Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 63/2007 - 56

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele S., s.r.o., zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 4, za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006, č. j. - 31,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 3. 2005, č. j. 555/05/FŘ/140. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále též „správce daně“) ze dne 30. 11. 2004, č. j. 246599/04/288960/0457 - platebnímu výměru, kterým stěžovateli vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 1 855 000 Kč.

Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení a d) , , v platném znění (dále jen „ “). Má zato, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v žalobě a své závěry opírá o citace jednotlivých rozhodnutí krajských soudů a Ústavního soudu, aniž by však poukázal na konkrétní nesprávnosti v interpretačním postupu stěžovatele a prokázal tak jeho věcnou nesprávnost. V dané souvislosti stěžovatel namítá také nesprávné posouzení právní otázky soudem, neboť nesouhlasí s jeho závěry, že ve smyslu ustanovení , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 5. 2001, je v případě vkladu společníka do obchodní společnosti, jehož předmětem je nemovitost, nutno osvobození od daně z převodu nemovitostí vázat pouze k podílu společníka na základním jmění obchodní společnosti. Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací soudu, že v případě zápočtu pouze části hodnoty vkládané nemovitosti na vklad společníka do základního jmění obchodní společnosti se uplatní z hlediska osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze ta část hodnoty nemovitosti, která je vkládána do základního jmění, a na zbylou část hodnoty nemovitosti se osvobození nevztahuje. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s veškerými námitkami stěžovatele a rovněž své rozhodnutí řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. K věci samé žalovaný uvádí, že krajský soud při výkladu ustanovení správně rozlišil vklady do základního jmění společnosti od případných majetkových převodů zvyšujících obchodní majetek společnosti, a tedy pouze ta částka, která byla z hodnoty nemovitosti započtena do základního jmění, je předmětem osvobození od daně z převodu nemovitostí. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.

Dne 27. 11. 1998 stěžovatel jako vlastník nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno-město (nyní Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město) na LV č. X pro obec B., k. ú. S. B., učinil prohlášení, že tyto nemovitosti vkládá jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti S. – R., s.r.o., které je jediným zakladatelem. Podle doložky katastrálního úřadu byl vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím č. j. V5-820/99 s právními účinky vkladu ke dni 1. 2. 1999.

Stěžovatel následně na základě výzvy správce daně dle , o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „ “), dne 20. 8. 1999 podal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, k němuž připojil znalecký posudek č. 2207 znalce Ing. I. B., dle kterého hodnota vkladu činila 37 500 000 Kč.

Podle notářského zápisu sp. zn. NZ 584/98 ze dne 27. 11. 1998 byl nemovitý majetek jako nepeněžitý vklad vložen do základního jmění obchodní společnosti (od 1. 1. 2001 základní kapitál) v částce 400 000 Kč a částka ve výši rozdílu po odečtení částky připadající na zvýšení základního jmění, tj. 37 100 000 Kč, byla zaúčtována do rezervního fondu společnosti.

Na základě těchto skutečností správce daně dne 30. 11. 2004 vydal rozhodnutí č. j. 246599/04/288960/0457 - platební výměr, jímž stanovil základ daně z převodu nemovitostí částkou 37 100 000 Kč a daň vyměřil sazbou 5% ze základu daně, tj. částkou ve výši 1 855 000 Kč.

Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatel bránil včas podaným odvoláním, které žalovaný jako nedůvodné zamítl rozhodnutím ze dne 11. 3. 2005, č. j. 555/05/FŘ/140. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že při výkladu sporného ustanovení je třeba vycházet z jeho obsahu, podle něhož pojem „vklad vložený do společnosti“ plně koresponduje s terminologií obsaženou v ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ “). Toto ustanovení obchodního zákoníku vymezuje vklad společníka jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jejich prostřednictvím na výsledku podnikání společnosti. Současně v ustanovení vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých a nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které rozlišují mezi vkladem do základního jmění a vkladem základní jmění nezvyšujícím. Pokud tedy skutečná hodnota nemovitostí byla vyšší než hodnota navýšení základního jmění společnosti, stal se rozdíl součástí obchodního majetku společnosti, který osvobození od daně z převodu nemovitostí nepodléhá.

Stěžovatel napadl výše uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, v níž shodně jako v podaném odvolání namítal, že předmětný převod nemovitostí (jejich vklad do obchodní společnosti) podléhá osvobození od daně z převodu nemovitostí dle , a to i v případě, kdy ke zvýšení základního kapitálu nedošlo o celou hodnotu, na kterou byl nemovitý majetek oceněn. Dle stěžovatele je z pohledu příslušných ustanovení obchodního zákoníku nutno pojem vklad vykládat dvojím způsobem, a to jednak jako aktivum, vkládané společníkem do společnosti za účelem podílení se na výsledku jejího podnikání, a současně jako pasivum, kterým je tvořen základní kapitál (dříve základní jmění) společnosti a které slouží ke stanovení výše obchodního podílu společníka, a tedy i míře jeho majetkové účasti na společnosti. Dle ustanovení , ve znění platném do 31. 5. 2001, byly vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev osvobozeny od daně z převodu nemovitostí. Dle odkazu na poznámku pod čarou měl zákonodárce oním zvláštním zákonem na mysli , konkrétně jeho hlavu druhou. Z dikce shora citovaného ustanovení přitom vyplývá, že předmětem osvobození od daně z převodu nemovitostí je vložení nemovitosti jako nepeněžitého vkladu do společnosti za účelem získání, resp. zvýšení účasti vkladatele na společnosti a tedy, že zákon z pohledu výše nastíněného rozlišení uvažuje o vkladu jako majetkové hodnotě, tj. aktivu, vkládanému do společnosti za účelem získání účasti na ní, a nikoli jako o účetní položce vykazované v účetní závěrce na straně pasiv. Takovýto nepeněžitý vklad vložený do obchodní společnosti při jejím založení je tedy nepochybně od daně z převodu nemovitostí osvobozen, a je naprosto irelevantní, že vkladatel využil možnosti dané mu ustanovením obchodního zákoníku, a na vklad do základního jmění jako pasiva započítal pouze část hodnoty vkládaného nepeněžitého vkladu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud shodně jako žalovaný dovodil, že nezná jiný vklad, než je vklad do základního jmění obchodní společnosti, byť nevyloučil, že do společnosti mohou být vloženy i další prostředky přesahující hodnotu jednotlivého společníka na základním jmění. Ty však není možné zahrnout do pojmu vkladu tak, jak jej definuje ustanovení obchodního zákoníku. Na základě toho krajský soud uzavřel, že hodnota nemovitosti přesahující částku 400 000 Kč nemohla být od daně z převodu nemovitostí osvobozena, a vydáním napadeného rozhodnutí žalovaného proto nebylo porušeno ustanovení

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a důvody v ní uplatněné stěžovatel opírá o ustanovení a d) Stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem týkající se výkladu pojmu vklad společníka pro účely posouzení osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí podle [ ]; a dále nepřezkoumatenost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku odůvodnění [ ]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení a 3 vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů, která představuje natolik závažné pochybení krajského soudu, jímž se Nejvyšší správní soud musí zabývat z úřední povinnosti, tj. i tehdy, pokud by tuto námitku stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuplatnil ( ). V případě, že by Nejvyšší správní soud shledal uvedenou námitku důvodnou, již tato skutečnost by nutně musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.

Nejvyšší správní soud k takto uplatněné kasační námitce stěžovatele ověřil, že byť krajský soud mohl svou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobněji rozvést, je jeho odůvodnění srozumitelné a pro stěžovatele z něj jasně vyplývá, z jakých skutečností krajský soud vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil (viz poslední odstavec strany 4, strana 5 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v souladu s příslušnými ustanoveními části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , tj. v mezích žalobních bodů se zabýval postupem správních orgánů v předcházejícím řízení, shrnul podstatu sporu a skutečný stav věci potřebný pro posouzení důvodnosti žalobních bodů. Krajský soud svou argumentaci podpořil odkazy na judikaturu zastávanou v dané věci krajskými soudy a Ústavním soudem, ovšem neomezil se pouze na konstatování judikatury, jak tvrdí stěžovatel, a v rozhodnutí prezentoval svůj názor možnosti osvobození od daně z převodu nemovitosti pouze té části hodnoty nemovitosti, jež byla skutečně vložena do základního jmění společnosti. Kasační námitce uplatněné dle ustanovení proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

Ohledně kasační námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci soudem v předcházejícím řízení dle Nejvyšší správní soud uvádí, že tato by byla důvodnou, pokud by krajský soud aplikoval na danou věc nesprávný právní předpis, nebo by sice užil právního předpisu správného, tento by však nesprávně vyložil.

Stěžovatel namítá, že před účinností , kterým došlo mj. ke změně ustanovení a obchodního zákoníku, byl vklad společníka definován jako souhrn peněžních a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku jejího podnikání. Citovanou novelou byl vklad společníka v obchodního zákoníku definován jako souhrn peněžních nebo jiných penězi ocenitelných hodnot, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti. Podmínka účelovosti vkladu tak byla před novelou obchodního zákoníku dle názoru stěžovatele vymezena šířeji. Stěžovatel uvádí, že při definici vkladu a jeho účelu v ustanovení obchodního zákoníku před novelou nebylo možné dovodit, že by zákon neznal jiný vklad než vklad do základního jmění společnosti jako pasiva. Z uvedeného důvodu měl být jeho vklad do společnosti jakožto aktivum zvyšující majetek společnosti, kterým se stěžovatel podílel na výsledku podnikání, podle ustanovení osvobozen v plném rozsahu.

Nejvyšší správní soud však ve shodě se závěry krajského soudu výše uvedené právní hodnocení stěžovatele nesdílí, a to z následujících důvodů:

Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že mezi účastníky tohoto řízení není sporu o skutkovém základu věci, který vyplývá z obsahu spisu. V projednávané věci je předmětem posouzení výklad ustanovení , ve znění před novelou provedenou , tj. zda se vkladem do obchodní společnosti, který je dle výše citovaného ustanovení osvobozen od daně z převodu nemovitostí, rozumí pouze vklad vložený do základního jmění (nyní základního kapitálu) a skutečně započtený do jeho výše, či jakýkoli vklad.

Podle ustanovení je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví a podle ustanovení zákona o správě daní a poplatků daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo podle zvláštních předpisů.

Stěžovateli jako vkladateli nepeněžitého vkladu do společnosti a tedy jako převodci nemovitostí ve smyslu vznikla daňová povinnost a povinnost podat daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, které k výzvě správce daně dle zákona o správě daní a poplatků podal. V tomto přiznání uplatnil nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí dle ustanovení , podle něhož jsou od daně darovací a daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev. Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena v družstvu, s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu pěti let pak neběží lhůta pro vyměření daně.

Základní podmínkou pro přiznání osvobození od daně z převodu nemovitostí ve smyslu výše citovaného ustanovení je realizace vkladu nemovitostí podle zvláštního zákona do obchodní společnosti. Zvláštním zákonem je zde , konkrétně jeho část druhá, který ve znění platném pro přezkoumávanou věc vymezuje pojmy základní jmění a vklad společníka v ustanoveních a zákona.

Podle ustanovení § 58 odst. 1 obchodního zákoníku základní jmění společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti a podle ustanovení § 59 odst. 1 obchodního zákoníku vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že nezná jiný vklad než vklad do základního jmění (nyní základního kapitálu) obchodní společnosti, představujícího souhrn peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti, dle tohoto zákona tedy nelze do společnosti vložit vklad základní jmění nezvyšující. Tento pojem je použit v postupech účtování, které však nejsou ve smyslu „zvláštním zákonem“, neboť účetní předpisy upravují pouze správnou účetní evidenci položek označených jako „vklad do společnosti“, dle nich však nelze vklad provést, jak to má na mysli citovaný

Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že osvobozuje od daně z převodu nemovitostí pouze vklady vložené do obchodní společnosti ve smyslu definice vkladu podle obchodního zákoníku. Osvobození od daně se tak vztahuje pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění, naopak vklady do společnosti, které základní jmění nezvyšovaly, ve smyslu výše uvedeného dani z převodu nemovitostí podléhají. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2005, č. j. - 52, publikovaném na www.nssoud.cz, z něhož je možno ocitovat následující: „Ustanovení zákona ČNR č. , o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění a , osvobozovalo od daně pouze takové vklady do obchodních společností nebo družstev, jimiž se zvyšovalo základní jmění. Vklady do společností nebo družstev, které nezvyšovaly základní jmění, dani podléhaly.“

Jestliže tedy byly na obchodní společnost, kde stěžovatel figuruje jako jediný zakladatel, převedeny veškeré nemovitosti, avšak součástí základního jmění této společnosti se prohlášením stěžovatele jako vkladatele stala pouze část hodnoty takto převedených nemovitostí (v daném případě 400 000 Kč), bylo na místě osvobodit od daně pouze tuto část. Zbývající část hodnoty převedených nemovitostí (v daném případě 37 100 000 Kč) pak dani nepochybně podléhala, neboť na zbývající část hodnoty těchto nemovitostí se osvobození od daně ve smyslu nevztahovalo.

V tomto směru Nejvyšší správní soud okazuje také na jednoznačnou judikaturu zastávanou krajskými soudy, obsaženou např. v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, č. j. - 27, či rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. - 47; a rovněž judikaturu Ústavního soudu, obsaženou např. v rozhodnutí ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. .

Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěry krajského soudu a ani tuto kasační námitku stěžovatele neshledal důvodnou.

Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona ( , ve spojení s ) a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. října 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu