Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 68/2008 - 80

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená Mgr. Marianem Heresem, advokátem se sídlem Moskevská 1/14, Most, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2006, čj. 3097/SZ/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2006, č. j. - 30,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2006, č. j. - 30, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 9. 2006, čj. 3097/SZ/2006, bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno jí napadené rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 8. 2006, čj. OSV/555/06/Nv/8134/06. Uvedeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 14. 7. 2006 o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče s účinností od 1. 7. 2006. Ke skutečnosti, že manžel žalobkyně, který již není příjemcem rodičovského příspěvku, ale pouze sociálního příplatku, ze kterého si pro svoji potřebu ponechává 3300 Kč a žalobkyni tak neposkytuje částku 1296 Kč potřebnou na domácnost, správní orgán prvního stupně v rozhodnutí uvedl, že manžel žalobkyně není pro účely měsíčně se opakující dávky sociální péče společně posuzovanou osobou. Nad to k tomu, že si ponechává pro svou potřebu téměř celý sociální příplatek nebylo přihlédnuto, neboť sociální příplatek je příjmem celé rodiny, nikoliv jen manžela žalobkyně. Kromě toho žalobkyně nesplnila podmínku , o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, když nutnost dodržování dietního stravování nedoložila potvrzením příslušného odborného lékaře. Protože nenastaly změny ve skutečnostech rozhodných pro nárok na měsíčně se opakující dávku sociální péče, její výši nebo výplatu, byla žádost žalobkyně zamítnuta.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle , o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, na dávky nemají nárok občané, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky, což je případ manžela žalobkyně. Občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci mají nárok na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Na dávky poskytované podle , o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, mají nárok také osoby požívající podle zvláštního právního předpisu doplňkové ochrany na území České republiky. Toto ustanovení platí jen tehdy, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva. Žalovaný dále konstatoval, že zvláštním právním předpisem se rozumí , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Manžel žalobkyně je však žadatelem o azyl a neposuzuje se tedy podle zákona o pobytu cizinců. Podle žalovaného se na manžela žalobkyně nevztahuje nařízení Rady ES č. 859/2003, kterým se rozšiřuje používání nařízení EHS č. 1408/71 a nařízení EHS č. 574/72 na občany třetích zemí, kterých se tato ustanovení dosud netýkala výhradně z důvodu jejich občanství, protože není osobou zaměstnanou a stejně tak osobou zaměstnanou není žalobkyně. Není proto ani společně posuzovanou osobou podle , o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Manžel žalobkyně tak byl vyloučen z okruhu společně posuzovaných osob, protože podmínka trvalého pobytu není podle žalovaného podmínkou sociální potřebnosti, ale podmínkou nároku na dávku sociální péče. Sociální příplatek je zahrnován do příjmů rodiny, přičemž je částí příjmů společně posuzovaných osob, z nichž je následně manžel žalobkyně vyloučen, aby rodině vznikl nárok na dávku sociální péče. S ohledem na tyto skutečnosti proto žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a jí napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 12. 2006, čj. - 30, žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou podle Na předmětnou věc podle soudu totiž dopadá , o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Proto soud žalobu odmítl.

Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelka”) uvedla, že kasační stížnost podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci pramenícího z nesprávného výkladu ustanovení , o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Stěžovatelka konstatovala, že žádostí o zvýšení měsíčně se opakující peněžní dávky uplatnila svá základní práva zaručená d. Na sedm členů rodiny je poskytována opakovaná peněžní dávka sociální péče určená pouze pro šest osob, přičemž manžel stěžovatelky není společně posuzovanou osobou, ale do příjmů rodiny je započítáván i jeho příjem. Rozhodnutím žalovaného jí byla upřena základní práva zaručená a d, když je ponechána v krajní hmotné nouzi a ve hladu i přesto, že splňuje veškeré podmínky pro zvýšení měsíčně se opakujících dávek sociální péče. Stěžovatelka dále konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení , tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na až e) téhož zákona vztáhl pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na až e) se vztahuje na celé ustanovení , protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze a pod písm. a) až d) se upravuje poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by se odkaz na až e) vztahoval pouze na část věty první , za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatelka dodala, že dávky sociální péče poskytované podle , jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v až d) Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle až d) , nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky i kdyby byl možný dvojí výklad věty druhé , o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, tak je vždy namístě přiklonit se k tomu, která předmětné právo chrání. Navrhla, proto aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2006, čj. - 30, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou a odmítnutí žaloby krajským soudem považuje za zcela oprávněné.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost je důvodná.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS. Z textu kasační stížnosti v kontextu citovaného judikátu vyplývá, že ji stěžovatelka podala právě z důvodu uvedeného v

Stěžovatelka spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci , o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V posuzovaném případě se tedy primárně jedná o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti žalobkyně o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu , o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.

K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 d a chráněného y. Jako takové toto právo nemůže být vyňato z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné ve smyslu ). založil v výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:

a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,

b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového vozidla a na úhradu pojistného,

c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,

d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,

e) o přiznání mimořádných výhod.

Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu , nelze na základě ustanovení , vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod až d) , a nelze jej podřadit ani pod cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na , o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.

Pokud tedy krajský soud ustanovení , aplikoval na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je , konkrétně pak ustanovení ] ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není ani podle , neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v až f) Nezbývá tak než konstatovat, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval normu, která na ni nedopadá).

Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel především z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 11. 7. 2006, čj. - 69, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle , o sociální potřebnosti, není vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví. K týmž právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 31. 3. 2008, čj. - 62, čj. - 66, nebo čj. - 61, dostupných na www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud ani v této projednávané právní věci neshledal důvod se od tohoto právního závěru a ustálené judikatury odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu lze totiž vycházet i v posuzovaném případě, neboť i zde správní orgán rozhodoval o žádosti o dávku sociální péče (resp. o nároku stěžovatelky na zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče) podle zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení a , o sociální potřebnosti. Jednalo se tedy o dávku, která patří mezi dávky řešící situaci hmotné nouze.

Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle , zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s veškerými žalobními body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z dne 16. 8. 2007, čj. - 54, zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( ve spojení s ). Protože ze soudního spisu vyplývá, že v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné úkony týkající se věci samé (úkonem není převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka a rovněž tak ani Nejvyšší správní soud neposoudil žádost o informaci ze dne 24. 6. 2008 jako písemné podání soudu podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) jako podání týkající se věci samé), nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu platné právní úpravy dané advokátním tarifem, bylo rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu Mgr. Marianu Heresovi, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2008

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu