Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 133/2005 - 35

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2004, čj. OAM-2699/VL-14-P17-R2-2000, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, čj. - 14,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2004, čj. OAM-2699/VL-14-P17-R2-2000, žalovaný neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení .

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, čj. – 14. Dospěl přitom k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla dostatečná a právní závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl vady řízení před žalovaným, pro něž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit [ ]. Žalovaný totiž při svém rozhodování nepřihlédl k informacím o situaci ve Vietnamu, obsaženým ve zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003. Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [ ], uvedl, že zemi původu opustil v roce 1989 na základě mezivládní dohody o práci a do Vietnamu se již nevrátil. Stěžovatel požádal o azyl v České republice kvůli svému negativnímu postoji ke komunistickému režimu, který ve Vietnamu panuje a kterým jsou potlačována základní lidská práva a svobody. Stěžovatel má rovněž obavy, že mu, s ohledem k jeho žádosti o azyl, po dlouhodobém pobytu v České republice hrozí v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel namítl také vadu řízení před soudem [ ] a krajskému soudu vytkl, že dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu z humanitárních důvodů podle . Žalovaný nijak neodůvodnil svůj závěr, že neshledal důvody k udělení humanitárního azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 3 ).

Kasační stížnost není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 11. 11. 2000 žádost o udělení azylu. Uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, Vietnam opustil v září 1989 kvůli práci na základě mezistátní dohody a od té doby žije v České republice. O azyl žádá, protože ve Vietnamu je komunismus, není tam svoboda a demokracie, zatímco v České republice je svoboda a demokracie. Stěžovatel zde žije již deset let. Při pohovoru dne 24. 8. 2004 stěžovatel dodal, že platnost víza mu skončila v roce 1994, od té doby pobývá v České republice nelegálně a účelem jeho žádosti o udělení azylu je snaha zlegalizovat si po šesti letech pobyt. Nesvoboda projevu a náboženského vyznání ve Vietnamu se ho nijak nedotýkaly ani neměl žádné potíže s vietnamskými úřady. Jediný problém před odchodem ze země spočíval v obtížích se sháněním práce, kterou ovšem hledal pouze jednou, a to v místě bydliště. Domnívá se, že v případě návratu do Vietnamu by měl problémy se státními orgány kvůli žádosti o azyl v České republice. Žalovaný hodnotil tvrzení stěžovatele na pozadí informací, které v průběhu správního řízení shromáždil o situaci ve Vietnamu; zejména z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. 2. 2004, čj. 106846/2004-LP, ze dne 18. 3. 2004, čj. 106847/2004-LP, a ze dne 30. 7. 2004, čj. 126481/2004-LP, dále z informací obsažených ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004 (dále jen „Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA“) a konečně z informací obsažených v databázi České tiskové kanceláře.

Stěžovatel uváděl ve správním řízení jako důvod podání žádosti o azyl snahu o legalizaci pobytu v České republice, existenci komunistického režimu ve Vietnamu, a jako jediný problém před odchodem z Vietnamu nemožnost sehnat práci. Žalovaným zjištěný skutkový stav lze považovat za dostačující pro rozhodnutí ve věci, neboť hodnotil tvrzení stěžovatele na pozadí informací, které v průběhu správního řízení shromáždil o situaci ve Vietnamu - mj. z informací obsažených ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA. Námitka stěžovatele, podle které žalovaný při svém rozhodování nepřihlédl k informacím obsaženým ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA, proto není důvodná.

Cizinci se podle udělí azyl, bude-li v řízení zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2003, čj. - 40 http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5080

, judikoval, že pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem v zemi původu neprojevená, není důvodem pro udělení azylu podle . V rozsudku ze dne 21. 7. 2005, čj. - 79 http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=1093

, Nejvyšší správní soud uvedl, že nebyl-li žadatel o udělení azylu vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu , i když pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem.

Nejvyšší správní soud za použití citované judikatury shledal, že žalovaný správně dospěl k závěru o nesplnění důvodů pro udělení azylu stěžovateli podle . Ani krajský soud proto nepochybil, když rozhodnutí žalovaného posoudil jako souladné se zákonem.

V případě hodném zvláštního zřetele lze podle udělit azyl z humanitárního důvodu, aniž bude zjištěn důvod pro udělení azylu podle . S charakterem tohoto ustanovení, které je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal mj. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, čj. - 72, publikovaném pod č. NSS, na který pro stručnost odkazuje. Žadatel nemá subjektivní právo na udělení humanitárního azylu. Rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře volného správního uvážení žalovaného. Soudní kontrola zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně zůstává pouze v rovině přezkumu dodržení procesních práv stěžovatele a posouzení toho, zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nebylo zneužito ( ). Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu tak soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. - 38 http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3072

).

Žalovaný možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli vážil, jak z jeho rozhodnutí vyplývá, a na základě skutečností sdělených stěžovatelem neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle . Jestliže správní orgán řádně zjistil a posoudil zejména osobní situaci stěžovatele a sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud sám stěžovatel žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu ani neuváděl. Rozhodnutí žalovaného nevzbuzuje v Nejvyšším správním soudu pochybnost o tom, že správní uvážení žalovaného, které vyústilo v rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a takový úsudek byl zjištěn řádným procesním postupem. Rovněž krajský soud uvážil, že žalovaný dostatečně zjistil osobní poměry stěžovatele a situaci v oblasti dodržování lidských práv v zemi původu a jeho závěr o neudělení azylu z humanitárních důvodů není s těmito podklady v logickém rozporu. Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil i tuto stížní námitku jako nedůvodnou.

Povinnost ukončit pobyt podle neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti; pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky; nebo pokud v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. stanoví výjimky z uvedeného pravidla v odstavci 2 citovaného ustanovení.

Stěžovatel uvedl jako důvod pro přiznání překážky vycestování obavu, že vzhledem k dlouhodobému pobytu v České republice a vzhledem k žádosti o azyl mu hrozí v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel tato tvrzení nepodložil žádnými důkazy a z informací, které žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil o situaci ve Vietnamu, konkrétně z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 18. 3. 2004, čj. 106847/2004-LP, a ze dne 30. 7. 2004, čj. 126481/2004-LP, uvedené skutečnosti nevyplývají. Z informací je naopak zřejmé, že z Vietnamu může každý vycestovat do zahraničí a kdykoliv se svobodně vrátit, aniž by byl jakkoliv postižen. Vietnamské úřady samy nesledují, kdo a kde žádá o azyl. Nejvyšší správní soud proto zhodnotil stížní námitku jako nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud neshledal stížní námitky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením za použití Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu

- 41