Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Komp 3/2020 - 35

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Tomáše Rychlého, JUDr. Filipa Dienstbiera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ministerstvo pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: J. L., v řízení o kompetenční žalobě dle a násl. , , ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o odvolání osoby zúčastněné na řízení ze dne 11. 12. 2019 označeném jako „odvolání proti rozhodnutí [České centrály cestovního ruchu – CzechTourism ze dne 26. 11. 2019] o odmítnutí žádosti o informace dle “,

takto:

I. K vydání rozhodnutí o odvolání J. L., ze dne 11. 12. 2019 označeném jako „odvolání proti rozhodnutí [České centrály cestovního ruchu – CzechTourism ze dne 26. 11. 2019] o odmítnutí žádosti o informace dle “, podle ustanovení “ je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Pan J. L. (dále jen „žadatel“ nebo „osoba zúčastněná“) podal dne 8. 11. 2019 žádost podle , o svobodném přístupu k informacím, k České centrále cestovního ruchu – CzechTourism (dále jen „ “). CzechTourism na tuto žádost reagoval dopisem ze dne 26. 11. 2019, čj. 19/op/100/157, označeným jako „odpověď k žádosti o informace podle ze dne 8. 11. 2019“.

[2] Žadatel vyhodnotil posledně uvedený úkon jako rozhodnutí o odmítnutí žádosti a dne 11. 12. 2019 proti němu podal odvolání (které označil jako „odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace dle “). předložil toto odvolání k rozhodnutí žalobci (Ministerstvu pro místní rozvoj), který je usnesením ze dne 2. 3. 2020, čj. 15193/2020-15, (spolu s dalšími podáními jiných žadatelů podobného charakteru) postoupil žalovanému (Úřadu pro ochranu osobních údajů), jehož považoval s ohledem na zákona o svobodném přístupu k informacím za orgán věcně a místně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí .

[3] Usnesením ze dne 19. 3. 2020, čj. UOOU-01375/20-3, postoupil žalovaný odvolání žadatelky zpět žalobci. Konstatoval, že na základě zákona o svobodném přístupu k informacím je příslušný rozhodovat o odvoláních ve věcech přístupu k informacím pouze tehdy, nelze-li určit nadřízený orgán povinného subjektu podle , . Žalovaný však s ohledem na považuje za nadřízený orgán žalobce coby zřizovatele této příspěvkové organizace.

[4] Usnesením ze dne 6. 8. 2020, čj. 42508/2020-15, žalobce postoupil odvolání žadatele zpět žalovanému. Na základě níže shrnuté argumentace setrval na stanovisku, že jej nelze považovat za nadřízený orgán .

[5] Žalovaný na posledně uvedené usnesení žalobce reagoval sdělením ze dne 26. 8. 2020, čj. UOOU-01377/20-5, v němž vyjádřil názor, že poslední postoupení věci nelze považovat za účinné, neboť nepočítá s tím, že by správní orgán věc znovu postupoval poté, co je mu se souhlasem nadřízeného orgánu vrácena orgánem, jemuž byla dříve postoupena (ve smyslu věty druhé ).

II. Žaloba a průběh řízení o ní

[6] Žalobce podal k Nejvyššímu správnímu soudu kompetenční žalobu podle a odst. 3 , (dále jen „ “). Uvedl, že na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění novely provedené , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, je žalovaný příslušný pro vedení odvolacích řízení i v případech, kdy byla řízení zahájena před účinností novely (tedy před 1. 1. 2020). Tento právní názor žalobce sdílí se žalovaným.

[7] Žalobce se však (na rozdíl od žalovaného) domnívá, že podle nelze určit nadřízený orgán , respektive že na základě citovaného ustanovení nelze dospět k závěru, že by tímto nadřízeným orgánem byl žalobce. Odkázal na rozsudek ze dne 11. 2. 2015, čj. -39, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Ministerstvo zemědělství není nadřízeným orgánem Národního zemědělského muzea Praha. Žalobce je zřizovatelem , což jej staví do určitého nadřízeného postavení vůči této příspěvkové organizaci, avšak tato nadřízenost se týká pouze finančních prostředků, s nimiž hospodaří. Dle názoru žalobce nelze na projednávanou věc vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2007, čj. -119, neboť vycházejí z jiného znění zákona o svobodném přístupu k informacím a opírají se o , o státní památkové péči.

[8] Podle žalobce nelze postavení srovnávat ani s postavením Centra pro regionální rozvoj České republiky, jak se pokoušel argumentovat žalovaný před podáním kompetenční žaloby. Žalobce uznal, že podle interních dokumentů Centra pro regionální rozvoj rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí tohoto subjektu a že jsou zřizovací y Centra pro regionální rozvoj České republiky a podobné. Mezi postavením těchto subjektů je však zásadní rozdíl, neboť Centrum pro regionální rozvoj České republiky je na rozdíl od zřízeno zákonem, který je označuje za služební úřad a upravuje i samotnou otázku jeho nadřízeného orgánu.

[9] Žalobce proto dospívá k závěru, že na vztah mezi ním a nelze aplikovat , pročež má o odvolání osoby zúčastněné na řízení rozhodnout žalovaný.

[10] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesporuje, že je od 2. 1. 2020 příslušným nadřízeným orgánem povinných subjektů i v řízeních, která byla zahájena v roce 2019 a nebyla do uvedeného data ukončena. Uvedl, že kompetenční žaloba nemusela být podána, pokud by žalobce využil dohodovací řízení podle . V tomto směru si žalovaný klade otázku, zda je vůbec žaloba přípustná.

[11] Žalovaný uvedl, že je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je žalobce. se řídí vnitřními předpisy zřizovatele a své hlaví úkoly plní v koordinaci se žalobcem. Statutární orgán jmenuje a odvolává ministryně pro místní rozvoj. Žalobci se předkládají veškeré podklady a materiály i jeho výroční zprávy. čerpá finanční prostředky z rozpočtové kapitoly žalobce. Žalobce si vyhradil právo schvalovat některé právní úkony . Na webových stránkách žalobce je uvedeno, že je příspěvková organizace přímo řízená žalobcem. Žalobce též nahrazuje činnost interního auditora . Žalovaný dále poukázal na , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle něhož je žalobce ústředním orgánem ve věcech cestovního ruchu. Odkázal též na zřizovací u , vydanou rozhodnutím ministryně pro místní rozvoj, v níž jsou popsány úzké vztahy mezi žalobcem a . Dle názoru žalovaného nelze při určení nadřízeného orgánu odhlížet ani od obsahu žádosti o informace. Žalobce si vyhradil užší vztah vůči správě a řízení veřejných financí ze strany , což je oblast, do níž směřovala žádost osoby zúčastněné na řízení o informace. Minimálně v těchto věcech vykonává žalobce vůči dozor, je tedy jeho nadřízeným orgánem ve smyslu .

[12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. -39, na který odkazoval žalobce, považuje žalovaný s ohledem na další rozhodovací praxi soudů za excesivní, povaha je navíc odlišná od Národního zemědělského muzea v Praze. Tehdejší žádost o informace se týkala movitých věcí, nikoli veřejných zakázek. Žalovaný odkázal na posouzení funkčních vazeb mezi zřizovatelem a zřizovanou organizací ve výše citovaném rozsudku čj. -119, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. -52, týkající se regionálních rad regionu soudržnosti, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, čj. -48, který se vztahuje k Centru pro zjišťování výsledků vzdělávání. Žalovaný též upřesnil, že nepovažuje postavení Centra pro regionální rozvoj České republiky a za totožná, ale podobná. Nepovažuje za relevantní, zda je povinný subjekt služebním úřadem ve smyslu , o státní službě.

[13] Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[14] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že skutkově i právně blízce podobnou věcí se již zabýval. Rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, čj. Komp 2/2020 – 44 (veškerá rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), tento soud rozhodoval kompetenční spor mezi shodnými účastníky řízení. Přitom povaha tehdejšího sporu byla shodná jako v nyní projednávané věci, tj. otázka příslušnosti ústředního správního úřadu pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí - jako povinného subjektu - o odmítnutí žádosti o informace poté, co nabyla účinnosti novela č. (tedy od 1. 1. 2020) a na žalovaného přešla působnost rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí některých povinných subjektů o odmítnutí informace (v podrobnostech viz odstavec [22] níže).

[15] Také argumentace účastníků v tehdejší a nyní projednávané věci je de facto shodná, stejně jako obsah informace, jíž žadatel chtěl získat (v obou případech se jednalo o informace o veřejné zakázce s názvem „Zajištění komplexních právních služeb“). Kompetenční senát nevidí v nyní projednávané věci důvod odchýlit se od svých závěrů, vyjádřených v rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44, a bude z nich vycházet i při posouzení této věci. Současně nepovažuje za nutné doslovně opakovat podrobnou argumentaci, obsaženou ve zmíněném rozsudku; omezí se tedy pouze na její stručnou rekapitulaci s tím, že je účastníkům známa. V podrobnostech odkazuje na úplné znění rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44 .

[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se jedná o kompetenční spor ve smyslu a násl. , který je definován třemi prvky (předpoklady). Za prvé zde musí být vedeno řízení, v němž se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Za druhé dva správní orgány si buď osobují pravomoc o věci rozhodnout (o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – kladný kompetenční spor), nebo naopak popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci (o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – záporný kompetenční spor). Za třetí těmito správními orgány musejí být subjekty vymezené v , a to pouze v tam uvedených kombinacích (srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. Komp 3/2012-49).

[17] Nejvyšší správní soud především vychází z toho, že je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť splňuje příslušná kritéria pro určení povinného subjektu jako tzv. veřejná instituce ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím (v podrobnostech viz část IIIa. rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44).

[18] Předmětem nyní projednávané žaloby je záporný kompetenční spor, kdy „prvý správní orgán má za to, že není dána jeho pravomoc rozhodnout v určité věci, je zde dána pravomoc druhého správního orgánu, a tento závěr jasně vyjádří v určitém správním aktu, kdežto naopak druhý správní orgán vychází z toho, že je dána pravomoc prvého orgánu“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2009 čj. Komp 3/2009-11). Pro takový případ s dohodovacím řízením (jehož se domáhal žalovaný) nepočítá, neboť v dohodovacím řízení se projednává pouze kladný spor o věcnou příslušnost (v podrobnostech viz část IIIb. rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44).

[19] Žalobce a žalovaný jsou ústředními správními úřady ve smyslu (v podrobnostech viz části IIIc. rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44). Postavení pana Jakuba Löbla jako osoby zúčastněné na řízení zakládá ustanovení

[20] Nejvyšší správní soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci řízení výslovně souhlasili ( věta první ).

[21] Co se týče vlastního posouzení věci, z § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím vyplývá, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o informace rozhoduje nadřízený orgán povinného subjektu. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím se nadřízený orgán určuje podle . Nelze-li podle tohoto ustanovení nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení žalovaný – tedy Úřad pro ochranu osobních údajů ( zákona o svobodném přístupu k informacím).

[22] Posledně citovaný zákona o svobodném přístupu k informacím byl do současného znění novelizován , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, který nabyl účinnosti dne 24. 4. 2019. Podle přechodného ustanovení v čl. XVI se do 1. 1. 2020 postupuje podle a zákona o svobodném přístupu k informacím v dosavadním znění. To znamená, že poté se postupuje podle nyní platného a účinného zákona o svobodném přístupu k informacím, a to i v řízeních zahájených před tímto datem (srov. shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, čj. -40, a ze dne 30. 10. 2020, čj. -42).

[23] Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda lze určit nadřízený orgán podle . Pokud ne, o odvolání osoby zúčastněné na řízení bude rozhodovat žalovaný. V rozsudku čj. – 44 na tuto otázku odpověděl záporně a shodně je nutné odpovědět též v nyní projednávaném případě (v podrobnostech viz část IV rozsudku čj. – 44).

[24] V posledně citovaném rozsudku soud dospěl k závěru, že dosavadní judikatura neposkytuje vodítka pro určení nadřízeného orgánu . Poté konstatoval, že byl zřízen jako státní příspěvková organizace v roce 1993 rozhodnutím ministra hospodářství podle , o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky). Jeho postavení upravuje , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ “). V souladu s posledně uvedeného zákona je nyní právnickou osobou hospodařící s majetkem České republiky (vlastní majetek však nemá – téhož zákona). Zřizovatelem je žalobce. Úkolem je plnění úkolů v oboru cestovního ruchu (čl. I odst. 2 a 3 zřizovací y).

[25] Žalobce sice vykonává vůči významnou kontrolní a řídící roli, ta se však omezuje v zásadě na finanční otázky, zatímco v oboru své hlavní činnosti má tato organizace vysokou míru autonomie, do níž lze zasahovat pouze způsobem stanoveným zákonem (zejména rozpočtovými pravidly a zákonem o majetku České republiky). Tyto „zásahy“ se omezují takřka výlučně na otázky hospodaření s rozpočtovými prostředky a případná rozhodnutí personální.

[26] Podle je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. I toto ustanovení je přitom nezbytné interpretovat prizmatem předmětu úpravy dle jeho úvodního ustanovení a 3, podle nichž upravuje postup správních orgánů při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy a nevztahuje se mimo jiné na právní jednání prováděná správními orgány, tedy na správu nevrchnostenskou.

[27] Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. Komp 2/2020 – 44 zdůraznil, že pro určení nadřízeného orgánu podle je zásadně třeba pozitivní zákonné úpravy – zákon musí určit orgán, který má být nadřízeným správním orgánem jiného správního orgánu, nebo orgán, který má rozhodovat o odvolání, popřípadě orgán, který má nad jiným správním orgánem vykonávat dozor. Žádný zvláštní zákon však nadřízený orgán nevymezuje, zvláštní zákon ani nestanoví, který orgán by měl rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím tohoto subjektu či který nad ním vykonává dozor. Žalobce vykonává nad řídící a kontrolní roli pouze ve velmi omezené míře, jen ve finančním a organizačním smyslu, zatímco jiným způsobem nemůže do její činnosti přímo zasahovat. Taková úloha dohledu postačí pro naplnění definičního znaku „veřejné instituce“ pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím, avšak není natolik intenzivní, aby naplňovala kritérium dozoru dle . Proto podle nadřízený orgán určit nelze.

[28] Nelze-li takto určit nařízený orgán, určí se podle , podle něhož se nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Ani tímto způsobem nadřízený orgán určit nelze. vykonává roli „správního orgánu“ a rozhoduje vrchnostensky (je právnickou osobou pověřenou výkonem veřejné správy ve smyslu citovaného ustanovení) pouze v oblasti svobodného přístupu k informacím. Podle by jejím nadřízeným orgánem měl být orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání (jak již bylo uvedeno, takový není výslovně zákonem určen) či orgán, který jej výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil.

[29] Žalobce sice svěřil úkoly související s propagací České republiky v oblasti cestovního ruchu (čl. III zřizovací y), v níž má žalobce postavení ústředního orgánu státní správy ( ), tyto úkoly však nepředstavují výkon vrchnostenské veřejné správy. Pokud zákon hovoří o „pověření výkonem veřejné správy“, míří například na situace, kdy soukromoprávní subjekt na základě licence či jiného veřejnoprávního povolení vykonává veřejnou správu vrchnostenským způsobem. Navíc postavení coby povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím zakládá přímo tento zákon, žalobce mu výkon veřejné správy ani v této oblasti nesvěřil.

[30] Oprávnění žalobce coby zřizovatele podle výše citovaných zákonů a zřizovací y nemohou být rozhodující pro určení, zda je nadřízeným orgánem této státní příspěvkové organizace. Jak uvedeno výše, týkají se totiž spíše jednání v soukromoprávních vztazích, popř. hospodaření s majetkem státu, nikoli výkonu veřejné správy vrchnostenským způsobem. Ani podle tedy nelze určit nadřízený orgán . S ohledem na zákona o svobodném přístupu k informacím má proto o odvolání proti rozhodnutí této státní příspěvkové organizace rozhodnout žalovaný.

V. Náklady řízení

[31] Podle nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. července 2021

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu