Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 187/2005 - 42

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: B. Q. V., zastoupeného Mgr. Šárkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-498/LE-11-07-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, č. j. -21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-498/LE-11-07-2004, žalovaný neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení , o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen ), která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro vztažení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům uvedl, že správní orgán si měl ze země původu obstarat informace týkající se podmínek ve věznicích a možnosti předání k výkonu trestu do V. Dodal, že po návratu do V. by byl uvězněn a hrozilo by mu tedy mučení a ponižující a nelidské zacházení. Z uvedených důvodů navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2005 žalobu zamítl. V řízení před správním orgánem neshledal soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž žalovaný nevztáhl na žalobce překážku vycestování. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce nebude v případě návratu do vlasti ohrožen na životě či svobodě z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, ani mu nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žalobcem tvrzená obava z možného uvěznění a mučení ve V. pro tutéž trestnou činnost, pro kterou je stíhán v České republice, se ve světle žalovaným shromážděných informací o zemi původu ukázala neopodstatněnou. Žalovaný po provedeném řízení neshledal u žalobce překážku vycestování podle § 91 zákona o azylu, a městský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.

Proti zamítavému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas kasační stížnost. Namítl, že se ve V. vyhýbal vojenské povinnosti a lze očekávat, že po návratu do země původu ho za to budou státní orgány pronásledovat. K těmto důvodům však v řízení nebylo přihlédnuto. Žalobce byl dále zkrácen na svých právech účastníka řízení před soudem, konkrétně na právu na tlumočníka dle d, když neovládá dokonale úřední jazyk a soud nepřeložil napadený rozsudek do jeho mateřského jazyka. Tím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( ) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.

V prvé řadě je nutno zdůraznit, že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ( a násl. ), tak řízení o kasační stížnosti ( a násl. ), je ovládáno zásadou dispoziční, v jejímž důsledku leží vymezení rozsahu žaloby (kasační stížnosti) a specifikace jejích důvodů na žalobci (stěžovateli). Dalším odrazem dispoziční zásady ve správním soudnictví je však též nemožnost vnášení nových důvodů, které stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil, ač tak učinit mohl. Takové důvody jsou v řízení o kasační stížnosti nepřípustné ( ). V daném případě tak stěžovatel v kasační stížnosti nepřípustně uplatnil důvod poukazující na nepřihlédnutí k jeho pronásledování v. úřady v případě návratu do vlasti kvůli vyhýbání se vojenské povinnosti.

Námitku porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem spočívající v porušení práva stěžovatele jednat před soudem ve svém mateřském jazyce (právo na tlumočníka), a to tím, že předmětný rozsudek nebyl opatřen překladem do jeho mateřského jazyka, pak kasační soud shledal nedůvodnou.

Podle d kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, iniciativa k uplatnění zmíněného práva vyplývajícího z y přísluší účastníku řízení, tedy je na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku, v němž má být vedeno jednání, nerozumí či v něm není schopen mluvit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. , , nebo ). Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. „základní právo garantované y nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard“.

neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení (podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části ), je třeba postupovat podle Podle prvého odstavce věty druhé tohoto ustanovení mají účastníci v občanském soudním řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině. Podle odstavce druhého pak soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.

Z tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo. To se však v daném případě nestalo.

Jak je patrno ze soudního spisu, stěžovatel podal žalobu proti napadenému rozhodnutí správního orgánu v českém jazyce a v ní bezvadnou češtinou uvedl žalobní body i návrh výroku rozsudku. Městský soud tak v této fázi řízení na základě tohoto podání neměl důvod pochybovat o schopnosti stěžovatele porozumět obsahu a významu rozhodnutí, jež svou žalobou napadl a zajistit si příslušný kontakt se soudem v českém jazyce. Dne 29. 11. 2004 mu proto zaslal vyjádření žalovaného k žalobě, poučení podle o možnosti vznést případnou námitku podjatosti soudců, kteří budou věc projednávat, a též výzvu dle ke sdělení nesouhlasu s tím, aby soud o věci samé rozhodl bez jednání. Tyto přípisy stěžovatel převzal dle doručenky dne 8. 12. 2004, zůstaly však z jeho strany bez odezvy. Dne 1. 7. 2005 pak soud rozhodl bez jednání rozsudkem o věci samé.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud při realizaci předmětného práva stěžovatele nepochybil a nikterak jej v průběhu řízení neznevýhodnil. Vychází z toho, že jestliže stěžovatel žalobu sepsal v českém jazyce a na poučení soudu nijak nereagoval, jde o situaci, v níž v řízení před městským soudem potřeba ustanovit tlumočníka účastníkovi, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, nevyšla najevo. Rozhodující je v daném případě skutečnost, že až do doby, kdy městský soud rozsudkem žalobu zamítl, z žádného procesního úkonu či projevu stěžovatele nevyvstala potřeba ustanovit mu pro řízení tlumočníka, tak jak to předpokládá

Co se týče namítaného porušení rovnosti účastníků v řízení před soudem, nutno opět odkázat na výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu, podle něhož „základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu y nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace d jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení“.

Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky stěžovatele dílem nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle za použití Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. července 2006

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu