Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 28/2007 - 119

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., zastoupena JUDr. Petrem Kyselákem, advokátem, se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti žalovanému: 1) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha 1, 2) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, č. j. - 51,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, č. j. - 51, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno fiktivní rozhodnutí generálního ředitele Národního památkového u a rovněž fiktivní rozhodnutí Národního památkového u. Současně tímto rozsudkem bylo vysloveno, že žaloba proti Ministerstvu kultury se odmítá. Zmíněnými fiktivními správními rozhodnutími byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí informace ze dne 13. 12. 2004 podaná dle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Stěžovatelka označila za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení a d) , (dále jen „ “). Má za to, že městským soudem nebyla uspokojivě vyřešena otázka pasivní legitimace, a to zejména v souvislosti s rozdílnou judikaturou jmenovaného soudu. Zastává přitom názor, že Národní památkový ústav má svůj nadřízený orgán, a to Ministerstvo kultury, který rozhoduje o tom, zda jím řízený subjekt nebude či nebude existovat, tedy vytváří základní předpoklad, aby žalovaný sub. 1) mohl být vůbec povinným subjektem; zdůrazňuje rovněž odlišnost od takových subjektů, jakými jsou např. Pozemkový fond ČR, které nadřízený orgán nemají. Dále namítá nesprávný výrok napadeného rozsudku ohledně nákladů řízení, přičemž má za to, že jí měly být přiznány náklady řízení proti tomu ze žalovaných, proti kterému byla v řízení plně úspěšná. V podání ze dne 20. 7. 2006 pak navrhla, aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení , který představuje podle stěžovatelky neodůvodněné porušení rovnosti občanů před zákonem a je diskriminací z hlediska vzdělání. Návrh tedy směřuje proti povinnému zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Dále byla kasační stížnost doplněna ustanoveným advokátem, přičemž bylo zejména upřesněno, že stížnost směřuje pouze do výroku II a III. napadeného rozsudku; v tomto doplnění rozvedl důvody názoru, že Ministerstvu kultury přísluší rozhodnout o odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí ve věci poskytnutí informací podle V kasační stížnosti pak městskému soudu vytýká, že zúžil podřízenost Národního památkového u Ministerstvu kultury jen na otázky odborné činnosti, neaplikoval statut tohoto u, a podává svůj náhled na sémantický význam slov „nadřízený orgán nejblíže vyššího stupně“ za použití Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Stěžovatelka pak požaduje zrušení II. a II. výroku napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný Národní památkový ústav podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvedl, že vztahy mezi příspěvkovou organizací (kterou ústav je) a jejím zřizovatelem jsou upraveny zákonem rozpočtových pravidlech, pokud jde o odbornou činnost platí vztahy upravené zákonem o státní památkové péči – podřízenost se týká pouze otázek památkové péče, a nikoliv jiných. Ministerstvo kultury proto není obecným nadřízeným orgánem Národního památkového u. Dále Národní památkový ústav zdůraznil, že je samostatnou právnickou osobou. Dodal pak též, že stěžovatelka podala na Národní památkový ústav přes 150 žalob, žádá o osvobozování od soudních poplatků, soudy takováto osvobození přiznávají a dávají tak stěžovatelce možnost ke ničím neomezujícímu jednání. Zastává názor, že stěžovatelka důvodně před soudem nevynaložila žádné náklady, které by jí měly být soudem přiznány. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:

Stěžovatelka požádala dne 13. 12. 2004 o poskytnutí informací dle Adresátem žádosti byl Národní památkový ústav a jejím předmětem byly dotazy na počet osob zaměstnaných u Národního památkového u v pozici „právník“, a to v hlavních pracovním poměru, vedlejším pracovním poměru a na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, dále jaký je průměrný denní plat a hodinová odměna těchto zaměstnanců. Rovněž se dotazovala na náklady spojené s právním zastoupením Národního památkového u při jednání u Okresního soudu v Olomouci dne 29. 11. 2004. Dotázaný subjekt na žádost o poskytnutí informací nereagoval, stěžovatelka proto podala proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí ve smyslu ustanovení odvolání datované k 3. 1. 2005. Jelikož stěžovatelka ani poté neobdržela požadované informace ani rozhodnutí o jejich neposkytnutí, podala žalobu k městskému soudu, v níž se domáhala zrušení obou fiktivních negativních rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že si nebyla jista, zda k rozhodnutí o odvolání byl příslušný Národní památkový ústav nebo Ministerstvo kultury, uvedla v žalobě formou eventuálního petitu obě varianty návrhu výroku rozsudku soudu.

Městský soud se při rozhodování řídil ustálenou soudní judikaturou, podle které jsou fiktivní rozhodnutí, jimiž bylo odepřeno vydání informací, nepřezkoumatelná, neboť fiktivní rozhodnutí není nikde hmotně vyjádřeno a jeho jediným obsahem je fiktivní výrok o zamítnutí žádosti o informace v plném rozsahu. Proto neměl žádné pochybnosti o nutnosti obě fiktivní rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Se vzniklou otázkou pasivní legitimace odvolacího orgánu se městský soud vypořádal tak, že mimo fiktivního rozhodnutí Národního památkového u zrušil i fiktivní rozhodnutí o odvolání generálního ředitele Národního památkového u a žalobu proti Ministerstvu kultury odmítl.

Jako odůvodnění svého výroku zrušujícího fiktivní rozhodnutí Národního památkového u a rozhodnutí jeho generálního ředitele uvedl, že Národní památkový ústav je jako státní příspěvková organizace povinným subjektem podle , osobou povinnou rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Národního památkového u byl generální ředitel jako statutární orgán této příspěvkové organizace, který přímo řídí ústřední pracoviště u (čl. III odst. 5 statutu Národního památkového u vydaného dle , o státní památkové péči /dále jen „zákon o státní památkové péči“/). Žaloba, pokud směřovala proti Ministerstvu kultury, byla odmítnuta pro nedostatek pasivní legitimace. Městský soud dovodil, že Národní památkový ústav je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury, jejich vztahy jsou upraveny především (rozpočtová pravidla). Vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi Ministerstvem kultury a Národním památkovým ústavem je vymezen dále zákonem o státní památkové péči, pokud jde o odbornou činnost, kterou Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče provádí ( , a zákona o státní památkové péči). Podřízenost, o které se zmiňuje zákona o státní památkové péči, se týká pouze té činnosti a těch otázek, které jsou v tomto zákoně upraveny. Ministerstvo kultury není obecně nadřízeným orgánem Národního památkového u, není proto povinným subjektem podle Výrok o nákladech řízení (nebyly nikomu přiznány) byl odůvodněn tím, že stěžovatelce v řízení o žalobě, pokud byla procesně úspěšná, žádné náklady nevznikly, a v případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ( ).

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná (s výjimkou dále vyloženou, pokud jde o kasační stížnost do výroku o nákladech řízení). Obsahově lze námitky uvedené v kasační stížnosti subsumovat pod ustanovení , tedy pod důvody tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Taková situace nastane, pokud soud aplikuje na věc nedopadající ustanovení právní normy, anebo aplikuje sice normu přiléhavou, leč její výklad po úvaze Nejvyššího správního soudu neobstojí. Aplikace by přicházela v úvahu, pokud by městský soud nezjistil náležitě skutkový stav věci, pokud jde o náklady řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

V prvé řadě považuje za zásadní potvrdit, že Národní památkový ústav je (a v době fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací byl) povinným subjektem ve smyslu ustanovení , podle jehož prvého odstavce povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Městský soud nepodřadil Národní památkový ústav pod některé ze skupin povinných subjektů podle cit. zákona, což činí rozhodnutí obtížně přezkoumatelným. Národní památkový ústav není podle názoru Nejvyšší správního soudu státním orgánem. Pro státní orgány je charakteristický jejich rys nositelů státní moci vyznačující se administrativně právní metodou regulace právních vztahů, v nichž vystupují, tedy nadřazeným postavením státních orgánů vůči fyzickým a právnickým osobám. Charakteristika státních orgánů není tedy pro Národní památkový ústav příhodnou (o jeho činnosti srov. dále) a přinejmenším pro účely tato instituce není státním orgánem. Mimo to zcela jistě nespadá ani do druhé z kategorií, jež zmiňuje citovaného zákona, tedy mezi orgány územní samosprávy, neboť není orgánem obce ani kraje, jak územní samosprávu definuje v článku 99 České republiky. Poslední skupinou povinných subjektů dle výše citovaného ustanovení jsou veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Veřejná instituce je subjektem, jehož založení a režim řízení se odvozuje z veřejného práva. Hospodařením s veřejnými prostředky se pak rozumí reálné napojení takové instituce na veřejné rozpočty. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. , který vymezuje pojem veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a contrario ke státnímu orgánu a orgánu územní samosprávy. Výsledkem této právní úvahy byl výčet definičních znaků takových veřejných institucí, za které Ústavní soud označil veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem a státní dohled nad jejich činností.

Jak bude rozvedeno dále, Národní památkový ústav tato kritéria beze zbytku naplňuje, a to zejména s ohledem na úpravy obsažené v zákonu o státní památkové péči, vyhlášce Ministerstva kultury č. , kterou se provádí zákon o státní památkové péči, a rovněž s přihlédnutím ke Statutu tohoto u. Tento závěr lze podpořit i doktrinálním vymezením pojmu „veřejný ústav“, jak se s ním lze setkat v dostupné literatuře (srov. Karel Beran: Právnické osoby veřejného práva, Linde Praha, a.s., 2006, str. 89 a násl.). Klasicky je připomínána definice Mayerova (Mayer, O: Deutsches Verwaltungsrecht, sv. II, 3. vydání, 1924, str. 268), podle níž pod pojmem veřejný ústav se „rozumí souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu“. V citované publikaci rovněž lze nalézt poukaz na modifikaci Mayerovy definice Wolfgangem Rüfnerem (Rüfner W.. Zur Lehre von der öffentlichen Anstalt, In: Die Öffentliche Verwaltung, Heft 15, 1985, str. 608), jež zdůrazňuje úmyslné „odsazení“ u jako osamostatněné organizační jednotky od svého zřizovatele, aby mu bylo umožněno samostatné odborné vyřizování správních úkolů. Jak zdůrazňuje Karel Beran (srov. cit. op. str. 101), „míra samostatnosti u tak spočívá v míře „odsazení“ veřejného u od svého zřizovatele“. K tomu nelze než dodat, že taková míra „odsazení“ bude velmi rozdílná a může být nepochybně limitována zákonem.

Pro posuzovanou věc lze učinit prvý dílčí závěr, totiž že Národní památkový ústav je samostatnou organizační jednotkou zřízenou k plnění stanovených odborných úkolů v oblasti státní památkové péče, jejíž - slovy shora citované publikace - „odsazení“ ve vztahu ke zřizovateli je, jak bude dále rozvedeno, minimální. Je proto nepochybně veřejnou institucí povinnou k poskytování informací podle Míra „odsazení“ se ukáže v dalším posouzení věci jako určující též pro názor o tom, kdo je povinen rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Národního památkového u podle

Podle ustanovení lze proti vydanému i fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací podat odvolání. Dle druhého odstavce téhož ustanovení o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. … V ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Ustanovení pak stanoví, že proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti lze podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Aplikovatelnost tohoto ustanovení ( ) na daný případ lze vyloučit, neboť výše Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Národní památkový ústav není státním orgánem (ve smyslu a pro účely citovaného zákona), a proto pozbývá smyslu zkoumat, zda by mohl být ústředním orgánem státní správy

V projednávané věci tedy dle ustanovení přicházejí v úvahu dva subjekty zákonem povolané k rozhodování o odvolání, a to buď povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený Národnímu památkovému u, anebo ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Otázka tedy stojí tak, zda existuje subjekt nadřízený Národnímu památkovému u ve smyslu věta prvá ; pokud by tomu tak nebylo, byl by dle věta poslední stejného zákona příslušným k rozhodování o odvolání generální ředitel Národního památkového u, jakožto ten, kdo stojí v jeho čele.

Postavení a základní principy fungování Národního památkového u jsou definovány v zákoně o státní památkové péči. Dle tohoto zákona je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice Ministerstvo kultury. Jeho působnost na úseku státní památkové péče je zakotvena demonstrativním výčtem v tomtéž ustanovení. Pro výše nastolenou otázku určení subjektu povolaného k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Národního památkového u je určující ustanovení zákona o státní památkové péči, dle něhož je odborná organizace státní památkové péče podřízena Ministerstvu kultury. Náplň činnosti takové „organizace“ ( pojem „organizace“ zde nutno vidět na historickém pozadí doby přijetí zákona o státní památkové péči) je vymezena v téhož zákona a konkretizována v článku IV statutu Národního památkového u (viz dále). Zákon o státní památkové péči tedy výslovně stanoví podřízenost odborné organizace státní památkové péče (kterou je Národní památkový ústav) Ministerstvu kultury, přičemž žádný zvláštní zákon již dále neupravuje či případně nečlení podřízenost a nadřízenost uvedených subjektů jinak. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nemá na vztah podřízenosti a nadřízenosti ve výše uvedeném smyslu (tj. určení subjektu příslušného k rozhodnutí o odvolání) vliv úprava finančních toků mezi příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem dle (rozpočtová pravidla) Tento zákon upravuje technickou stránku pravidel hospodaření příspěvkových organizací, z těchto pravidel nelze dovodit výjimku z úpravy subordinace dle zákona o státní památkové péči.

Pro projednávanou věc je dále relevantní, že dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Toto ustanovení je konkretizováno v již citované vyhlášce Ministerstva kultury ČSR č. , dle jejíhož předmětem ústředního dozoru památkové inspekce … jsou činnosti spojené s ochrannou, obnovou a společenským uplatněním kulturních památek a v souladu s inspekce dozírá, zda odborná organizace poskytuje orgánům státní památkové péče, krajům a obcím potřebnou odbornou pomoc při rozhodování, popřípadě vydávání jiných opatření, která se týkají kulturních památek.

Dle ustanovení zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury vydává odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností. Národního památkového u (dále jen „ “) byl vydán dne 1. 1. 2003 pod sp. zn. 11.613/2002 a samotný Národní památkový ústav byl zřízen ke stejnému dni rozhodnutím sp. zn. 11.617/2002 podle ustanovení zákona o státní památkové péči. charakterizoval (dnes již není platný) Národní památkový ústav v článku III odst. 1, dle něhož byl státní příspěvkovou organizací, která je řízena Ministerstvem kultury, má celostátní působnost a vystupuje v právních vztazích svým jménem, přičemž nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle článku III odst. 5 byl statutárním orgánem u generální ředitel, jmenovaný a odvolávaný ministrem kultury. Mimo své hlavní činnosti, definované v článku IV statutu (zejména rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, vědeckovýzkumné úkoly, odborně metodické, dokumentační a informační pracoviště pro úsek státní památkové péče, vedení seznamu kulturních památek České republiky, zpracovávání odborných podkladů pro orgány státní památkové péče, odborná pomoc vlastníkům kulturních památek), vykonává Národní památkový ústav i jinou činnost přímo nesouvisející s výkonem a koordinací odborné činnosti v oboru státní památkové péče. Předmět této jiné činnosti upravil v článku V odst. 1 a ve druhém odstavci téhož ustanovení stanovil, že další jinou činnost … může ústav vykonávat pouze s předchozím písemným souhlasem zřizovatele. Citovaný byl v roce 2006 (tj. až po fiktivním vydání rozhodnutí orgánů obou stupňů o neposkytnutí informace) nahrazen statutem novým, který v článku I odst. 3 výslovně upravil, že Národní památkový ústav je podle zákona odbornou organizací státní památkové péče s celostátní působností, řízenou ministerstvem.

Pozitivní právo (český právní řád) na žádném místě nedefinuje samotný pojem subordinace, nadřízenosti a podřízenosti. Pro odpověď je třeba se obrátit na teorii správního práva. Dle ní je postavení dané instituce vyjádřeno rozsahem pravomoci a působnosti jak externí (vůči adresátům norem správního práva), tak interní (uvnitř soustavy veřejné správy). Obsahem interních oprávnění je právo udílet příkazy podřízeným osobám či útvarům, právo kontroly plnění služebních povinností a případně právo disciplinárního postihu podřízených osob, jsou-li v rámci dozoru zjištěny nedostatky a pochybení (k tomu srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003). Podle se na řízení podle téhož zákona (řízení o odvolání) použije . V době fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací v této věci odkazoval na tehdy platný a účinný , , ve znění pozdějších předpisů. Nová právní úprava přechodných a závěrečných ustanovení odkaz na příslušná ustanovení ponechala s tím, že v zákoně je již obsažen odkaz na nový , , ve znění Ten ve svých společných ustanoveních ( ) hovoří o tom, který správní orgán je nadřízeným správním orgánem. Počítá s tím, že jej určí zvláštní zákon a teprve není-li tomu tak, označuje za něj správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. V tomto směru je nová právní úprava v souladu s výše zmíněnou doktrínou.

Ve světle uvedených okolností je relevantní ustanovení § 26 odst. 2 zákona o státní památkové péči, z něhož vyplývá, že interní oprávnění ve smyslu subordinace má na úseku státní památkové péče Ministerstvo kultury (viz zejména § 26 odst. 2 písm. a/, b/ a d/). Na místě je také znovu připomenout § 25 odst. 2 téhož zákona, dle kterého je Ministerstvu kultury podřízena odborná organizace státní památkové péče. Za využití oprávnění daného ustanovením Ministerstvo také fakticky rozhodlo o vzniku této organizace, Národního památkového u. Ministerstvo kultury dále dle písm. i) citovaného ustanovení vydává odborné organizace státní památkové péče, který obsahuje normy upravující závazně jeho postavení a působnost, a vydání tohoto statutu je zcela jistě též nepochybně projevem interního oprávnění z pozice nadřízeného subjektu. V článku III statutu je pak výslovně stanoveno, že Národní památkový ústav je řízen Ministerstvem kultury. Jak již bylo výše předesláno, dozor nad dodržováním zákona o státní památkové péči a předpisů vydaných k jeho provedení vykonává památková inspekce, kterou zřizuje rovněž Ministerstvo kultury. Při zjištění nedostatků v péči o kulturní památky navrhne památková inspekce orgánu státní památkové péče (kterým je dle zákona o státní památkové péči i Ministerstvo kultury) opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě uložení pokuty. Hlavní zásady řízení a organizace práce v Národním památkovém u určoval dle článku VIII odst. 2 dříve platného statutu hlavní organizační řád, který vydával generální ředitel Národního památkového u s předchozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Pracovní řád vydával generální ředitel již samostatně bez kontrasignace. Ředitelé územních pracovišť zodpovídali za svou činnost v celém rozsahu generálnímu řediteli, jímž byli jmenování a odvoláváni, ovšem také s předchozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Nový vydaný pod č. j. 1547/2006, platný a účinný ode dne 23. 1. 2006 (se změnou č. j. 4452/2006 provedenou 29. 3. 2006), rozšířil pravomoci generálního ředitele. Ten do budoucna již uvedená oprávnění vykonává samostatně bez nutnosti předchozího schválení ze strany Ministerstva kultury. Pro úplnost lze rovněž zmínit, že článek XIV nového statutu upravil hierarchickou strukturu stupňů řízení v Národním památkovém u, na jejímž vrcholku stojí generální ředitel, a článek III odst. 2 stanovil, že generální ředitel řídí veškerou činnost Národního památkového u (toto ustanovení odpovídá článku III odst. 5 statutu z roku 2003, podle nějž generální řídil ústřední pracoviště u, přičemž tato dikce vycházela z dřívější úpravy, kdy existovalo několik samostatných ústavů).

Nahlíženo výše uvedenými doktrinálními východisky, je možno konstatovat, že míra „odsazení“ Národního památkového u od Ministerstva kultury, neboli těsnost jejich vzájemných vazeb a hierarchie jejich vztahů skýtají veškeré podklady pro závěr, že Ministerstvo kultury lze považovat za orgán nadřízený Národnímu památkovému u, a to i ve smyslu ustanovení věty prvé, Generální ředitel Národního památkového u sice disponuje relativně rozsáhlými pravomocemi, ovšem rozsah těchto pravomocí je závazně určen statutem vydávaným právě Ministerstvem kultury. Tato úprava vztahů odpovídá povaze činnosti Národního památkového u jakožto odborné organizace státní památkové péče, která vytváří dle zákona o státní památkové péči odborné „servisní“ zázemí Ministerstvu kultury (ale i jiným subjektům), a vykonává činnosti dle potřeby tohoto ministerstva v intencích jeho odpovědnosti jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky.

Odpověď na otázku, zda v případě veřejné instituce typu Národního památkového u je možno hovořit o Ministerstvu kultury jako orgánu nadřízeném, nutno tedy hledat v právních předpisech upravujících postavení a pravomoc jednotlivých subjektů na úseku státní památkové péče. Po provedeném rozboru kompetencí jednotlivých subjektů a jejich vzájemných vztahů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Ministerstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovému u, tak jak o tomto vztahu hovoří ustanovení zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu , neboť je výslovně (byť a contrario) určeno subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem nelze také nijak dovodit nějaká omezení v oblasti subordinačních vztahů.

Obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě veřejných institucí je nutno v každém případě ad hoc zkoumat, zda subjektem příslušným k rozhodnutí o odvolání je ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, anebo zda existují tak úzké vztahy a vazby, jež dovolují vyslovit závěr o existenci subjektu nadřízeného, což nelze, jak ukázáno na projednávané věci, vyloučit ani u tohoto typu povinných subjektů.

Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou směřující do výroku o nákladech řízení vedeného u městského soudu, neboť taková námitka je dle nepřípustná, a v tomto případě by její posouzení bylo též bezpředmětné vzhledem k akcesorické povaze výroku o nákladech řízení ku výroku o úspěchu účastníků ve věci samé ( ), přičemž tento výrok městského soudu byl zrušen a bude nahrazen novým. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že bez přičinění a součinnosti stěžovatelky soud v dalším řízení může jen stěží určovat výši nákladů, které nesla v souvislosti s řízením, přičemž je ovšem oprávněn posoudit, zda se jednalo o náklady důvodně vynaložené.

Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na , jenž mu umožňuje zrušit i takový výrok napadeného rozsudku, který nebyl napaden kasační stížností, pokud jde o výrok vzájemně propojený s výrokem napadeným. Tak tomu je i projednávané věci – ve výroku I. městský soud řešil zrušení fiktivního rozhodnutí generálního ředitele Národního památkového u, ovšem s ohledem na právní názor zde vyslovený takový závěr neobstojí. Proto Nejvyšší správní soud ruší všechny výroky napadeného rozsudku, neboť jsou vzájemně závislé.

Konečně Nejvyšší správní soud musí zaujmout stanovisko k návrhu předložit Ústavnímu soudu ke zrušení , jenž vyžaduje povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Tento návrh podala stěžovatelka i v jiných věcech, které již Nejvyšší správní soud rozhodoval, a může proto na takové rozhodnutí odkázat (srov. rozsudek č. j. - 153 ze dne 10. 1. 2007 dostupný na www.nssoud.cz). Právní argumentace v tomto rozhodnutí je zcela použitelná i v projednávané věci, a Nejvyšší správní soud proto z důvodní procesní ekonomie na tyto důvody zde odkazuje. Neshledává žádné důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu, požadavek na zastoupení profesionálem v oboru práva před nejvyššími soudními instancemi je požadavkem v evropské právní kultuře zcela běžným.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud chybně posoudil postavení generálního ředitele Národního památkového u jakožto subjektu oprávněného rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Národního památkového u v dané věci a naopak Ministerstvu kultury toto postavení nepřiznal, jeho rozhodnutí je proto nezákonné z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky ( ). Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu dle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu znovu posoudit žalobní návrh stěžovatelky, rozhodne přitom též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti včetně odměny ustanoveného advokátka ( , 3 ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. září 2007

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu