Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 58/2009 - 68

Vzhledem k tomu, že jediné konkrétní výhrady stěžovatelky v kasační stížnosti směřují proti závěru o neudělení tzv. humanitárního azylu ( zákona o azylu) a doplňkové ochrany ( zákona o azylu), zabýval se Nejvyšší správní soud, v intencích dispoziční zásady [ , , věta první ], pouze těmito otázkami.

K otázce udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud připomíná, že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze poukázat např. na rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. – 38, a na rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 48. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení mezinárodní ochrany z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Podle konstantní soudní judikatury se „rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle § 14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu“; podle této judikatury „se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen“ – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. . Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004, č. j. , dostupný na www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č. j. , dostupný na www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že „úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.“ Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 55, zdůraznil, že „smysl institutu humanitárního azylu podle , o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení a zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“

Podmínky kladené na část rozhodnutí vztahující se k humanitárnímu azylu napadené rozhodnutí správního orgánu splňuje. Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (např. rozhodnutí ze dne 18. 10. 2005, č. j. – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. - 69, www.nssoud.cz). K rozdílným standardům zdravotní péče se obdobně vyslovil též Evropský soud pro lidská práva, např. ve věci Salkic and Others v. Sweden (rozhodnutí ze dne ze dne 29. 6. 2004, stížnost č. 7702/04, dostupné na www.echr.coe.int). Správní orgán se podrobně zabýval zdravotním stavem žadatelky a možnostmi léčby v Kyrgyzstánu. Ve svém rozhodnutí přihlédl k tomu, že stěžovatelka přicestovala do ČR již dne 19. 5. 2006 a odbornou lékařskou pomoc vyhledala až při podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v červenci 2008; od té doby lékařskou pomoc nevyhledala a je spokojena s medikací antidepresivy. Správní orgán tedy na základě informací, jež měl k dispozici, dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka nemohla v zemi původu vyhledat odbornou lékařskou pomoc a pokračovat v medikamentózní léčbě, přičemž je ze strany státu a nevládních organizací poskytována také lékařská a psychologická pomoc obětem domácího násilí. Správní orgán v případě stěžovatelky neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž svoje závěry náležitě odůvodnil.

K doplňkové ochraně Nejvyšší správní soud uvádí, že ji je možné přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky). Povinností správního orgánu i soudu je zabývat se možnou existencí těchto důvodů v případě jakéhokoli procesního režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudek devítičlenného rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. - 80, dostupný na www.nssoud.cz); současně platí, že „okolnosti stanovené jako překážky vycestování v § 91 zákona o azylu (nyní doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2006, č. j. - 60, dostupný na www.nssoud.cz).

Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje aplikaci typického neurčitého právního pojmu a jeho naplnění závisí vždy na úvaze správního orgánu, který vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací o zemi původu žadatele, a dále především z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání) musí vykazovat určitou úroveň. To platí i o riziku, že k této vážné újmě dojde (obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009, č. j. - 79, či ze dne 19. 3. 2008, č. j. - 49, oba dostupné na www.nssoud.cz). Touto potřebnou mírou intenzity nebezpečí vážné újmy se zabýval Evropský soud pro lidská práva, a sice v rozsudku ze dne 30. 10. 1991 ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87, 13448/87, a v rozsudku ze dne 25. 3. 1993, ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87. Podle prvního z citovaných rozsudků pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Podle posléze citovaného rozsudku, aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 citované úmluvy, musí ponížení a pokoření, které tento trest provázejí, dosáhnout mimořádné úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu.

Důvody pro udělení doplňkové ochrany spatřuje stěžovatelka v možném ponižujícím zacházení ze strany rodiny a společnosti především z hlediska domácího násilí ze strany otce. V tomto poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. – 68, v němž uvedl, že „domácí násilí je bezesporu celospolečenským jevem, který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální diskriminace a který je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví. Jako takový přitom může být za určitých okolností také azylově relevantním důvodem a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejích právních, sociálních či kulturních normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát schopen či ochoten zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě poskytnutí mezinárodní ochrany, a to na základě příslušnosti k určité sociální skupině. V tomto směru je třeba připomenout, že v poslední době byla překonána bariéra soukromé sféry dělící oběti domácího násilí od poskytování mezinárodní ochrany a že byl přijat výklad, podle něhož může i u domácího násilí nastoupit ochrana prostřednictvím členství v určité sociální skupině (srov. ECRE - European Council on Refugees and Exiles - Position on Asylum Seeking and Refugee Woman, December 1997, odst. 22, či bohatou rozhodovací praxi v zahraničí, např. rozhodnutí Sněmovny Lordů Velké Británie ze dne 25. 3. 1999, Islam proti Státnímu tajemníkovi pro vnitřní záležitosti, Imigračnímu odvolacímu tribunálu a dalším, Shah, [1999] UKHL 20; [1999] 2 Ac 629; [1999] 2 All ER 545, kterým byl udělen azyl dvěma pákistánským ženám, jejichž žádosti byly založeny na domácím násilí; originál znění rozsudku je dostupný na internetových stránkách British and Irish Legal Information Institute, www.bailii.org).“

Z uvedeného vyplývá, že domácí násilí může v konkrétních případech naplňovat znaky pronásledování, či nebezpečí vážné újmy, podle toho, zda je stát původu žadatele schopen a ochoten poskytnout ochranu proti tomuto jednání. Správní orgán se v dané věci problémem, zda stěžovatelce v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, zabýval, a dospěl k závěru, že jí po návratu uložení nebo vykonání trestu smrti nehrozí. Vycházel přitom z výpovědí stěžovatelky a rozboru dostupných informací a pramenů založených ve správním spise a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se stěžovatelka v Kyrgyzstánu neobrátila se svými problémy na pomoc státních orgánů, popřípadě nevládních organizací zabývajících se dodržováním lidských práv. Nejvyšší správní soud tento názor plně sdílí, neboť obavy stěžovatelky v zemi původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, přičemž ze správního spisu vyplývá, že se stěžovatelka v domovském státě vůbec nepokusila svou situaci přes tamní státní orgány řešit. Nejvyšší správní soud se dále domnívá, že stěžovatelka mohla své problémy řešit přestěhováním v rámci Kyrgyzstánu, neboť z její výpovědi je zřejmé, že se její otec spokojil s informací o tom, že s manželem opustila vlast, aniž by si tento údaj mohl jakkoliv ověřit a stěžovatelku poté jakkoliv vyhledával.

Společenským poměrům v zemi původu stěžovatelky neodporoval ani neformální vztah mezi stěžovatelkou a jejím bývalým druhem, neboť takovéto svazky se v Kyrgyzstánu běžně vyskytují, nejsou zákonem zakázány, ani se nepostihují. K odsouzení ze strany rodiny kvůli porodu nemanželského dítěte Nejvyšší správní soud uvádí, že je to naopak její rodina (matka a její sestry), která se o jejího nemanželského syna v Kyrgyzstánu stará a vychovává jej a která ji před odjezdem do České republiky také finančně vypomáhala. Z tohoto vyplývá, že se o odsouzení ze strany rodiny nejedná, jedná se nanejvýše o odsouzení ze strany otce, které může stěžovatelka vyřešit výše uvedeným přesídlením.

S ohledem na vše výše uvedené k aplikační přednosti Ženevské úmluvy v předložené věci nebyl důvod, neboť je prima facie zjevné, že na stěžovatelku čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy vůbec nedopadá.

V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné k otázce přednostní aplikace Ženevské úmluvy taktéž uvést, že pasáže z odůvodnění rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. - 64, v němž jsou vyjádřeny právní názory, které stěžovatelka cituje a na které poukazuje, nemohou sloužit paušálně, zcela vytrženy z kontextu, jako opora kasačních námitek ve zcela jiném případě a za naprosto odlišných skutkových okolností. V posouzení zmíněného případu, v rámci jehož řešení byly tyto závěry vysloveny, se promítla krajní situace žadatele o azyl v době odchodu z Afghánistánu, která byla zemí jeho původu. Důvodem podání žádosti o azyl bylo v tomto případě stěžovatelem tvrzené pronásledování z náboženských důvodů, a toto tvrzení bylo navíc doloženo listinnými důkazy - součástí spisového materiálu byl zatýkací rozkaz, podle něhož stěžovateli hrozil trest smrti podle islámského zákona („Šarija“) z důvodu šíření nemuslimských názorů a propagandistické práce směřující proti islámu. Za těchto skutkových okolností, kdy žadatel o azyl předložil ve správním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, a hrozil tedy natolik intenzivní zásah do jeho základních práv zaručených mezinárodními smlouvami a y, že by mohlo skutečně dojít k porušení Ženevské úmluvy a zároveň i a Evropské úmluvy, jimiž je Česká republika podle y vázána, posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost v tomto konkrétním případě jako přijatelnou zejména z důvodu možného dopadu do hmotněprávního postavení stěžovatele.

Shora popsaná situace je však diametrálně odlišná od té, která je předmětem posouzení v dané věci, kdy argumentace stěžovatelky stojí pouze na tvrzení, že v zemi svého původu se cítí být ohrožena domácím násilím ze strany svého otce. Jde tedy již na první pohled o podstatně jiné okolnosti obou srovnávaných případů. Zdejší soud nesdílí právní názor stěžovatelky, že jí měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu, přičemž „skutečné nebezpečí vážné újmy“ vidí právě v hrozbě násilí ze strany otce stěžovatelky.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu (citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje její vlastní zájmy.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle odmítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně z řad advokátů, Mgr. Bohdana Nováková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( ). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 2400 Kč [jeden úkon právní služby po 2100 Kč spočívající v přípravě a převzetí zastoupení podle ve spojení s a bodem 5 , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a jeden režijní paušál po 300 Kč podle advokátního tarifu, celkem tedy 2400 Kč]. Zástupkyni stěžovatele tedy bude vyplacena částka ve výši 2400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2009

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu