Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS-st. 20/05

Plénum Ústavního soudu České republiky ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 25. října 2005 přijalo podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu České republiky odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2005, toto stanovisko:

Základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu d nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace d jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované d nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.

Odůvodnění:

Včas a řádně zaslanou ústavní stížností se stěžovatel H. S. N., zastoupený JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem se sídlem Žitná 45, Praha 1, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. – 58, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, č. j. – 36, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná ustanovením d (dále jen „“) a a písm. d) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu zjistil, že výše citovaným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 11. 2003, č. j. OAM-1696/VL-11-P18-2000, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal porušení principu rovnosti zbraní v soudním řízení, porušení práva na spravedlivý proces, přičemž mj. argumentoval tím, že mu citovaná rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce.

IV. senát ve své dosavadní rozhodovací praxi týkající se respektování základního práva účastníků řízení garantovaného y obecnými soudy zastával v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu názor, že iniciativa k uplatnění zmíněného práva vyplývajícího z y přísluší účastníku řízení, tedy že je na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku, z něhož má být tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

nebo

).

II. senát Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

přijal dne 8. 8. 2005 nález, v němž dospěl k závěru, že neprohlásí-li účastník řízení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, nelze neustanovení tlumočníka soudem zkoumat jako potenciální zásah do základního práva garantovaného y, nýbrž je třeba postup soudu zkoumat pod zorným úhlem potenciálního zásahu do základního práva účastníka řízení garantovaného , resp. Úmluvy. Na otázku, zda má soud povinnost ustanovit tlumočníka (přiměřené použití ) bez toho, že by k tomu byl vyzván, II. senát Ústavního soudu reagoval vyslovením názoru, podle něhož tam, kde existuje pochybnost o jazykových znalostech účastníka řízení v souvislosti se schopností adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není, dle názoru II. senátu Ústavního soudu, zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení a dochází tak k porušení základních práv účastníka řízení shora uvedených.

Z odůvodnění rozhodnutí II. senátu Ústavního soudu (str. 3, posl. odstavec) se podává, že II. senát Ústavního soudu vyložil shora uvedená základní práva, jejichž porušení shledal, z výkladu podpořeného komentářem k

Tuto metodu výkladu však IV. senát Ústavního soudu nesdílí z následujících důvodů.

IV. senát především vychází z Ústavním soudem mnohokrát traktovaného názoru, že není úkolem Ústavního soudu vykládat „jednoduché právo“, nýbrž zkoumat, zda obecným soudem užitý výklad „jednoduchého práva“ neporušil základní práva stěžovatele (např.

,

,

). Dále vychází z rovněž mnohokrát traktovaného názoru, podle kterého právo na spravedlivý proces tvoří celý komplex jednotlivých práv, jednak garantovaných hlavou pátouy a dále i dalšími články mezinárodních smluv o lidských právech tak, jak jsou vykládány mezinárodními soudy, které k těmto mezinárodním instrumentům judikují. Samozřejmě jde především o Úmluvu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje v , Úmluva v a písm. a) a e), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v písm. a), f).

Z uvedeného je patrno, že podle mezinárodních smluv o lidských právech je základní právo na tlumočníka garantováno toliko pro řízení trestní, nikoli pro všechna soudní řízení. Dále z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( např. rozhodnutí ze dne 24. 2. 2005, Husain proti Itálii) vyplývá, že Soud činí dokonce i pro účely trestního řízení rozdíl mezi právem na tlumočníka a právem na překladatele, přičemž dospívá k závěru, že postačuje lingvistická pomoc tlumočníka k tomu, aby byly uspokojeny nároky plynoucí z Úmluvy. Podobně se Soud vyjádřil v rozsudku ve věci Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989, přičemž Soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že „neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy.“

, jak vyplývá z , garantuje právo na tlumočníka pro „jednání“ bez toho, že by použitelnost tohoto ustanovení limitovala toliko jednáními v trestním řízení. Je tedy zřejmé, že právo na tlumočníka se uplatní i při jednáních v řízeních dalších. Avšak co do rozsahu interpretace tohoto ustanoveníy je dle názoru IV. senátu Ústavního soudu třeba vyjít jak z gramatického výkladu y, tak z výkladu logického, srovnávacího a výkladu teleologického.

Gramatický výklad uvedeného ustanovení je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah písm. e) Úmluvy, ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s y. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto ustanoveních garantované sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení (příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy, i výklad teleologický svědčí pro výše nastíněný závěr. Z hlediska komparativního lze jednak odkázat na věta první německého Základního zákona, dle kterého nikdo nesmí být znevýhodněn mj. i z důvodu řeči. Tento ústavní požadavek se promítá do ustanovení německého zákona o soudním řízení, podle kterého „je-li před soudem jednáno za účasti osob, které neovládají německou řeč, je zapotřebí přibrat tlumočníka. V cizí řeči není veden protokol o jednání; mají-li být ovšem výpovědi a prohlášení uvedeny v protokolu i v cizí řeči, pak jen tehdy, považuje-li to soudce s ohledem na důležitost věci za nezbytné. V takových případech se k protokolu připojuje tlumočníkem ověřený překlad.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že rovněž německý zákonodárce předvídá toliko tlumočení při přímém kontaktu účastníka řízení se soudem. Také švýcarský Nejvyšší soud v řízení o státoprávní stížnosti (obdoba ústavní stížnosti) ve svém rozhodnutí ze dne 8. 6. 2001, 4P 26/2001, uvedl, že z Spolkovéy nelze odvodit absolutní nárok na obdržení překladu všech úředních dokumentů do mateřského jazyka. Zásadně jde o záležitost, kterou si je povinna obstarat sama procesní strana. To musí platit zejména pro civilní řízení. Samozřejmě nelze vést fair proces, pokud strana sporu dění před soudem nerozumí, protože neovládá jednací jazyk. V tomto rozsahu si lze činit nárok na překlad i v civilním procesu, který lze opřít o nárok na fair řízení garantovaný Spolkovéy. Naopak ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (srov. BVerGE 42, 120)

Rozsah základního práva na tlumočníka tak, jak byl svrchu vymezen, není, dle názoru IV. senátu Ústavního soudu, možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje y, resp. Úmluvy. To proto, jak bylo výše uvedeno, že právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace. Jinými slovy, pro konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde tyto jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou. Tento závěr lze opřít o tzv. ekonomický argument také nazývaný hypotézou non-redundantnosti, dle které nelze použít takovou interpretaci, pokud by tato interpretace představovala opakování jiného (již vysloveného) pravidla (E. T. Feteris: Fundamentals of Legal Argumentation, Kluwer Academic Publisher, 1999, str. 55). Na druhé straně je pouze věcí obecných soudů vykládat jednoduché právo (v daném případě , resp. ), které může přiznat, a zpravidla přiznává, účastníkům řízení více procesních práv, než jen ta, která jsou garantována ústavním pořádkem jako práva základní, a která stojí pod ochranou Ústavního soudu.

Shora uvedené závěry se vztahují k případům ústavního posouzení interpretace v azylovém řízení a zároveň nevylučují, aby zákonná úprava poskytla účastníkům vyšší standard.

Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudců Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma

Odlišné stanovisko je sice odůvodněno věcí stěžovatele H. S. N.,

sp. zn.

, avšak není v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu ze dne 8. 8. 2005,

sp. zn.

. Je totiž vždy ošidné činit stejné závěry z rozhodnutí pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování [viz Repík, B.: K právu obviněného mlčet (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Allan v. Spojené království z 5. 11. 2002) in Bulletin advokacie 2004, 1: 39]. Z toho důvodu se domnívám, že Ústavní soud neměl v dané situaci vůbec prostor pro aplikaci o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Nález II. senátu vychází ze skutečnosti nezpochybňované ani stanoviskem pléna, že nelze vést fair proces, pokud strana sporu dění před soudem nerozumí, protože neovládá jednací jazyk. Jde o totéž, jako kdyby strana sporu dění před soudem nerozuměla, protože není odborně a ve svém zájmu poučena o procesních postupech či o dalších obecně závazných právních předpisech vztahujících se k danému řízení. To platí pro všechny druhy procesu a nejen před soudem. Cílem a účelem každého soudního procesu přitom je, aby bylo ze strany soudu zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto o podaném návrhu. Pokud soud této své povinnosti nedostojí, jedná se o denegatio iustitiae a tedy o porušení a 90y. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu přitom jednoznačně vyplývá, že pro uplatňování všech základních procesních práv účastníka řízení má být vytvořen prostor zejména u veřejného ústního jednání. Argumentace stanoviska ve vztahu k právu na tlumočníka také výslovně uvádí, že toto právo má prostor právě u veřejného ústního jednání. Stanovisko tedy vůbec nijak neřeší situace, kdy k veřejnému ústnímu jednání vůbec nedojde, a to pro zneužití neznalosti či nevědomosti účastníka soudem.

Je zásadní rozdíl mezi tím, když soud provede řízení, jedná ve věci, vydá meritorní rozhodnutí jako tomu bylo v případech

sp. zn.

a

, a v takové situaci nedoručí meritorní rozhodnutí v mateřském jazyce jako v nyní posuzované věci

sp. zn.

, anebo je mu při jiném rozhodnutí známa procesní aktivita stran neomezující se na jediný úkon jako tomu bylo ve věci

sp. zn.

, a mezi tím, když soud vychází z jediného procesního úkonu účastníka řízení bez ohledu na další okolnosti případu, k projednání věci nedojde, a soud pouze sankcionuje nesplnění jím nadbytečně uložené procesní povinnosti jako tomu bylo v případech

sp. zn.

a

. Zjednodušeně lze říci, že zatímco v prvém případě námitka nerovnosti v důsledku neznalosti jednací řeči musí být patrná prima facie anebo rovněž prima facie účelová, v posléze uvedeném případě tomu tak být zpravidla nemusí. Přitom obojí má vliv na materiální povahu základního práva na spravedlivý proces a práva na tlumočníka, jako jeho dílčího komponentu. Obě tato základní práva mají přitom svůj odraz právě v zákonném vymezení a je na soudu, aby je správně vyložil. Pokud tak neučiní dochází tím k protiústavní svévolné aplikaci práva (viz

sp. zn.

).

Je nesporné, že neexistuje základní právo na to, aby byla rozhodnutí, nota bene v civilním řízení, překládána soudem do jiného než českého jazyka (např.

sp. zn.

). Z toho ale nelze vyvodit, že by soudy byly oprávněny rezignovat na svoji povinnost vést fair proces v případě, kdy účastník řízení neovládá český jazyk a své právo na tlumočníka neuplatnil, např. proto, že o tomto právu nebyl soudem poučen podle To platí zejména v případě, kdy musí být soudu zřejmé, že účastník řízení jím ukládané procesní povinnosti právě v důsledku jazyka nerozumí, a sankcí za nesplnění této povinnosti je zastavení řízení bez toho, aby bylo nařízeno jednání. Podstatou právního názoru obsaženého v nálezu

sp. zn.

ani nebylo rozšíření práva podle d, nýbrž zamezení účelového využívání výzvy k odstranění vad podání pod sankcí zastavení řízení či odmítnutí žaloby. Pokud se za této situace stanovisko vymezuje proti nálezu

sp. zn.

, pak to v konečném důsledku znamená, že vyjadřuje souhlas s praktikou uplatněnou obecným soudem v tomto řízení, tedy že akceptuje denegatio iustitiae.

Stanislav Balík

Dagmar Lastovecká

Jiří Nykodým