Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 11/2008 - 42

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. K., zastoupený JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem Počernická 3225/2c, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2006, č. j. OAM-425/VL-18-12-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, č. j. - 23,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, č. j. - 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky (dále jen „ “). Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v . V průběhu správního rozhodnutí bylo objasněno, že důvodem podání žádosti o udělení azylu byla snaha žalobce zlegalizovat si další pobyt v ČR, který by mu umožnil vydělat si potřebné peníze na dostavění rodinného domu. Správní orgán pak vzhledem k tomu, že posoudil žádost jmenovaného jako zjevně nedůvodnou podle citovaného zákona, již pro nadbytečnost neposuzoval, zda splňuje podmínky pro udělení azylu dle a , a nehodnotil překážku vycestování dle téhož zákona, neboť aplikace těchto ustanovení se váže na , kterého v daném případě nebylo užito.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 17. 9. 2007 zamítl.

Předmětný rozsudek napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností, v níž uvedl, že krajský soud se dostatečně nezabýval jednotlivými body uvedenými žalobcem v jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud namísto toho pouze citoval argumenty žalovaného a nesprávně posoudil právní otázku. Stěžovatel dále namítl, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel důvodnost podané kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí.

II.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu , (dále jen „ “), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz). Zde Nejvyšší správní soud shromáždil výčet typových případů, v nichž se může jednat o přijatelnou kasační stížnost. Jako jeden možný případ uvedl rovněž situaci, kdy je v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení takového druhu se pak může jednat například tehdy, pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Pochybení uvedeného charakteru Nejvyšší správní soud shledal i v nyní posuzovaném případě, proto je třeba považovat kasační stížnost za přijatelnou a Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k posouzení důvodnosti v ní uplatněných námitek.

III.

Kasační stížnost je důvodná.

Stěžovatel předně namítl, že krajský soud se dostatečně nezabýval jednotlivými žalobními body uvedenými v jeho žalobě. Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu, žalobce zde kromě jiného namítal absenci výroku o nevztažení překážky vycestování na jeho případ v napadeném rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud se pak s uvedenou námitkou v odůvodnění svého rozsudku skutečně nijak nevypořádal. V rekapitulační části rozsudku pouze zkonstatoval, že správní orgán se zabýval také otázkou, proč není třeba v případě daného žadatele hodnotit překážku vycestování. Z části odůvodnění, v níž krajský soud přikročil k přezkumu napadeného rozhodnutí a k vypořádání žalobních námitek (a kde neshledal žádné pochybení na straně žalovaného), však již není nijak patrno, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že správní orgán postupoval v tomto bodě v souladu se zákonem.

Krajský soud tedy učinil své rozhodnutí ve vztahu k uvedené otázce nepřezkoumatelným, čímž je dán kasační důvod podle a Nejvyšší správní soud má i bez dalšího povinnost takové rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za vhodné ještě nad rámec právě řečeného uvést několik poznámek k otázce povinnosti správního orgánu hodnotit překážky vycestování dle poté, co posoudil žádost žadatele jako zjevně nedůvodnou podle citovaného zákona.

ve znění účinném do 31. 8. 2006 totiž sice dával v správnímu orgánu oprávnění zamítnout žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou, neuváděl-li žadatel žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v téhož zákona. Citovaný zákon (rovněž ve znění účinném do 31. 8. 2006) dále stanovil v : „Pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování ( ).“ Uvedená ustanovení pak byla v dřívější době vykládána tak, že pokud jsou splněny podmínky stanovené v , není již potřeba v případě daného cizince rozhodovat o tom, zda se na něj vztahuje překážka vycestování. Takový výklad však již byl judikaturou Nejvyššího správního soudu zvrácen, viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. - 80, v němž rozšířený senát zaujal názor, že „ustanovení , o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ( zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování“. Rozšířený senát založil své rozhodnutí zejména na argumentaci, podle níž představoval institut překážky vycestování zákonný výraz zásady mezinárodního práva non-refoulement, výslovně zakotvené v Úmluvy o právním postavení uprchlíků, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, případně dovozované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soulad s těmito závazky, vyjádřenými v uvedených mezinárodněprávních předpisech, by pak byl značně narušen, pokud by bylo přitakáno souhlasu s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Správní orgán tedy měl i v případech, kdy zamítal žádosti o azyl podle , povinnost vyslovit ve výroku svého rozhodnutí a přesvědčivě se v jeho odůvodnění vypořádat s otázkou, zda v případě stěžovatele neexistují skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat a vydat rozhodnutí o existenci překážky vycestování.

Ve vztahu k dalším bodům uplatněným v žalobě (tedy kromě otázky překážky vycestování) nicméně rozhodnutí krajského soudu odůvodněno je a protože stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje skutečnost, že se jimi krajský soud nezabýval dostatečně, považuje Nejvyšší správní soud jeho výše uvedenou kasační námitku ve zbytku jejího rozsahu za nedůvodnou. Stejně tak je tomu s dalšími námitkami uplatněnými stěžovatelem. Ten dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná toliko o obecná tvrzení bez toho, aby stěžovatel poukázal na konkrétní pochybení správního orgánu a soudu. Přičemž kasační námitky musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Stěžovatel tak musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. - 41, či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Jelikož stěžovatel svá tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, nemohl se Nejvyšší správní soud těmito neurčitými tvrzeními zabývat.

IV.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu v souladu s zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku. Pro účely dalšího řízení ve věci Nejvyšší správní soud obiter dictum poukazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 78, v němž se podrobně zabýval otázkou, v jakém rozsahu má správní orgán povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat důvody, pro které nepovažuje za nutné udělit doplňkovou ochranu.

V novém řízení krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. března 2009

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu