Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 62/2008 - 75

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Lesní společnost Stříbro, a. s., se sídlem Plzeňská 250, 349 11 Stříbro, zastoupené Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem se sídlem Wenzigova 2, 303 10 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. P. R. a 2. E. R., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2006, č. j. ŽP/2013/06, o určení pozemků k plnění funkcí lesa, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2008, č. j. - 49,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2005, č. j. ŽP/5757/05, stanovil Magistrát města Plzně k žádosti žalobkyně, že pozemky p. č. 1723/4, 1724/3, 1725/3, 1727/2, 1728/6, 1730/8 a 1763/2 v k. ú. Bolevec, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 2368, jsou ve smyslu , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), pozemky určenými k plnění funkce lesa.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 3. 3. 2006 a rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil.

Žalobu, jíž žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, odmítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 4. 2008. Rozhodnutí o tom, že konkrétní pozemky jsou pozemky určenými k plnění funkce lesa, není podle něj rozhodnutím ve smyslu , jímž by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala subjektivní práva či povinnosti žalobkyně. Takové rozhodnutí je proto vyloučeno ze soudního přezkumu podle

V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení žalobkyně namítla, že označení pozemků za pozemky určené k plnění funkcí lesa je zcela zásadní pro možnost dispozice s nimi (poukázala na dispoziční omezení vlastníka - jak obecně, tak podle devizového zákona, a na povinnosti tížící vlastníky pozemků určených k plnění funkcí lesa) a dotýká se konkrétních subjektivních práv a povinností vlastníka; o tom ostatně svědčí i argumentace samotných rozhodnutí správních orgánů v této věci. Správní orgán může rozhodnout ve smyslu § 3 odst. 3 lesního zákona jen tehdy, pokud jsou splněny podmínky stanovené v zákoně; rozhodnutí není jen výsledkem jeho správního uvážení. Nemohl-li by se vlastník pozemku domáhat ochrany v případě, kdy správní orgán rozhodl v rozporu s těmito podmínkami - tedy kdy označil pozemky za pozemky určené k plnění funkcí lesa, ačkoli pozemky již nesplňují potřebné předpoklady - znamenalo by to popření ústavně zaručeného práva vlastníka na soudní ochranu. Dovedla-li by žalobkyně závěry krajského soudu ad absurdum, mohl by příslušný správní orgán zamezit výstavbě na pozemku či jakémukoliv jeho užívání pouhým prohlášením za pozemek určený k plnění funkcí lesa, i pokud by takový pozemek zjevně nesplňoval předpoklady podle § 3 lesního zákona (např. vydlážděný pozemek na náměstí v centru města). Jelikož by vlastník neměl právo na soudní ochranu, byly by všechny správní orgány (včetně stavebních a katastrálních úřadů) nuceny toto rozhodnutí respektovat.

Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.

Kasační stížnost není důvodná.

Podle lesního zákona rozhoduje orgán státní správy lesů v pochybnostech o tom, zda konkrétní pozemky jsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa. Žalobkyně je přesvědčena, že toto rozhodnutí zasahuje do jejích práv a povinností ve smyslu ; zdejší soud však její přesvědčení nesdílí.

K argumentu žalobkyně o porušení jejího práva na soudní ochranu je třeba uvést, že kompetenční výluka, upravená v , je legální výjimkou z obecně zaručeného práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy; ostatně d zaručuje toto právo jen pro případy, že zákon nestanoví jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno pouze přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y. Žalobkyně naznačuje, že rozhodnutí žalovaného významně zasahuje do jejího vlastnického práva, neboť ji omezuje v možnostech využívání pozemků a dispozice s nimi; nelze však žalobkyni přisvědčit v tom, že by ono omezení plynoucí z povahy pozemku souviselo s rozhodnutím žalovaného.

U pozemků, o něž ve věci jde, je jako druh pozemku v katastru nemovitostí vyznačen „lesní pozemek“. Tento údaj se ale v katastru nemovitostí neocitl až v návaznosti na rozhodnutí žalovaného podle § 3 odst. 3 zákona o lesích, nýbrž zde byl již dříve. Již před vydáním tohoto rozhodnutí byla tedy žalobkyně omezena v nakládání s pozemkem způsobem, který pramení z lesního charakteru tohoto pozemku, a deklaratorní rozhodnutí žalovaného na tom nic nezměnilo. Žalobkyně chtěla patrně podáním žádosti o rozhodnutí podle § 3 odst. 3 zákona o lesích dosáhnout jakési „legalizace“ faktického stavu a možná i budoucích záměrů (sama v kasační stížnosti poukazuje na to, že je teď omezena jak v možnosti výstavby, tak v možnosti jiného nakládání s pozemkem). Jde-li však o záměry neslučitelné s plněním funkcí lesa, nelze k tomuto cíli u lesních pozemků (kteréžto označení plyne z katastru nemovitostí) dospět jinak než odnětím pozemků plnění funkcí lesa podle § 16 lesního zákona. Na věci nic nemění závěry civilních soudů (žalobkyně je cituje v žalobě, a kopie příslušného rozsudku je založena ve správním spisu) o tom, že komunikace vystavěná v roce 1976 na předmětných pozemcích je účelovou komunikací „Účelová komunikace“ ( , o pozemních komunikacích) a „lesní cesta“ [ , kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa] jsou totiž pojmy odlišných kategorií, které se navzájem nijak nevylučují, a jejich překrývání je možné.

Absurdní argument žalobkyně o prohlášení vydlážděného náměstí v centru města za pozemek určený k plnění funkcí lesa není na místě. Správní orgány jsou jistě omylné, a jejich případné nesprávné rozhodování většinou představuje pro účastníky komplikace; je však jen na účastnících, zda tváří v tvář komplikacím rezignují, nebo zda se budou svého práva domáhat v okamžiku, kdy jim flagrantně nezákonný akt správního orgánu zkříží plány. Taková situace ale nenastává v okamžiku, kdy nabude právní moci rozhodnutí o tom, že daný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkce lesa, nýbrž až tehdy, když by např. stavební úřad s poukazem na toto deklaratorní rozhodnutí odmítl na onom hypotetickém náměstí povolit stavební úpravy, nebo když by orgán správy lesů uložil obci, v jejímž středu se pozemek nachází, pokutu za to, že ve vztahu k náměstí neplní povinnosti podle lesního zákona. Zejména by k něčemu takovému ale nedošlo proto, že náměstí není vedeno v katastru nemovitostí jako lesní pozemek, nikdy funkcím lesa nesloužilo, a nebyl by tedy důvod se vůbec zabývat jeho charakterem ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o lesích.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2008

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu