Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
4 Azs 29/2009 - 63.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 29/2009 - 63
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z napadeného rozsudku, krajský soud se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky, se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech odkazuje. Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti, počínaje namítanými důvody přijatelnosti kasační stížnosti, včetně vlastních stížnostních námitek, Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění, tak také s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovatelce měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu, když se stěžovatelka dovolávala nebezpečí, resp. pocitu nebezpečí, z vyhrůžných anonymních telefonátů, přičitatelných majitelům bývalé továrny, kde byl její manžel dříve zaměstnán. Obdobně je Nejvyšší správní soud toho názoru, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepochybily, pokud šlo o posouzení možnosti udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podstata námitek stěžovatelky se váže k nesprávnému právnímu posouzení možnosti zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a ve spojení s tím i neaplikovatelnosti § 12, 14a a § 14 zákona o azylu.
Správní orgán na případ stěžovatelky použil tzv. zkrácené řízení o azylovém právu, uplatněné na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Žádost stěžovatelky o udělení azylu shledal nedůvodnou, protože žadatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12, ani nebylo zjištěno, že by jí v případě návratu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Tyto skutečnosti žalovaný správní orgán i krajský soud náležitě vyhodnotily a odůvodnily. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla, že se ve vlasti obávala jednání soukromých osob, které jim (jí a jejímu manželovi) telefonicky vyhrožovaly, aniž by však ve spojení s těmito obavami uvedla nějaké skutečnosti, které by bylo možno podřadit azylově relevantním důvodům podle citovaných ustanovení zákona o azylu. Přitom stěžovatelka nekonstatovala, a ani jinak nebylo zjištěno, že se na těchto výhrůžkách podílely státní orgány Mongolska, nebo je tolerovaly, či nebyly schopny stěžovatelce poskytnout přiměřenou ochranu. Mimo to stěžovatelka dále poukazovala na ekonomické obtíže v zemi původu a svoji vůli žít v klidu v České republice.
Pochybení stran možnosti udělení tzv. humanitárního azylu, resp. mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, se stěžovatelka v žalobě výslovně nedovolávala. Co se týká uváděné snahy o léčení nemocného syna (narozen 1989), který přicestoval společně se stěžovatelkou, jeho zdravotní stav byl posuzován v rámci samostatného řízení o udělení mezinárodní ochrany. V žalobě stěžovatelka také uvedla, že se jí dne 27. 7. 2007 narodil na území České republiky další syn, T. P. I ve vztahu k němu bylo následně vedeno samostatné řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Z dosavadní relevantní judikatury odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz, z něhož plyne, že kasační stížnost, v níž stěžovatel uvádí potíže se soukromými osobami v zemi původu je, co do tohoto důvodu, podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu zjevně bezdůvodná a to tím spíše…., že důvodem žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, 4 Azs 23/2003 , www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že ekonomické důvody nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na judikaturu týkající se snahy legalizovat pobyt v České republice prostřednictvím žádosti o azyl (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, dále rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a konečně rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, přístupné na www.nssoud.cz), v jejichž smyslu samotná snaha po legalizaci pobytu stěžovatelů neodůvodňuje splnění zákonných podmínek pro udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany.
Pokud jde o aplikaci § 14 zákona o azylu, k tomu je třeba uvést, že rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky stanovené v § 12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení § 12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek § 14 zákona o azylu. V posuzované věci napadené rozhodnutí správního orgánu také výrok rozhodnutí ohledně udělení azylu podle § 14 zákona o azylu neobsahuje. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71) plyne, že „Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§ 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle § 14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle § 13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle § 13 nebo podle § 14 neuděluje.“ Proto Nejvyšší správní soud nemohl námitce stěžovatelky, že se jejím případem měly žalovaný správní orgán i krajský soud zabývat – co do možnosti aplikace § 14 zákona o azylu nikterak přisvědčit.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že i kdyby přicházelo v úvahu posouzení splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu, ve smyslu platné právní úpravy platí, že udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§ 78 odst. 1 s.ř.s. ), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle § 14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000 , či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02 . Rovněž tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení § 14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska jeho případného zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 , kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. ,nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§ 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004, č.j. 4 Azs 343/2004 , www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 Azs 2/2006 , www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti,a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyně – advokátka JUDr. Renata Kusá, se sídlem AK Ostrava – Moravská Ostrava, Harantova 28. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. , § 120 s. ř. s. s. ř. s. ). Soud určil odměnu zástupkyně částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 4. 2009 [§ 7 , § 9 odst. 3 písm. f) , § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif “)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupkyně činí 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu