Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 59/2008 - 79

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J & V, spol. s r. o., se sídlem Horšovský Týn, Nad Rybníčkem 108, zastoupeného JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem Plzeň, Nerudova 5, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2008, č. j. - 43,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 21. 8. 2006, č. j. 7292/06-120J, zamítl žalovaný podle ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a podle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 13. 1. 2006, č. j. 756/06/119970/2496, vydanému Finančním úřadem v Horšovském Týně (dále jen „správce daně“), kterým byla žalobci za zdaňovací období roku 2003 dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 135 160 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou, který rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. - 43, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podstatou sporu mezi účastníky je posouzení, zda si žalobce do nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů za zdaňovací období roku 2003 zahrnul v souladu s ustanovením zákona o daních z příjmů i exekuční náklady, vynaložené na základě exekučních příkazů vydaných podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v celkové částce 435 852 Kč a exekučních příkazů vydaných podle daňového řádu v celkové částce 488 Kč. Správce daně tyto částky z daňově účinných nákladů vyloučil, a to s poukazem na porušení ustanovení a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o daních z příjmů s tím, že se jedná o náklady, které nelze podle ustanovení téhož zákona pro daňové účely uznat.

Krajský soud konstatoval, že základ daně lze ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů ponížit pouze tehdy, prokáže-li daňový subjekt, že vynaložil určitý výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Z ustanovení § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů plyne z tohoto pravidla, ve prospěch daňového subjektu, výjimka, a to stanovením případů daňově uznatelných nákladů, u kterých je daňový subjekt zproštěn povinnosti tvrzení a důkazní. Naopak v neprospěch daňového subjektu upravuje ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů okruh nákladů, které za daňově účinné uznat nelze, tudíž je daňový subjekt v těchto případech zbaven práva tvrdit a prokázat jejich vynaložení. Na toto ustanovení je, pro jeho specifickou povahu, nutno aplikovat závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. , z něhož se, mimo jiné, podává, že v případě pochybností o výkladu normy, jsou státní orgány povinny postupovat mírněji (in dubio mitius). Ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů proto nesmí vzbuzovat pochybnosti o svém výkladu a v případě pochybností musí být vykládáno spíše restriktivně, což znamená respektovat zásadu uvedenou v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, umožňující daňovému subjektu tvrdit a prokázat, že byl vynaložen výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů je výjimkou z obecného principu uvedeného v ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona, a proto musí být nade vší pochybnost zřejmé, že jsou splněny všechny podmínky jejího uplatnění.

Za podstatný krajský soud označil fakt, že napadené rozhodnutí žalovaného stojí výlučně na závěru, že náklady exekuce podle exekučního řádu v celkové výši 435 852 Kč jsou výdaji podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, a proto je nelze uznat jako daňově účinné náklady. Tímto si vymezil rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí, a zabýval se proto jen těmi žalobními námitkami s tímto názorem polemizujícími; nevyjadřoval se proto k žalobní argumentaci, dle které se jedná o výdaj daňově uznatelný podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů. Stejně tak ovšem krajský soud nemohl přihlížet k tvrzením, které žalovaný vznesl teprve až ve vyjádření k žalobě a nezahrnul je do odůvodnění svého rozhodnutí.

Pokud jde o samotnou aplikovatelnost ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů (ve znění účinném pro rok 2003) na danou věc, krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nákladům exekuce podle ustanovení an. exekučního řádu nevyznívá tato norma jednoznačně. Konstrukce tohoto ustanovení nasvědčuje spíše tomu, že se vztahuje na náklady spojené s výkonem veřejné správy, konkrétně na náklady spojené s řízením daňovým a celním. používá pojmy úroky z odložení částek daní za dobu posečkání, zvýšení daní, úroky z odložené částky za dobu posečkání cla, úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím cla; tyto pojmy jsou používány toliko v daňovém a celním řízení. Poznámky č. 28b) a 28c) uvedené v ustanovení zákona o daních z příjmů odkazují příkladmo pouze na a na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), což opět nasvědčuje tomu, že zmíněné ustanovení mělo dopadat nejspíš pouze na řízení daňové a řízení celní. V posuzovaném ustanovení se dále vyskytuje pojem exekuční náklady podle zvláštních předpisů. Ačkoliv zákon hovoří o zvláštních předpisech v množném čísle, poznámka č. 28b) odkazuje pouze na jeden zákon, a to ; je ovšem pravdou, že zákonodárce nemohl odkazovat na , neboť v té době ještě neexistoval. V době schválení ustanovení zákona o daních z příjmů však byl v účinnosti , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jenž obsahuje část o výkonu rozhodnutí; zákonodárce však na tento zákon odkaz neuvedl, a proto krajský soud vyjádřil pochybnost zda je ustanovení zákona o daních z příjmů v rozhodném znění aplikovatelné i na náklady jiných vykonávacích řízení, než řízení na poli veřejné správy. K tomu podotkl, že účinný byl i , o správním řízení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), který taktéž výkon správních rozhodnutí upravoval. Ve vztahu k samotnému pojmu exekuční náklady krajský soud uvedl, že stejný pojem užívá i ustanovení daňového řádu a ustanovení . Naopak se tento pojem nevyskytuje v ani v exekučním řádu a nevyskytoval se ani ve . Ustanovení hovoří o nákladech výkonu rozhodnutí a ustanovení a násl. exekučního řádu pracuje s výrazem náklady exekuce. Krajský soud tak dospěl k závěru, že tyto náklady nejsou za exekuční náklady označeny zvláštními právními předpisy. K tomu, aby i tyto náklady mohly být považovány za exekuční náklady ve smyslu ustanovení zákona o daních z příjmů, bylo by nutné použít rozšiřující výklad a pod tento pojem zahrnout i náklady výkonu rozhodnutí a náklady exekuce. Jelikož není rozšiřující výklad přípustný, uzavřel, že náklady exekuce podle exekučního řádu nelze zahrnout pod pojem exekuční náklady podle zákona o daních z příjmů. Dle jeho názoru tak nelze dospět k jednoznačnému závěru, že náklady exekuce podle exekučního řádu lze nade vší pochybnost zařadit mezi výdaje podle ustanovení zákona o daních z příjmů. Správce daně proto nemohl tyto náklady bez dalšího vyloučit z daňově uznatelných nákladů, aniž by byly podrobeny standardnímu posouzení podle ustanovení zákona o daních z příjmů. Závěrem uvedl, že si je vědom skutečnosti, že , kterým se mění , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (s účinností od 1. 1. 2005 – pozn. NSS) bylo do ustanovení zákona o daních z příjmů vloženo písm. zs), které výslovně uznává jako daňové náklady exekuce podle exekučního řádu hrazené věřitelem. Dle jeho názoru však z toho nelze automaticky dovozovat, že náklady exekuce hrazené dlužníkem (jde o případ žalobce) spadají pod exekuční náklady uvedené v ustanovení téhož zákona. Žalovaný pominul, že náklady exekuce podle exekučního řádu mohly být podrobeny režimu ustanovení zákona o daních z příjmů a teprve novelou provedenou byly ve prospěch daňového subjektu z klasického režimu vyňaty pouze náklady exekuce hrazené věřitelem.

Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž namítá důvod podle ustanovení (dále jen „ “).

Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 2003. Dle jeho názoru především nelze z pojmu exekuční náklady dovozovat spojitost jen s vymáháním v rámci daňového nebo celního řízení. Exekuční náklady jsou obecným důsledkem neplnění povinností, tedy nejen povinností daňových. Při existenci poznámky pod čarou č. 28b), která odkazuje na , svědčí použití množného čísla v sousloví exekuční náklady podle zvláštních předpisů o tom, že zákonodárce předpokládal, že v budoucnu by mohl být tento pojem použit i v jiných předpisech. Navíc poznámky pod čarou nemají normotvorný charakter a nejsou součástí právního předpisu; slouží pouze ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpise. Jedná se o legislativní pomůcku, která nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , a ze dne 8. 2. 1999, sp. zn. . Z poznámky č. 28b) tak nelze dovozovat, že se ustanovení zákona o daních z příjmů aplikuje pouze na exekuční náklady podle daňového řádu. V době přijetí zkoumané právní úpravy ještě nebyl v platnosti a absenci odkazu na něj je proto nutno považovat pouze za formální neúplnost zkoumaného odkazu.

K výkladu pojmů exekuční náklady a náklady exekuce stěžovatel uvedl, že v českém právním řádu neexistuje vždy jednota v právní terminologii, neboť tytéž právní instituty jsou často v různých právních odvětvích nazývány odlišně. K tomu došlo i v posuzovaném případě. Náklady exekuce, exekuční náklady i náklady vymáhavého řízení jsou svým charakterem naprosto stejné instituty a vždy vznikají v souvislosti s řízením vymáhacím. Jedná se o náklady, které by nevznikly, pokud by osoba povinná řádně uhradila svůj závazek. Přitom je irelevantní, zda na straně oprávněného vystupuje fyzická osoba či správce daně. Stejně tak je bezpředmětné, jakým způsobem a kým byla exekuce provedena. Jazykovým výkladem stěžovatel dochází k závěru, že zákonodárce měl užitím pojmu exekuční náklady podle zvláštních předpisů na mysli jakékoli náklady, které vznikají v rámci vymáhacího řízení bez ohledu na to, jakým konkrétním výrazem či slovním spojením jsou předmětné náklady v různých právních předpisech nazývány. Správnost svého výkladu dokládá stěžovatel odkazem na důvodovou zprávu k Z ní se podává, že stávající znění ustanovení zákona o daních z příjmů dosud nereagovalo na nový a obecně vylučovalo z daňově uznatelných nákladů jakékoliv exekuční náklady. Proto byla navrhována změna směřující k tomu, aby náklady exekuce hrazené exekutorovi podle exekučního řádu ze strany osoby oprávněné byly daňově uznatelným výdajem. Stěžovatel argumentuje i aktuální právní úpravou ustanovení zákona o daních z příjmů, v souvislosti s ustanovením s) téhož zákona. Nyní nelze jako daňově účinné náklady uznat exekuční náklady podle zvláštních právních předpisů s výjimkou těch, které jsou náklady exekuce podle zvláštního předpisu (exekučního řádu) a byly uhrazeny věřitelem [ s) zákona o daních z příjmů]. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že v posuzovaném případě nepoužil nepřípustný rozšiřující výklad, nýbrž výklad jazykový.

Stěžovateli se rovněž nezdá logické, aby daňová účinnost nákladů vzniklých v souvislosti s exekučním řízením byla závislá na tom, podle jakého právního předpisu byla exekuce vedena. V případě realizace daňové exekuce podle daňového řádu by exekuční náklady byly nesporně daňově neúčinné podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, přičemž náklady exekuce prováděné podle exekučního řádu by mohly být posuzovány zcela odlišně, podle ustanovení § 24 téhož zákona. Mohlo by tak docházet k paradoxním situacím, že náklady daňové exekuce vedené ve věci vymožení daňového nedoplatku by byly posuzovány odlišně v závislosti na tom, zda by exekuci prováděl správce daně nebo soudní exekutor.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že bylo již s účinností pro zdaňovací období roku 2004 doplněno do zákona o daních z příjmů ustanovení t) [později provedenou novelizací písm. zs)], podle kterého se za výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů považují náklady exekuce podle zvláštního právního předpisu (odkaz na ) hrazené věřitelem; zároveň bylo změněno i ustanovení téhož zákona tak, že dle něj nelze uznat jako daňově účinné exekuční náklady podle zvláštních předpisů s výjimkou ustanovení téhož zákona. Pokud by tedy platil závěr krajského soudu, že ustanovení zákona o daních z příjmů nelze aplikovat na náklady exekuce podle exekučního řádu a bylo by nutné v těchto případech postupovat podle ustanovení téhož zákona, pak by změna právní úpravy provedená postrádala smyslu. Ustanovení zákona o daních z příjmů je konstruováno tak, že vymezuje náklady, které za žádných okolností nejsou daňově uznatelné. Pokud je v určitém případě žádoucí učinit výjimku, pak musí být výslovná a odkazovat na konkrétní ustanovení téhož zákona, jež upravuje daňově účinné náklady. Pokud tedy ustanovení zákona o daních z příjmů odkazuje na výjimku uvedenou v ustanovení zákona, míní se tím právě ustanovení t) zákona. To vyplývá i z faktu že novela obou ustanovení byla provedena souběžně, Z toho stěžovatel dovozuje, že zákonodárce považoval pro účely zákona o daních z příjmů pojem exekuční náklady a náklady exekuce za věcně shodné.

Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti ( , věta před středníkem ) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení , věty první

Kasační stížnost není důvodná.

Pro posouzení zákonnosti právních závěrů krajského soudu mají rozhodující význam dva aspekty projednávané věci. Především nelze přehlédnout fakt, že argumentace stěžovatele uvedená v odůvodnění jeho rozhodnutí je vystavěna pouze na interpretaci § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2003; dále byla podpořena jen úvahou vycházející z úpravy pro rok 2004 (ve skutečnosti však až pro rok 2005 – viz dále), kde stěžovatel poznamenal, že i kdyby předmětné náklady vznikly v tomto zdaňovacím období [tedy již za novelizovaného znění § 25 odst. 1 písm. y) a 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů], na věci by to ničeho nezměnilo, neboť ustanovení § 24 odst. 2 písm. zt) citovaného zákona označuje za daňově uznatelný náklad toliko náklady exekuce hrazené věřitelem. Druhým aspektem věci je rozsah právního hodnocení věci provedený krajským soudem, který se omezil jen na přezkum tohoto právního názoru a nezabýval se důvody, které na podporu svého postupu stěžovatel snesl až ve vyjádření k žalobě. Tento přístup krajského soudu lze označit za zcela správný, neboť nelze připustit, aby správní orgány případné nedostatky odůvodnění svých rozhodnutí (tedy i deficity v právním hodnocení věci) odstraňovaly až v řízení před správními soudy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. – 58, dostupný na www.nssoud.cz). Opačný přístup by nejen relativizoval smysl odůvodnění správních rozhodnutí, ale fakticky by též účastníka řízení (před správním soudem v postavení žalobce nebo osoby zúčastněné na řízení) zbavil možnosti polemizovat s důvody o něž se správní rozhodnutí opírá. Pokud se tedy krajský soud soustředil pouze na interpretaci ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů ve znění platném pro rok 2003 a na jeho aplikaci na projednávanou věc, přičemž se výslovně odmítl vyjádřit k argumentaci stěžovatele uplatněné nově až ve vyjádření k žalobě (přímá aplikace obecného ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů), nelze takovému postupu ničeho vytknout.

Pokud jde o samotný rozbor ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2003 a otázku jeho aplikace na projednávanou věc, zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že toto ustanovení, v kontextu krajským soudem citovaných norem, skutečně nelze vyložit jednoznačným způsobem, tak jak se o to pokoušel stěžovatel. Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat. Je přitom nutné zdůraznit, že zdejší soud ve své rozhodovací činnosti konstantně a dlouhodobě zdůrazňuje, že nedostatky právní úpravy nemohou v oblasti veřejného práva jít nikdy k tíži účastníka správního řízení; při uplatnění principu in dubio mitius musí nést negativní důsledky těchto nedostatků autor příslušného ustanovení (viz. např. rozsudky ze dne 23. 11. 2004, č. j. - 69, publikovaný pod č. NSS a ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 83, dostupný na www.nssoud.cz).

Nad uvedený rámec je nutné se vyjádřit k argumentaci stěžovatele, kterou, na podporu své interpretace ustanovení zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2003, poukazuje na novelizované znění tohoto ustanovení a s ním nově zavedené ustanovení s) zákona o daních z příjmů, po novele provedené Zde je především nutno uvést, že závěr o daňové neuznatelnosti konkrétního nákladu musí buď vyplývat z dikce ustanovení zákona o daních z příjmů (zde je tato neuznatelnost dána per se) a nejde-li o případ zde uvedený, lze ke stejnému závěru dospět i za použití obecného ustanovení, tedy citovaného zákona. Pokud tedy ustanovení zákona o daních z příjmů, které (jak správně dovodil krajský soud) stanovuje naopak případy, kdy náklady uznatelné per se jsou, určitý druh nákladů pomíjí, nelze z toho bez dalšího dovodit, že jde o náklad daňově neuznatelný. Jak bylo již uvedeno, nehovoří-li o tomto konkrétním druhu nákladů ani ustanovení zákona o daních z příjmů, musí být otázka (ne)uznatelnosti takového nákladu řešena v kontextu ustanovení citovaného zákona. Tento závěr je, v obecné rovině, nepochybně správný, stěžovatel však v závěru své kasační stížnosti namítá jeho neudržitelnost s poukazem na novelizaci zmiňovaných ustanovení provedenou již zmiňovaným (tento zákon, ve své části relevantní pro dané řízení, nabyl účinnosti až ke dni 1. 1. 2005 a nevztahoval se tedy již na zdaňovací období roku 2004, jak tvrdí stěžovatel – viz čl. XVI. tohoto zákona). Zde se Nejvyšší správní soud naopak zcela shoduje se stěžovatelem v tom, že v kontextu takto změněné právní úpravy by ono obecné pravidlo, odkazující na aplikaci obecného ustanovení ( zákona o daních z příjmů) nebylo případné. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nové znění zákona o daních z příjmů, dle kterého za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména úroky z odložených částek daní za dobu posečkání, zvýšení daní a exekuční náklady podle zvláštních předpisů s výjimkou uvedenou v a dále úroky z odložené částky za dobu posečkání cla a úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím cla, ve spojení s ustanovením s) citovaného zákona, dle kterého výdaje (náklady) podle odst. 1 jsou také náklady exekuce podle zvláštního právního předpisy hrazené věřitelem (poznámka pod čarou zde odkazuje na ), vyznívá již jasně v neprospěch závěru o daňové uznatelnosti exekučních nákladů vynaložených osobnou povinnou. Je totiž zřejmé, že novelizované znění zákona o daních z příjmů v sobě již zahrnuje nejen exekuční náklady daňové exekuce, ale též náklady exekuce podle exekučního řádu, s výjimkou případu, kdy jde o náklady vynaložené věřitelem (oprávněným). Výkladem a contrario tedy nelze dospět k jinému závěru, než že náklady exekuce dle exekučního řádu vynaložené dlužníkem (povinným) spadají pod režim zákona o daních z příjmů, neboť na ně se shora popsaná výjimka nevztahuje. V takovém případě již tedy není třeba postupovat cestou aplikace zákona o daních z příjmů, nýbrž lze aplikovat přímo speciální ustanovení, tedy citovaného zákona. Pro posuzovanou věc je však podstatné, že tyto závěry lze vztáhnout až na právní úpravu dotčenou novelizací provedenou a nevztahuje se tedy na předcházející zdaňovací období, včetně roku 2003. Zde, jak již bylo opakovaně uvedeno, ustanovení zákona o daních z příjmů nebylo (v kontextu dalších ustanovení) vyložitelné jednoznačným způsobem ve prospěch závěrů stěžovatele uvedených v jeho rozhodnutí a platí tedy beze zbytku vše, co k této otázce uvedl v odůvodnění svého rozsudku krajský soud, včetně nutnosti posouzení daného případu v intencích obecného ustanovení zákona o daních z příjmů.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto rozsudkem zamítl ( in fine ).

O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení , věty první , ve spojení s ustanovením , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud při vědomí skutečnosti, že žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce, podal ke kasační stížnosti dne 2. 5. 2008 vyjádření. Jelikož je jeho obsahem pouhé vyjádření procesního postoje žalobce (uvedl, že se s napadeným rozsudkem krajského soudu ztotožňuje), bez jakékoli konkrétní reakce na obsah kasační stížnosti, nepovažuje zdejší soud tento úkon za úkon právní pomoci, za který by mohl právní zástupce žalobce účtovat odměnu ve smyslu vyhlášky č. 167/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. července 2009

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu