Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 Ads 30/2006 - 49.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Ads 30/2006 - 49
Legal thesis
Podle § 61 zákona č. 85/1996 Sb. se za vysokoškolské vzdělání podle § 5 odst. 1 písm. b) považuje též vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky nebo jejích právních předchůdců.
Od vzniku Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti až do jejího zrušení byly na této škole zřízeny tyto fakulty: Fakulta Veřejné bezpečnosti, Fakulta Státní bezpečnosti, Fakulta ochrany státních hranic a Fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou fakultou zajišťující univerzální právní vzdělání ve všech oborech práva. Ze stanovených oborů na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti a z učebních plánů této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání v některých odvětvích práva, ale její zaměření bylo odlišné od právnických fakult Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně, neboť odpovídalo specifickým požadavkům na výuku tehdejších příslušníků bývalého Sboru národní bezpečnosti.
Na podkladě těchto faktů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Fakulta Veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti neposkytovala vysokoškolské právnické vzdělání v takovém rozsahu, jaký byl předmětem studia na právnických fakultách vysokých škol. Absolvováním této fakulty tudíž stěžovatel nezískal univerzální právní vzdělání ve všech oborech práva a nevyhovuje tak nárokům stanoveným v ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb. pro výkon advokacie, jejímž obsahem je právní pomoc v nejširším rozsahu a ve všech právních odvětvích.
V daném případě nelze aplikovat ust. § 61 zákona č. 85/1996 Sb., neboť jak vyplývá z výše uvedeného, studium na Fakultě Veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nelze považovat za studium na právnické fakultě, a to nejen z formálního, ale i obsahového (tj. materiálněprávního) hlediska.
Tento závěr je podpořen i nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1995, č. 225/1995 Sb., a stanoviskem pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1995, Plsn 1/95, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. Rc 30/95. Nejvyšší správní soud podotýká, že oba zmíněné soudy se zabývaly výkladem ust. § 3 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii (zákon zrušen k 1. 7. 1996), které pro zápis do seznamu advokátů stanovilo požadavek vysokoškolského vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Ačkoli je v zákoně č. 85/1996 Sb. platném v současné době tato kvalifikační podmínka formulována odlišně, cíl obou úprav je totožný, a to umožnění výkonu advokacie pouze těm, kteří dosáhli univerzálního právního vzdělání.
Jako nedůvodná se pak jeví námitka stěžovatele, že požadavkem na povinné zastoupení v řízení bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu. Kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí krajských soudů Nejvyšším správním soudem z hlediska tvrzených právních vad (viz především ust. § 103 odst. 1 s. ř. s.). Zákonná úprava uvedená v ust. § 105 odst. 2 s. ř. s. proto k zajištění kvalifikovaného uplatňování práv účastníka řízení požaduje buď právnické vzdělání účastníka řízení či jeho zastoupení advokátem. Činí tak obdobně jako některé jiné procesní úpravy, včetně úpravy řízení před Ústavním soudem. Nelze tedy dovodit, že by touto úpravou byl stěžovatel neúměrně či nedůvodně zkrácen na svých ústavních právech, především na právu přístupu k soudu. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nejvyšší správní soud zároveň nemohl stěžovateli ustanovit zástupce ex offo, neboť předpokladem takového postupu je žádost stěžovatele. Z jeho podání však vyplývá, že možnost požádat o ustanovení zástupce odmítá a nemá ani v úmyslu zvolit si pro řízení o kasační stížnosti advokáta sám.
Nedostatek zastoupení stěžovatele podle ust. § 105 odst. 2 s. ř. s. brání v projednávaném případě věcnému vyřízení kasační stížnosti. Jedná se o nedostatek podmínek řízení, který přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Proto Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu