Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 137/2005 - 59

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2004, č. j. OAM-804/LE-PA01-PA01-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005, č. j. -24,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005, č. j. -24, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2004, č. j. OAM-804/LE-PA01-PA01-2004, žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení , o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen ), která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že aplikací zákona o azylu došlo k nesprávné právní kvalifikaci; splnil totiž zákonné podmínky pro udělení azylu dle zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný nedostatečně zjišťoval možnou aplikaci principu non-refoulement, zakotveného v několika mezinárodních úmluvách, jichž je Česká republika smluvní stranou, z něhož vyplývá závazek České republiky nenavrátit cizince na hranice státu, kde by mu hrozilo mučení nebo nelidské zacházení. Dostal se tak do rozporu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),d a a y. Dodal, že na základě těchto mezinárodněprávních instrumentů a y, který stanoví jejich aplikační přednost před vnitrostátními právními předpisy (zde zákona o azylu), je žalovaný vždy povinen

- 60

rozhodnout o vztažení se překážky vycestování, což však vůči němu neučinil. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2005 žalobu zamítl. V řízení před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v tom, že žalobcova žádost o udělení azylu byla zjevně nedůvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce v roce 1998 odjel ze země původu do České republiky za prací. Do října 2004 měl pracovní vízum a práci, od 20. 10. 2004 však v České republice pobýval neoprávněně. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 5. 12. 2004, č. j. SCPP-245/BR-OPK4-SV-2004, mu bylo uloženo správní vyhoštění na jeden rok. Až poté žalobce podal žádost o udělení azylu. V České republice má syna. Na území České republiky měl možnost se volně a svobodně pohybovat a vejít do kontaktu se státními orgány. V podání žádosti o udělení azylu mu nebránily žádné objektivní okolnosti, přičemž skutečnosti, které uvedl v žádosti o udělení azylu i při pohovoru, mu byly známy již dříve. Ve správním řízení tak bylo prokázáno naplnění podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Za této situace pak správní orgán neměl povinnost zjišťovat a rozebírat politickou situaci a dodržování lidských práv ve státě původu žalobce.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas kasační stížnost. Namítl, že žalovaný v jeho případě neposuzoval existenci překážek vycestování dle § 91 zákona o azylu, čímž došlo k porušení mezinárodněprávních závazků České republiky, zejména článku 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (non-refoulement) a článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přestože žalobce na neposouzení překážek vycestování poukazoval již v žalobě, krajský soud se s tímto žalobním bodem nijak nevypořádal. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud věc posoudil takto:

Podle je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí mimo jiné v případě, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , Sb. n. u. US, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257, nález Ústavního ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , Sb. n. u. US, svazek č. 8, nález č. 85, str. 287, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. , Sb. n. u. US, svazek č. 35, nález č. 155, str. 147) jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (d, y) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

- 61

na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. č. 689/2005 Sb. NSS; dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. -52; www.nssoud.cz).

V daném případě stěžovatel v žalobě též výslovně uvedl, že v jeho případě žalovaný nezkoumal existenci překážek vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, čímž došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky.

Krajský soud však tento nejobsáhlejší žalobní bod v odůvodnění rozsudku zcela pominul. Zabýval se namítanými vadami správního řízení, jakož i splněním podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu (ve znění účinném do 12. 10. 2005). Jeho hodnocení, zda žalovaný řádně zkoumal, zjišťoval skutkový stav a právně posuzoval existenci skutečností pro vztažení překážky vycestování a zda o této otázce též rozhodl, resp. jeho závěr o tom, zda k takovému postupu byl žalovaný vůbec povinen, však v odůvodnění rozsudku chybí. Vzhledem k tomu, že se krajský soud ve svém rozsudku, jímž zamítl žalobu, nevypořádal se všemi žalobními námitkami, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [ ].

V dalším řízení se krajský soud vypořádá se všemi žalobními námitkami, zejména pak s namítaným pochybením žalovaného spočívajícím v neposouzení existence překážek vycestování, a to též z hlediska aplikační přednosti mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10y před běžnými zákony a případných dopadů této přednosti na danou věc (srov. č. 721/2005 Sb. NSS; dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. -75, www.nssoud.cz).

Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu dle zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2006

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu