Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 83/2005 - 36

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. B., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o příplatek k důchodu podle , o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2005, č. j. – 9,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Český Budějovicích ze dne 30. 6. 2005, č. j. – 9, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2005, č. j. x, zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost o poskytnutí příplatku k důchodu podle vlády č. 622/2004 Sb. (dále jen „ “) s odůvodněním, že příplatek za dobu od 25. 2. 1966 do 30. 3. 1966 nenáleží, neboť příplatek podle nenáleží osobám, které nebyly pravomocně odsouzeny, a to ani v případě, že byly rehabilitovány podle

Proti tomuto rozhodnutí podal včas žalobu žalobce, v níž poukazoval na to, že trestný čin pobuřování podle trestního zákona byl uveden v ustanovení s tím, že se na něj vztahovala rehabilitace přímo ze zákona. Žalobce však nemohl být rehabilitován, neboť předpokladem pro rehabilitaci byl pravomocný odsuzující rozsudek. Nicméně je nesporné, že žalobce byl „nezákonně zbaven osobní svobody“, a proto Okresní soud v Českých Budějovicích vyslovil v usnesení žalobcovu účast na soudní rehabilitaci podle Žalobce vyslovil názor, že ustanovení se vztahuje nejen k rehabilitaci, ale i k odškodnění. Dovozoval, že žalovaná pochybila, když neuznala žalobcovu účast na soudní rehabilitaci podle jako dostatečný podklad k přiznání příplatku podle vlády č. 622/2004 Sb. Žalobce měl za to, že není podstatné, zda byl či nebyl odsouzen, ale to, zda lze v dané věci prokázat účast na soudní rehabilitaci podle či Navrhoval, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. – 9, napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dále rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3650 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce pro účely příplatku žádal zhodnotit dobu od 25. 2. 1966 do 30. 6. 1966, kdy byl ve vazbě pro trestný čin pobuřování podle trestního zákona, přičemž usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2002 bylo vysloveno, že je účasten soudní rehabilitace podle Soud poukázal na platnou právní úpravu obsaženou v vlády č. 622/2004 Sb. K tomu, zda lze na žalobce nahlížet jako na osobu odsouzenou, bylo podle názoru soudu třeba použití ustanovení , v němž je uvedeno, že pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se odsouzený též obviněný a obžalovaný. Z toho podle názoru soudu pro souzenou věc vyplynulo, že jestliže žalobce vykonal nezákonnou vazbu a z usnesení Krajské prokuratury v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 1966 vyplývá, že žalobce jako obviněný pronášel nepřátelské výroky proti socialistickému, společenskému a státnímu zřízení republiky, pak je zapotřebí nahlížet na žalobce ve vztahu k aplikaci ustanovení jako na odsouzeného. Jestliže byl žalobce rehabilitován podle ustanovení dost. 2 zákona o soudní rehabilitaci, pak je podle názoru soudu zapotřebí k tomu vztáhnout právě i ustanovení odst. 3, neboť se jedná o zvláštní způsob rehabilitace a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými činy uvedenými v a v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, a dovodit, co vyplývá právě z odst. 3, že odsouzeným se rozumí též obviněný a obžalovaný. Soud z těchto důvodů dovodil, že žalobce splnil i podmínku odsouzení v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a má nárok na poskytnutí příplatku k důchodu. Podle názoru soudu Česká správa sociálního zabezpečení extenzivním způsobem vyložila obsah ustanovení , když požadovala, aby žalobce doložil, že byl pravomocně odsouzen, neboť taková podmínka v tomto vládním stanovena není. Soud konstatoval, že rozhodnutí žalované bylo vydáno v rozporu s ustanovením ve vztahu k vládnímu č. 622/2004 Sb., a proto podle napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále též jen „stěžovatelka“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení , (dále jen „ “). Poukázala na ustanovení a konstatovala, že spornou otázkou je to, zda žalobce, který byl vězněn vazebně, je oprávněnou osobou či nikoliv. Konstatovala dále, že závěry soudu v sobě obsahují rozpor spočívající v tom, že soud na jedné straně tvrdí, že podmínka spočívající v pravomocném odsouzení v ustanovení obsažena není, a na druhé straně konstatuje, že účastník ji splňuje. Stěžovatelka dále namítala, že podle jejího názoru není zřejmé, na jaké podkladě soud dospěl k závěru nejen o nutnosti, ale především o možnosti aplikace ustanovení zákona o rehabilitaci, ale ani ke konstatování, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením ve vztahu k vládnímu č. 622/2004 Sb. Toto nebylo vydáno ani k provedení , ani na jeho podkladě. Bylo vydáno na podkladě zmocňovacího ustanovení obsaženého v jiné právní normě, konkrétně v zákoně č. , jehož ustanovení umožňuje rehabilitovat pouze osoby pravomocně odsouzené. Za této situace stěžovatelka nespatřuje žádný prostor k výkladu, který by umožňoval vztáhnout obsah a zákona o soudní rehabilitaci na nárok upravený v . Stěžovatelka nepopírá, že odst. 3 ustanovení zákona o soudní rehabilitaci zakládá stejný status osobám odsouzeným i osobám pouze obviněným či obžalovaným, ani že odst. 2 přiznává všem těmto osobám stejné nároky na odškodnění, je však přesvědčena, že oba tyto odstavce lze aplikovat a tedy vyvodit z nich praktické důsledky pouze ve vztahu k nárokům upraveným přímo v zákoně č. „vztah“ mezi a spočívá podle stěžovatelky pouze v tom, že osobami, jimž vzniká nárok na příplatek k důchodu, jsou mj. i osoby, které byly rehabilitovány podle Podmínka rehabilitace je ovšem pouze jednou, nikoliv jedinou podmínkou, neboť pro vznik nároku je třeba současné splnění i dalších tří podmínek. Z výše uvedeného však vyplývá, že krajský soud v podstatě akceptoval názor účastníka řízení vyjádřený v žalobě a spočívající v tvrzení, že skutečnost, zda občan byl či nebyl odsouzen není podstatná, jestliže prokázal svou účast na soudní rehabilitaci podle Takový závěr nelze vyložit jinak, než že skutečnost, že občan byl rehabilitován, by při posuzování nároku na příplatek měla mít rozhodující „váhu“. Uvedený názor by však ve svých důsledcích opodstatňoval i tak absurdní závěr, podle něhož by příplatek náležel i (rehabilitovaným) osobám, které nejsou českými občany, nebo kteří z českého důchodového pojištění pobírají jiný než stanovený důchod, popř. nepobírají důchod žádný.

Za zcela absurdní pak stěžovatelka považovala názor soudu, že obsah ustanovení vyložila extenzivním způsobem (pokud totiž soud stěžovatelce současně vytýká, že její výklad tohoto ustanovení vedl k vyloučení účastníka řízení z okruhu oprávněných osob, pak jde o výklad restriktivní). Stěžovatelka je naproti tomu přesvědčena, že takovým způsobem postupoval naopak soud; jelikož pro takový postup není zákonné opory, nezbývá než označit jeho výklad za nepřípustně extenzivní. Stěžovatelka uvedla, že zastává právní názor, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda účastník řízení je či není osobou splňující podmínky stanovené v a navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že je sice pravda, že vlády 622/2004 nebylo vydáno na základě , nicméně příplatek podle tohoto má být vyplácen právě osobám rehabilitovaným podle tohoto zákona (a podle dalších rehabilitačních zákonů). Konkrétní důsledky vyslovení soudní rehabilitace podle je tedy třeba hledat právě v tomto zákoně, a to bez ohledu na to, podle kterého rehabilitačního zákona bylo vydáno vlády. Podle názoru žalobce postupoval krajský soud při výkladu tohoto správně. Podle názoru žalobce z povahy věci vyplývá, že je třeba na něj pohlížet jako na osobu nevinně odsouzenou, která může – při splnění ostatních podmínek – úspěšně uplatnit nárok podle vlády č. 622/2004 Sb. Žalobce pak dále odkázal na koncepci vyjádřenou v nálezech Ústavního soudu a a dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 6. 1. 2005, č. j. – 23. Navrhoval, aby kasační stížnost žalované byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení a 3 vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka dovolává důvodu uvedeného v ustanovení , podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu dávkového spisu, že žalobce je poživatelem starobního důchodu od roku 1982. Dne 29. 12. 2004 podal žádost o příplatek ke starobnímu důchodu podle vlády č. 622/2004 Sb. (dále též jen „nařízení“). K žádosti připojil potvrzení vězeňské služby ze dne 25. 4. 2003, podle něhož vykonal vazbu v době od 25. 2. 1966 do 30. 3. 1966. Z připojeného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2002, č. j. – 8, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2003, vyplývá, že bylo vysloveno, že žalobce je podle účasten soudní rehabilitace. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin pobuřování podle trestního zákona. V jeho případě však nedošlo k odsuzujícímu soudnímu rozhodnutí, neboť věc byla usnesením Krajské prokuratury v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 1996 sp. zn. 1 Kv 12/66 postoupena komisi pro ochranu veřejného pořádku MěNV ve Vimperku. V důsledku toho nemohl soud vyslovit rehabilitaci podle Okresní soud dále uvedl, že návrh žalobce je důvodný. Konstatoval, že proti jmenovanému bylo zahájeno trestní řízení pro trestný čin pobuřování podle trestního zákona a v případě odsouzení pro tento delikt by jmenovaný podléhal rehabilitaci ze zákona. S ohledem na postup krajské prokuratury však nedošlo k podání obžaloby. Poukázal na to, že podle ustanovení se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Proto bylo deklarováno, že jmenovaný je účasten soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci.

Podle vlády č. 622/2004 Sb. v jeho znění do 30. 10. 2005, tedy ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalované, státní občané České republiky, kteří a) v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle , o soudní rehabilitaci, ve znění a , nebo podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , a , nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v , ve znění bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona a nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění, nebo b) po osobách uvedených v písmenu a) pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „ “).

Z výše uvedeného lze zcela jednoznačně dovodit, že ustanovení v jeho znění do 30. 10. 2005 stanoví jako jednu z podmínek pro přiznání přídavku skutečnost, že musí jít o občana České republiky, který byl v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 odsouzen a vykonal trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu... Tato podmínka je v tomto ustanovení zcela striktně a zřetelně uvedena. Naskýtá se tedy otázka, z čeho krajský dovodil, že toto ustanovení podmínku pravomocného odsouzení neformuluje. S tímto závěrem krajského soudu o tom, že ustanovení neobsahuje podmínku odsouzení jako jednu z podmínek pro vznik nároku na přídavek Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Ostatně, jak již uvedla žalovaná v kasační stížnosti, soud na jedné straně vyslovuje, že tuto podmínku (odsouzení) nestanoví, na druhé straně však převážnou část odůvodnění rozsudku věnuje úvaze o tom, že žalobce tuto podmínku splňuje. Splnění této podmínky soud dovozuje za použití zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se odsouzeným též obviněný a obžalovaný. S takto uvedeným výkladem pojmů „odsouzený“ pro účely ustanovení nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu i při maximální snaze vyložit toto ustanovení co nejpříznivěji pro žadatele o tuto dávku, souhlasit.

Podle Slovníku českého práva 3. rozšířeného a podstatně přepracovaného vydání (Linde Praha a. s. rok 2002) je odsouzený subjektem trestního řízení a stranou v trestním řízení, a to od okamžiku právní moci (právní moc rozhodnutí v trestním řízení) odsuzujícího rozsudku (rozsudek v trestním řízení) nebo trestního příkazu.

Podle § 12 (výklad některých pojmů) zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád) odst. 7, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Podle odst. 8 téhož ustanovení po hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný. Podle § 12 odst. 9 trestního řádu odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.

Především je nutno souhlasit se stěžovatelkou, že nelze pro výklad pojmu „odsouzený“ pro účely vycházet ze zákona o soudní rehabilitaci, konkrétně z ustanovení . Navíc toto ustanovení je třeba vykládat v kontextu s ustanovením téhož zákona, podle něhož ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v a v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů.

Ustanovení zákona o soudní rehabilitaci lze tedy použít pouze pro řízení o soudních rehabilitacích, a to v případě, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného. Pojem odsouzený pro účely výkladu ustanovení je třeba vykládat ve smyslu jeho významu, který má tento pojem v právním řádu, ale i v běžném slova smyslu. Rozhodně nelze souhlasit s názorem žalobce, že „z povahy věci vyplývá, že je třeba na něj pohlížet jako na osobu nevinně odsouzenou“. Za „odsouzeného“ se totiž považuje ten, vůči němuž byl vydán pravomocný rozsudek nebo trestní příkaz, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu, případně upuštěno od potrestání.

Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce nelze považovat za osobu oprávněnou z hlediska ustanovení , neboť nesplňovala jednu z podmínek nároku na , tj. nešlo o osobu, která byla odsouzena v rozhodném období a vykonala trest...

Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nasvědčuje i další vývoj právní úpravy, kdy podle vlády č. 405/2005 Sb. ze dne 21. 9. 2005, bylo podle článku I. změněno ustanovení tak, že se za slovo „němu“ vkládají slova „popř. byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle Sb“. Protože však toto vlády nabylo účinnosti (jeho článek III.) až 1. 11. 2005, nelze z něho pro žalobce v tomto řízení ničeho vytěžit, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 5. 2005 (tedy před jeho účinností).

Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku a neshledává ani nezákonnost rozhodnutí žalované. Naopak má za to, že žalovaná postupovala správně, pokud žádost žalobce o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu napadeným rozhodnutím ze dne 19. 5. 2005 zamítla, neboť žalobce nesplňoval zákonné podmínky ustanovení vlády č. 622/2004 Sb. v jeho znění do 31. 10. 2005.

Nejvyšší správní soud tedy zcela souhlasí se skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti, avšak se zřetelem k tomu, že nesouhlasil s výkladem pojmu odsouzený provedeným krajským soudem, který považoval pro posouzení této věci za stěžejní, nezabýval se již dalšími námitkami uvedenými v kasační stížnosti. Se zřetelem k tomu tedy nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku ( ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. října 2006

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu