Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 55/2006 - 77

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: L. O., zast. JUDr. Ivem Adámkem, advokátem, se sídlem Ostrava 1, Ostrčilova 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2005, č. j. - 37, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Ivovi Adámkovi, advokátu, se sídlem Ostrava 1, Ostrčilova 13, s e s t a n o v í ve výši 2558,50 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2004, č. j. OAM-3398/VL-10-08-2004, rozhodl žalovaný tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) požádala o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohla o udělení azylu požádat již dříve.

Žalobkyně napadla citované rozhodnutí žalobou, ve které namítala, že žalovaný porušil a 4, , , , o správním řízení (dále jen „“), a . Žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2005, č. j. - 37, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že provedené dokazování jednoznačně svědčí o tom, že žalobkyně neopustila Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického přesvědčení. Žalobkyně sama jako důvod uvedla skutečnost, že ve vlasti nemá kde bydlet a nemá ani zaměstnání. Chce zůstat v České republice a vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí žádné sankce za to, že v jiné zemi požádala o udělení azylu. Provedené dokazování vede k závěru, že žalobkyně měla možnost požádat o udělení azylu již dříve, ale neučinila tak a pobývala na území České republiky nelegálně. Žalobkyně tedy podala žádost o udělení azylu jen s cílem, aby se vyhnula vyhoštění. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného obsaženým v jeho rozhodnutí. Námitky žalobkyně na porušení jednotlivých ustanovení ze strany žalovaného soud nepovažoval za důvodné.

Proti tomuto rozsudku stěžovatelka včas podala kasační stížnost, v níž konstatovala, že s rozsudkem nesouhlasí. Uvedla, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu a že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu. Správnímu orgánu vytýká, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, nesprávně posoudil žádost o azyl, neopatřil úplné důkazy, že jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a že svým postupem porušil , , a . Stěžovatelka dále uvedla, že v zemi původu je ohrožen její život. Nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jejím případě se jedná o důvody humanitární, které odůvodňují postup podle . Argumentuje též ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z r. 1991, A-201 a rozsudkem téhož soudu ve věci Vilvarajah z r. 1991, A-215 a dále se odvolává na Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Stěžovatelka současně požaduje nařízení jednání v řízení o její kasační stížnosti, ustanovení zástupce z řad advokátů, ustanovení tlumočníka ruského jazyka a osvobození od soudních poplatků. Dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a aby zrušil rozsudek napadený kasační stížností a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Doplnění kasační stížnosti učiněné prostřednictvím ustanoveného zástupce přineslo s ohledem na rozsah kasační stížnosti zpřesnění, že kasační stížnost je podána z důvodu

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Byla-li žádost stěžovatelky zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nelze se podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. domáhat v řízení o kasační stížnosti posouzení azylu podle a 14 , neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto. K námitkám stěžovatelky týkajícím se neudělení azylu podle žalovaný dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. a . Žalovaný neshledal v případě stěžovatelky žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení azylu podle . Stěžovatelka neprokázala žádnou souvislost mezi jejím případem a v kasační stížnosti citovanými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle a 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ačkoli stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodu podle , z obsahu této stížnosti vyplývá, že se dovolává též důvodu uvedeného v

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 23. 11. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že na Ukrajině žila s rodinou u matky manžela. V roce 2003 si manžel přivedl jinou ženu, stěžovatelce oznámil, že s ní již nebude žít, a požádal ji, aby opustila jeho dům. Z finančních důvodů neměla možnost se přestěhovat jinam na Ukrajině, proto odcestovala do České republiky, kde žije od dubna 2003. Bylo jí uděleno správní vyhoštění, a proto požádala o udělení azylu. Z protokolu o pohovoru ze dne 1. 12. 2004 Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatelce se nepodařilo s manželem dohodnout, návrh na rozvod nepodala ani nepožádala o pomoc své dospělé děti. Nepodařilo se jí najít zaměstnání ani bydlení, proto odcestovala do České republiky, a to na dvacetidenní turistické vízum. Poté zde pobývala nelegálně. Byla si vědoma porušení zákona, ale nepokoušela se legalizovat pobyt, přitom jí nic nebránilo, aby požádala o udělení azylu. Učinila tak až po udělení správního vyhoštění poté, co byla zadržena policií dne 15. 11. 2004. Podáním žádosti o azyl se stěžovatelka chce podle svého tvrzení vyhnout problémům s manželem na Ukrajině, chce řešit špatnou ekonomickou situaci a legalizovat pobyt v České republice, aby se vyhnula správnímu vyhoštění. Návratu do vlasti se neobává, ale neměla by možnost se tam ekonomicky zabezpečit.

Podle se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelkou uplatněných žalobních námitek a své závěry řádně odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané, že stěžovatelka neuvádí žádné důvody, které by zakládaly její právo na udělení azylu podle , přičemž skutečnosti sdělované stěžovatelkou plně ospravedlňovaly postup podle ustanovení . Stěžovatelka měla dostatek času a možností vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů České republiky, v podání žádosti o azyl jí od dubna 2003 nebránily žádné objektivní okolnosti, což ostatně stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti nepopírala. Krajský soud v Ostravě tak zhodnotil náležitým způsobem podklady shromážděné ve spise a vyvodil z nich závěry, s nimiž se zdejší soud v plné míře ztotožňuje. V této souvislosti lze poukázat na povahu a smysl celého azylového řízení, které je do značné míry založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat bezprostředně poté, co vstoupí na území státu, v němž má reálnou příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Domnívá-li se stěžovatelka, že zjištěný skutkový stav mohl vést k jinému závěru, než jaký byl vysloven žalovaným, a posléze i krajským soudem, nelze s jejím názorem souhlasit. Stěžovatelka především namítá, že její věc měla být posouzena z hlediska ustanovení . S tímto názorem však nelze souhlasit. Nutno především konstatovat, že podání žádosti o azyl po roce a půl od vstupu na území České republiky, přestože dřívějšímu podání žádosti o azyl stěžovatelce zjevně nic nebránilo, nasvědčuje tomu, že stěžovatelka o azyl požádala opravdu až ve snaze legalizovat svůj pobyt v ČR a vyhnout se správnímu vyhoštění. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne sp. zn. (publikován pod č. NSS), uvedl „cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody“. Z této logiky také vyplývá, že má takový cizinec požádat o azyl neprodleně poté, co má k tomu příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti si již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit, podobně jako žádost v jiné než v první bezpečné zemi. Tuto logiku ostatně sleduje i ve svém ustanovení . Jinak řečeno, pokud cizinec požádá o azyl proto, že mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a nebude tak již zkoumáno, zda v jeho případě jsou dány důvody podle a jeho minulé pronásledování či důvodná obava z ní budou z hlediska žádosti o azyl již procesně nepodstatné. Tak tomu bylo i ve stěžovatelčině případě, kdy žalovaný mohl stěžovatelčinu žádost o azyl zamítnout jako zjevně nedůvodnou, či nemusel azyl udělit s poukazem na to, že v jejím případě byly dány důvody k zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost. V této situaci pak Nejvyšší správní soud neshledal důvodné ani tvrzení stěžovatelky ve vztahu k ustanovení o humanitárním azylu podle . Udělení tohoto typu azylu přichází v úvahu tehdy, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle , s tím, že azyl podle lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Protože však v případě stěžovatelky neprobíhalo meritorním řízení o tom, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu podle , ale žádost byla v tzv. zkráceném řízení zamítnuta, nebylo možno ani zkoumat podmínky pro udělení azylu podle , jak již ostatně vysvětlil i správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální pravdy (někdy též nazývána zásadou zjišťování stavu věci) má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení , je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele. Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů předpokládaných zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi, ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv, nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne ze dne 24. 2. 2004, č. j. - 89). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud konstatuje, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy nelze vyloučit. Bylo tedy na stěžovatelce, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázala, což ovšem v řízení neučinila.

Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že stěžovatelčin odkaz na články Příručky postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků je zcela obecný a bez uvedení souvislosti k případu stěžovatelky. Obdobné lze konstatovat i o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva uvedených v kasační stížnosti. Lze jistě souhlasit, že kumulativní působení různých opatření, která sama o sobě neznamenají pronásledování, ale jsou spojena s dalšími zápornými faktory, je třeba posuzovat jako relevantní důvod k udělení azylu. Takový souběh však v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá a nebyl ani stěžovatelkou prokázán.

K žádosti stěžovatelky, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního jednání se proto jevilo jako nadbytečné a v daném případě by odporovalo zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení (procesní ekonomie). K žádosti stěžovatelky, aby byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní soud sděluje, že v dané věci vycházel na základě z ustanovení , podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činila stěžovatelka osobně nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud

– jak shora odůvodněno – nenařídil. O žádosti stěžovatelky, aby byla osvobozena od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud vůbec nerozhodoval, neboť podle h) , o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání statutu uprchlíka (tj. o přiznání azylu, resp. mezinárodní ochrany) od soudních poplatků osvobozeni.

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení a b) , pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s ji zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Ivovi Adámkovi, advokátu se sídlem Ostrava 1, Ostrčilova 13, který byl ustanoven stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2005, č. j. - 56, byla stanovena za dva úkony právní služby po 1000 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, podání soudu týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti – , a a d) ], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle téže vyhlášky. Podle se tato částka na základě žádosti ustanoveného zástupce k dani zvyšuje o 19% sazbu daně z přidané hodnoty, v konečném výsledku tedy 2558,50 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu