Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 216/2005 - 31

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: X. S. Ch., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalované: Policie ČR – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. - 12, ze dne 30. 4. 2004,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č.j. SCPP-4870/C-217-2003, ze dne 29. 9. 2003. Napadeným rozhodnutím změnil žalovaný rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Praha č.j. SCPP-362/PH-XIII-c-2003, ze dne 14. 7. 2003 tak, že žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů ze dne 25. 1. 2001 a ze dne 26. 10. 2001 zamítl podle ust. a , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „“).

Městský soud v Praze žalobu podle ust. , (dále jen ) ve spojení s ust. a zákona o pobytu cizinců jako nepřípustnou odmítl, neboť rozhodnutí o neudělení víza jsou podle posléze uvedeného ustanovení z přezkoumání soudem vyloučena. Pojem rozhodnutí o neudělení víza potom zahrnuje jak rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o udělení víza, tak i rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o prodloužení víza. Tento svůj závěr opřel Městský soud v Praze zejm. o ust. zákona o pobytu cizinců, podle kterého na udělení víza není právní nárok. Není-li pak právní nárok na udělení víza, nemůže být právní nárok ani na jeho prodloužení. Citovaný závěr vyplývá podle soudu rovněž z logiky věci, kdy prodloužení víza není ničím jiným, než udělením víza na dobu další po uplynutí doby platnosti víza předchozího, a nachází svůj výraz rovněž ve společných ustanoveních k vízům zákona o pobytu cizinců, kde je upravena shodně žádost o udělení víza jak pro žádost o jeho udělení, tak o jeho prodloužení.

Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností. Tím, že soud jeho žalobu odmítl jako nepřípustnou, porušil podle jeho názoru zákon, neboť své odůvodnění opřel pouze o logiku a dedukci a nemá pro něj přímou oporu v zákoně o pobytu cizinců. Usnesení soudu napadá rovněž z důvodu podle ust. , konkrétně pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tuto spatřuje v tom, že veškeré úkony v dané věci měly být v souladu s d, resp. přeloženy do mateřského jazyka účastníka, což se nedělo. Napadené rozhodnutí navíc v rozporu s cit. ustanovením neobsahovalo překlad do čínštiny. Stěžovatel proto žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně napadá usnesení Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. , tj. pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tuto spatřuje v tom, že soud své odůvodnění opřel pouze o logiku a dedukci a nemá pro něj přímou oporu v zákoně o pobytu cizinců.

Při posuzování věci se Nejvyšší správní soud soustředil, obdobně jako Městský soud v Praze, především na otázku, zda je na vyhovění žádosti o prodloužení doby platnosti víza právní nárok, či zda i na tento institut dopadá plně část prvá, hlava III. díl pátý , ve znění , tedy společná ustanovení k vízům, a to včetně dispozice ust. cit. zákona. Při posouzení této otázky se nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu omezit toliko na prostý jazykový výklad ust. cit. zákona o pobytu cizinců. Ten by mohl vést k závěru, že při splnění jediné v tomto ustanovení přímo obsažené podmínky – tedy při trvání účelu, pro nějž bylo vízum uděleno – není správnímu orgánu poskytnut další prostor ke správnímu uvážení a byl by dán právní nárok na vyhovění takové žádosti. Předmětné ustanovení však není možno interpretovat takto izolovaně, nýbrž je nutno vyložit je v kontextu celé hlavy III. části první tohoto zákona. Součástí této hlavy je i díl pátý obsahující ust. . Z tohoto pohledu neobstojí argument, že se ust. cit. zákona vztahuje pouze na řízení o udělování víz a nikoliv již na řízení jiná, neboť právě tato řízení související jsou náplní dílu pátého, stejně jako řízení o udělování víz, jak ukazuje i zahrnutí ust. týkajícího se právě žádosti o prodloužení doby pobytu na území na vízum. Je tak třeba chápat ust. cit. zákona jako normu, která stanoví atribut nenárokovosti nejen na udělování víz, ale i na řízení související, ledaže by speciální norma či logika věci vedly k jinému závěru. V případě interpretovaného ustanovení však žádná z těchto překážek nenastává. Naopak řízení o prodloužení doby pobytu na území ČR na vízum se nachází v maximálně podobném režimu jako řízení o udělování víz samotné. Této podobnosti obou režimů nasvědčuje například i ust. cit. zákona, které stanoví pro nevyhovění žádosti o prodloužení doby pobytu na území na vízum obdobné podmínky, jako pro nevyhovění žádosti o vízum. Nebylo by také logické, jestliže by byla správnímu orgánu poskytnuta různá míra správního uvážení pro oba tyto typy řízení, přestože by posuzoval obdobné podmínky, vycházel by z obdobných dokumentů a i následky jeho rozhodování by byly obdobné, neboť pokud jsou identické vstupy i výstupy rozhodování, musel by být dán zvláštní důvod k tomu, aby tyto vstupy a výstupy podléhaly různému režimu posuzování a rozhodování. Takovým zvláštním důvodem rozhodně není pouhý imperativně se tvářící slovesný tvar slovesa „prodloužit“ v ust. cit. zákona, zvláště, když obdobně imperativní tvar je zvolen i v ust. cit. zákona upravující přímo udělování víz.

Jak vyplývá z výše uvedeného, považuje Nejvyšší správní soud řízení o prodloužení víza za podtyp řízení o udělení víza, a má proto za to, že se i na toto řízení vztahuje ust. Tento závěr odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 224/2004). Městský soud v Praze tedy správně dovodil nepřípustnost žaloby dle ust. a stěžovatelem podanou žalobu podle ust. důvodně odmítl.

Co se týká vytýkaného nedostatku tlumočení, resp. překladu soudního rozhodnutí do čínštiny, ani tato námitka není důvodná. Podle ust. , ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný jazyk než český, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Městský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatele jako nepřípustnou, a ve věci tak nebylo nařízeno jednání. Potřeba ustanovení tlumočníka tudíž v daném případě nevznikla. Kromě toho byl stěžovatel po celou dobu správního, jakož i soudního řízení zastupován kvalifikovanými právními zástupci z řad advokátů, a jeho práva tak byla chráněna dostatečně. Z posléze uvedeného důvodu není důvodná ani námitka absence překladu soudního rozhodnutí. Ani důvod kasační stížnosti podle ust. tudíž naplněn není.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí vadami podle ustanovení ani e) , a kasační stížnost proto podle jako nedůvodnou zamítl.

Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 7. června 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu