Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 2/2005 - 32

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. T., zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem ve Vsetíně, Palackého 168, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem 661 90 Zlín, Tř. Tomáše Bati 3792, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2004, čj. KUZL/7222/2003/LPO/Du, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. - 15,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. - 15 se zrušuje.

II. Žaloba ze dne 6. 8. 2004 podaná u Krajského soudu v Brně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2004, čj. KUZL/7222/2003/LPO/Du se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

V. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč. Částka 2000 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004, čj. KUZL/7222/2003/LPO/Du Krajský úřad Zlínského kraje podle ustanovení zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Z. ze dne 25. 9. 2003, čj. 331/03ozn., kterým byla žalobci uložena ve smyslu ustanovení povinnost obnovit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí předešlý pokojný stav tak, že zajistí, aby nedocházelo k obtěžování hlukem z prostor za provozovnou „R. .“ na ulici Š. ve Z. z tzv. zahrádky umístněné na soukromém pozemku.

Uvedené rozhodnutí žalobce napadl žalobou ze dne 6. 8. 2004, podanou u Krajského soudu v Brně dne 9. 8. 2004.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2004, čj. – 15, žalobu odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je dán neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení a to konkrétně absence soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí, protože v řízení vedeném podle není rozhodováno o hmotných právech a povinnostech účastníků řízení. Rozhodnutí v takovémto řízení tedy není rozhodnutím ve smyslu a přezkumu správního soudu proto nepodléhá. Krajský soud dále poukázal k ustanovení , které vylučuje přezkoumání úkonů správního orgánu předběžné povahy. Usnesení pak odmítl s poukazem k ustanovení

Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností. Její důvod shledával v ustanovení s tím, že rozhodnutí v řízení podle je rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. V důvodech kasační stížnosti odkázal rovněž k ustanovení , tj. tvrdil nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

Žalovaný správní orgán uvedl, že se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně.

Podle ustanovení je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti. Toto neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti ( ), to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [ ] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ ], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle pak soud odmítne návrh, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu, a ke kterému věcně příslušnému soudu tak může učinit.

Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval charakterem správního řízení vedoucího k ochraně pokojného stavu, tedy podstatou právní úpravy podle . Podle citovaného zákonného ustanovení došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy, který může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav, přičemž tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Cílem je poskytnutí ochrany především občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým zájmům fyzických a právnických osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany, které jsou typické pro soukromoprávní vztahy. K tomuto závěru lze dospět zejména systematickým výkladem citovaného zákonného ustanovení, umístěného v rámci , tj. jedné ze základních norem soukromého práva (srov. ). Ostatně, i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. (Sb. ÚS, svazek č.11, nález č.65, str.131) dospěl k závěru, že rozhodování dle je příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Tento nález byl relativizován stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. www.judikatura.cz

, nikoliv však v závěru o charakteru ustanovení . Zde i plénum Ústavního soudu uzavřelo, že svěřuje správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech.

Stejně tak i v posuzované věci lze rozhodnutí správního orgánu podle , vedoucí k obnově předešlého pokojného stavu tak, aby nedocházelo k obtěžování hlukem, zcela jednoznačně označit za rozhodnutí ve věci občanskoprávní (srov. ustanovení ).

Není samozřejmě vyloučeno, aby jednání vyznačující se zvýšenou hlučností bylo v určitých případech řešeno jak v rovině soukromoprávní tak v rovině veřejnoprávní. Z hlediska veřejnoprávního může být porušení limitů hlučnosti sankcionováno např. podle a násl. , o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejném zdraví“), za použití a násl. zákona o veřejném zdraví, a , o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Oproti veřejnoprávní úpravě je obtěžování hlukem ve smyslu ustanovení v zásadě neurčitým právním pojmem bez měřitelných limitů. Mohou proto nastat i situace, kdy jednání bude shledáno jsoucím v rozporu s předpisy práva soukromého, ale neodporující předpisům práva veřejného, a naopak (v tomto směru srov. např. usnesení bývalého kompetenčního senátu ze dne 25. 5. 1925, č. XXXVII/1925 Boh. A).

V posuzované věci je zřejmé, že předmětem rozhodnutí žalovaného nebylo veřejné subjektivní právo, ale právo soukromé. Žaloba je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení a měla být krajským soudem odmítnuta podle ustanovení Soudům rozhodujícím ve správním soudnictví nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout.

Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku pléna dovodil, že v rámci právního stavu před 1. 1. 2003 nebylo možné napadnout rozhodnutí vydané podle správní žalobou (podle tehdejší části páté ), ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí ; v témže stanovisku pléna konstatoval, že v rámci právního stavu po 1. 1. 2003 by se k možnosti přezkumu rozhodnutí učiněných podle měl vyjádřit právě Nejvyšší správní soud. Nedostatek příslušnosti správních soudů znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu tak učinit.

Z uvedeného důvodu by byla nadbytečná rovněž úvaha o způsobu ochrany podle V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu lze argumentovat cestou ochrany podle části třetí - v návaznosti na ustanovení , větu třetí, . Přestože je ovšem rozhodnutím předběžné povahy podle poskytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu stavu, nelze přehlédnout jeho nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Např. v posuzované věci byla stěžovateli stanovena povinnost zajistit, aby nedocházelo k obtěžování hlukem. Možnost žaloby podle části třetí se nemusí, z pozice takovýmto rozhodnutím dotčené osoby, jevit reálná. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných článkem 36 odst. 2 d je proto důvodné zvážit možnost napadení správního rozhodnutí, vydaného podle , postupem podle části páté (v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby podle části páté , a o vhodnosti různých procesních postupů k ochraně práv vyplývajících z , jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení.

Jakkoliv tedy v daném případě krajský soud žalobu správně odmítl, učinil tak nesprávně s odkazem k ustanovení , čímž především zkrátil stěžovatele v právu na poučení o možnosti podat žalobu u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení. Skutečnost, že se krajský soud ve svém usnesení s otázkou příslušnosti správního soudu vůbec nevypořádal, zakládá nezákonnost jeho rozhodnutí. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, čj. – 15, zrušil. Podle téhož zákonného ustanovení, tj. , věta za středníkem, a s odkazem k ustanovení a Nejvyšší správní soud žalobu ze dne 6. 8. 2004 odmítl.

O náhradě nákladů řízení a to s ohledem na odmítnutí návrhu rovněž ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, byla-li žaloba odmítnuta. S odkazem k ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za žalobu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

Žalobce se může ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí domáhat svého práva podáním žaloby u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení ( ).

V Brně dne 30. března 2006

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu

-39