Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 64/2008 - 38

- 42

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupen Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem Oldřichova 1, Třebíč, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2008, č. j. OAM-49/LE-ZA04-ZA04-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, č. j. - 12,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2008, č. j. OAM-49/LE-ZA04-ZA04-2008, žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně neopodstatněnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 3. 2008 odmítl podle Krajský soud shledal, že žaloba stěžovatele neobsahovala označení žalovaného správního orgánu, označení napadených výroků rozhodnutí a řádné vymezení žalobních bodů. Tyto nedostatky stěžovatel k výzvě soudu neodstranil.

Toto usnesení žalobce (dále též stěžovatel) napadl včasnou kasační stížností, doplněnou podáním učiněným dne 14. 5. 2008. Předně uvedl, že sám nemá právní vzdělání k tomu, aby provedl krajským soudem požadované doplnění žaloby. Poukázal na to, že již v samotném správním řízení sdělil veškeré skutečnosti potřebné k rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Připomněl také, že zároveň s „tímto řízením“ probíhá řízení ve věci oprávněnosti jeho vydání do země původu, které není dosud skončeno. O tom žalovaného informoval, a proto v řízení před ním žádal o vyčkání výsledku řízení o vydání. Stěžovatel byl však až v průběhu vydávacího řízení vyrozuměn o rozhodnutí žalovaného, a proto byl nucen podat žalobu sám bez znalosti její náležité právní formy. Namítl dále, že krajský soud mu měl již v řízení o žalobě ustanovit advokáta k ochraně jeho práv. Obsah usnesení, jímž ho krajský soud vyzval k doplnění žaloby, nepochopil, protože nebylo přeloženo do jeho rodného jazyka a na potřebu ustanovení tlumočníka se jej krajský soud nedotázal. Teprve až jeho zastupování převzal advokát, který jej zastupuje v jiné věci, mohl nyní „v odvolacím řízení“ koncipovat svou žalobu správně a tedy opravit svou žalobu ze dne 30. 1. 2008.

Dále bylo součástí podání, kterým žalobce doplnil kasační stížnost, i podání adresované krajskému soudu, v němž stěžovatel „opravuje“ svou žalobu ze dne 30. 1. 2008. V tomto podání stěžovatel označil, že je zastoupen advokátem (tímtéž jako v řízení o kasační stížnosti) a uvedl, že do České republiky přijel proto, že měl vážné obavy o svůj život a o životy svých blízkých, a to z důvodu, že byl politickými orgány země původu lživě a bezdůvodně obviněn kvůli svému politickému přesvědčení. V podrobnostech odkázal na pohovor provedený ve správním řízení. Dále uvedl, že správní orgán rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, zjištěné skutečnosti nehodnotil ve prospěch žalobce a omezil se na pouhé konstatování, že jím uvedené důvody nepostačují k udělení mezinárodní ochrany. Navrhl provést důkazy výslechem účastníků řízení. Součástí tohoto podání je i návrh, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na poslední straně podání, jímž doplnil svou kasační stížnost, žalobce s odkazem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud (byť označený jako soud odvolací) napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval přípustností kasační stížnosti.

Podle není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [ ], z důvodu vážných vad správního řízení, pro které mělo být rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno [ ], z důvodu zmatečnosti řízení před soudem [ ], z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí nebo vážných procesních vad v řízení před soudem [ ], a konečně též z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení [ ].

Krajský soud v daném případě žalobu odmítl z důvodu neodstranění vad, které bránily jejímu meritornímu projednání ( ). Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).

Jestliže jeden z důvodů pro zrušení usnesení krajského soudu uplatněných v kasační stížnosti spočívá v tom, že součástí svého podání stěžovatel učinil i podání - odstranění vad žaloby, k němuž byl krajským soudem v řízení o žalobě vyzván a které však v tomto řízení neučinil, není takový důvod pod důvod upravený v podřaditelný.

Skutečnost, že stěžovatel učinil součástí kasační stížnosti i podání, jímž mělo dojít k odstranění vad žaloby, totiž nijak nesouvisí s otázkou, zda krajský soud v řízení o žalobě, konkrétně při odstraňování jejích vad, postupoval v souladu se zákonem a zda tedy jeho usnesení o odmítnutí žaloby bylo zákonné či nikoli.

Popsaný postup stěžovatele připomíná postup účastníka řízení, který žádá o prominutí lhůty (srov. ) zejména s ohledem na to, že se svou kasační stížností spojil i dříve „zmeškaný“, či spíše opomenutý, úkon - podání odstraňující vady žaloby. Bez ohledu na to, že u soudem stanovených lhůt (na rozdíl od zákonných lhůt) nepřichází prominutí lhůty (na rozdíl od prodloužení lhůty) v úvahu a že o prominutí lhůty rozhoduje soud vždy na návrh účastníka (žádný takový návrh nebyl v kasační stížnosti obsažen), kasační stížnost tak, jak je v koncipována, ani neumožňuje, aby s ní byl návrh na prominutí lhůty stanovené zákonem k provedení určitého úkonu v řízení před krajským soudem jakkoli spojován; kasační stížnost je opravným prostředkem, jímž lze napadat pouze pravomocná rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví.

Dodatečným předložením podání, jímž mělo dojít k odstranění vad žaloby, ke kasační stížnosti tedy stěžovatel nemůže ani potenciálně postup a rozhodnutí krajského soudu jakkoli zpochybnit.

V rozsahu tohoto kasačního důvodu je tedy kasační stížnost stěžovatele ve smyslu § 104 odst. 4 nepřípustná.

Ve zbytku však lze důvody obsažené v podání, jímž stěžovatel doplnil svou kasační stížnost, obsahově podřadit pod ustanovení , tedy považovat je za důvody spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, neboť jednoznačně směřují ke zpochybnění postupu krajského soudu v řízení o žalobě.

Po konstatování částečné přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu zabýval otázkou, zda kasační stížnost v rozsahu přípustných kasačních důvodů svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost se bude zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost judikatury může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bude shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, o nějž se může jednat zejména tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, přičemž je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné; nevýrazná pochybení především procesního charakteru přitom zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Pokud jde o výhrady stěžovatele týkající se postupu krajského soudu, který jej k doplnění žaloby vyzval toliko v českém jazyce, je zde především nutno uvést, že problematikou komunikace soudů s účastníky řízení neovládajícími dostatečně jednací jazyk se v minulosti již opakovaně zabýval Ústavní soud. Podstatné je především stanovisko jeho pléna, publikované pod sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud v souvislosti s výkladem d uzavřel, že „základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu d nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace d jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované d nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“

V konkrétní rovině je tedy zřejmé, že soud není povinen bez dalšího obeslat účastníky řízení, kteří dostatečně neovládají jednací jazyk, výzvou k odstranění vad žaloby v jiném, než českém jazyce. Sám stěžovatel na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval, neobrátil se tedy na krajský soud (a to ani ve svém rodném jazyce) se žádostí o vysvětlení či pomoc apod. Taková reakce by jistě byla na místě, pokud by stěžovatel (vědom si své spoluodpovědnosti za výsledek řízení, které svým návrhem vyvolal) výzvě skutečně neporozuměl a měl zájem být v řízení aktivní. Stěžovatel byl nicméně zcela nečinný po celou dobu soudního řízení; jeho jedinou aktivitou bylo podání žaloby.

Se shora citovaným stanoviskem Ústavního soudu plně koresponduje i judikatura Nejvyššího správního soudu; k tomu viz např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. - 29, rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 77, publ. pod č. 686/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 6. 2004, č. j. - 50, publ. pod č. NSS, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 47, www.nssoud.cz, rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. - 57, či rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 74 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Pokud jde dále o tvrzení stěžovatele, dle kterého krajský soud pochybil, pokud mu automaticky v řízení o žalobě neustanovil zástupce, i zde lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce. Soud připomíná především rozsudek ze dne 24. 8. 2005, č. j. - 49 (dostupný na www.nssoud.cz), dle kterého „pokud si žalobce pro řízení před krajským soudem nezvolí advokáta nebo o jeho ustanovení soud nepožádá ve smyslu a jestliže potřeba zastoupení k ochraně jeho práv nevyjde z žádného jeho úkonu (zejména žaloby) v řízení najevo, nelze soudu vytýkat, že mu advokáta neustanovil z vlastní iniciativy“, a dále odkazuje např. na rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. j. - 33. Z citované judikatury vyplývá, že jednou z podmínek ustanovení zástupce je žádost účastníka řízení; nepožádá-li účastník o ustanovení zástupce, je povinnost soudu ustanovit účastníku zástupce, nebo jej o takové možnosti poučit, vždy imanentně spojena se zjištěním konkrétních skutečností implikujících možnou procesní újmu účastníka řízení pro jeho nedostatečnou způsobilost hájit své zájmy a práva v soudním řízení samostatně. Takové indicie však z žaloby (jakožto jediného podání stěžovatele v žalobním řízení), ani z obsahu rozhodnutí žalovaného krajský soud evidentně neshledal; ostatně stěžovatel v kasační stížnosti poukázal v této souvislosti pouze na skutečnost, že zároveň probíhá i řízení ve věci vydání stěžovatele do země původu.

Konečně, pokud stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítl, že již v samotném správním řízení sdělil veškeré skutečnosti potřebné k rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, odkazuje Nejvyšší správní soud především na rozsudek ze dne 20. 12. 2005, č. j. - 58, publikovaný pod č. 488/2005 Sb. NSS, v němž rozšířený senát zdejšího soudu vyslovil právní názor, že „pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“. Pro úplnost lze odkázat i na navazující judikaturu zdejšího soudu, např. rozsudek ze dne 29. 3. 2007, č. j. - 67, publikovaný pod č. 1219/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 13. 6. 2006, č. j. - 70 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na jedinou námitku podávanou v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2008

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu