivně a v případě jakýchkoli pochybností o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je vždy nutné přiklonit se k výkladu ve prospěch soudního přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 197, publikovaný pod č. 1717/2008 Sb. NSS).

V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že zde skutečně není dána pravomoc soudů ve správním soudnictví o věci meritorně rozhodnout. V minulosti se k této otázce již opakovaně vyjadřoval, a to například v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. – 45, publikovaném pod č. 1407/2007 Sb. NSS. Z něj se podává, že „[r]ozhodnutí státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu a .“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že vůbec „nepředpokládá, že by státní zastupitelství jakkoliv rozhodovalo podle předpisů ve správním řízení, tedy v žádném případě není založena pravomoc ve správním řízení rozhodovat o právech a povinnostech. Ani z y nelze dovozovat charakter státního zastupitelství jako orgánu správního, neboť i článek 79 výslovně uvádí právní poměry ministerstva a jiných správních úřadů na rozdíl od článku 80, který se zabývá další institucí, a to státním zastupitelstvím. Přestože státní zastupitelství je v ě zařazeno k moci výkonné, nejedná se o vykonavatele veřejné správy ve smyslu , neboť při výkonu své působnosti vystupuje jako nezávislý a nestranný státní orgán. Jedná se o zvláštní druh státního orgánu, který se od správních úřadů odlišuje druhem činnosti, tj. zastupování veřejné žaloby, odlišnost je možno dále odvodit z jeho nezávislosti.“

Dále bylo např. v rozsudku zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. – 38, dostupném z www.nssoud.cz, vysloveno, že „státní zastupitelství, jehož pravomoc je vymezena zejména § 4 a § 5 zákona o státním zastupitelství, není orgánem, který by ve správním řízení typicky rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Jinými slovy, byť se jedná o součást moci výkonné, státní zastupitelství zpravidla nerozhoduje jako správní orgán [ ]. Jakkoliv nelze vyloučit rozhodování správních soudů i ve vztahu ke státnímu zastupitelství, např. v návaznosti na práva a povinnosti vyplývající ze , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v obecné rovině se bude jednat - s ohledem na vymezení pravomocí státního zastupitelství podle zákona o státním zastupitelství, o výjimečné případy.“ Nyní posuzovaná věc takový případ nepředstavuje. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal soudního přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podle trestního řádu; žalovaný byl tedy při svém rozhodování v postavení orgánu činného v trestním řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom ze ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by správním soudům byla založena kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech, přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení nebo prošetřovat a vyřizovat stížnosti na jejich tvrzený nesprávný postup. Vyloučení kompetence správních soudů k rozhodování těchto věcí není výslovně uvedeno v nějakém konkrétním ustanovení či jiného zákona, nicméně nezpochybnitelně vyplývá z výkladu postavení státního zastupitelství v systému orgánů veřejné moci, v konfrontaci s dikcí ustanovení

Nelze souhlasit s tím, jakým způsobem stěžovatel vykládá postavení státního zastupitelství a jeho vztah k Ministerstvu spravedlnosti, z čehož vyvozuje jeho postavení jako správního orgánu, jehož rozhodnutí jsou přezkoumatelná správními soudy. Nejvyšší státní zástupce není podřízen ministru spravedlnosti a Ministerstvo spravedlnosti nevykonává nad činností Nejvyššího státního zastupitelství dohled z hlediska dodržování právních předpisů. Závislost státního zastupitelství na ministerstvu lze vysledovat zejména v oblasti výkonu správy státního zastupitelství (§ 13a a násl. zákona o státním zastupitelství). Právní úprava, o které hovoří stěžovatel, byla platná a účinná v období od účinnosti zákona o stáním zastupitelství (1. 1. 1994) do dne 28. 2. 2002. S účinností od 1. 3. 2002 pak byly vztahy státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti změněny tak, jak je uvedeno výše, a to , kterým se mění , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a , o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění

Je tedy zjevné, že judikatura zdejšího soudu poskytuje odpovědi na stěžovatelem uplatněné kasační námitky v plném rozsahu. Nejvyšší správní soud přitom neshledal v nyní posuzované věci důvody, pro které by se od své ustálené judikatury měl odchýlit. Jakkoliv nelze učinit závěr, že je jakékoliv rozhodnutí státního zastupitelství, respektive jakýkoliv postup či nečinnost státního zastupitelství, vyňato z přezkumu soudů ve správním soudnictví, je tomu tak nepochybně vždy v případech, kdy se státní zastupitelství nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení, jako je tomu i v nyní posuzované věci.

Pouze obiter dictum je vhodné poznamenat, že pokud se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí žalovaného není v souladu s právními předpisy, musí své námitky uplatnit v rámci soustavy státních zastupitelství, podle zákona o státním zastupitelství. Rovněž je vhodné upozornit, že ačkoli s usnesením o odložení věci podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu jsou spojeny účinky právní moci, nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Vyvstane-li tedy později potřeba pokračovat v prověřování věci, nebo jestliže pominou důvody odložení ve prospěch zahájení trestního stíhání, není nutné usnesení o odložení věci rušit a lze rovnou přikročit k provádění dalších úkonů orgány činnými v trestním řízení.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení , in fine zamítnout.

O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení , věty první , ve spojení s ustanovením , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu