Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 7/2005 - 65

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. - 27,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. - 27, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 12. 8. 2003, č. j. 3420/150/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Havířově ze dne 9. 1. 2002, č. j. 1521/02/370910/6039, jímž bylo podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) zastaveno řízení ve věci žádosti o opravu zřejmých omylů a nesprávností týkající se daně spotřební podle daňového přiznání ze dne 16. 4. 1993. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka podala přiznání k této dani u správce daně dne 16. 4. 1993, v němž uvedla, že se jedná o spotřební daň „k 31. 12. 1992“. O tuto daň za prosinec 1992 se však nejedná, neboť (dále jen „ “) nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 1993. Vzhledem ke všem okolnostem, zejména k době podání daňového přiznání, je zřejmé, že se jedná o spotřební daň za zdaňovací období březen 1993. Stěžovatelka totiž mohla spotřební daň podle přechodného ustanovení zákona o spotřebních daních přiznat podle své úvahy buď v lednu nebo v únoru anebo v březnu 1993. Jelikož daňové přiznání podala až 16. 4. 1993, aniž přesně specifikovala zdaňovací období, lze logicky dovodit, že se jedná o daňové přiznání za březen 1993. Správce daně toto daňové přiznání akceptoval a v souladu s zákona o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, konkludentně vyměřil spotřební daň ve výši 313 333 Kč. V daném případě byl podle zákona o spotřebních daních posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání 15. duben 1993. Jelikož stěžovatelka podala daňové přiznání opožděně dne 16. 4. 1993, považuje se tento den za den vyměření daně a současně za den doručení daňovému subjektu. Finanční ředitelství proto podle názoru krajského soudu zcela správně dospělo k závěru, že prekluzivní lhůta pro vyměření či doměření této spotřební daně podle zákona o správě daní a poplatků, která je zároveň lhůtou pro podání žádosti o opravu zřejmých omylů a nesprávností podle citovaného zákona, uplynula nejpozději dne 31. 12. 1996. Z obsahu správních spisů totiž nevyplývá že by byl v případě této spotřební daně učiněn následně nějaký úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, který by měl za následek přerušení lhůty ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Stěžovatelka sice tvrdila opak, ale nijak blíže nekonkretizovala, který úkon směřující k vyměření či doměření spotřební daně za předmětné zdaňovací období měl být učiněn. Proto se krajský soud touto žalobní námitkou dále nezabýval. Jelikož stěžovatelka podala žádost o opravu zřejmých omylů a nesprávností až dne 18. 10. 2001, stalo se tak zjevně po objektivní lhůtě, a krajský soud se proto ztotožnil se závěrem správních orgánů, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení ve věci této žádosti.

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že nezákonnost napadaného rozsudku spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle jejího názoru s ohledem na to, že 31. 12. 1992 ještě zákon o spotřební dani nenabyl účinnosti, nemohla takové daňové přiznání podat a toto mělo být posouzeno jako zmatečné a správce daně měl vyzvat stěžovatelku k nápravě nebo u ní provést daňovou kontrolu. To se však nestalo. Zdaňovací období stěžovatelka v daňovém přiznání specifikovala zcela nedůvodně, a tudíž není možné podané daňové přiznání vzít jako základ pro další postup správce daně a následně finančního ředitelství. Dále krajskému soudu vytýkala, že se nezabýval její námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem v Havířově vyměřena, neboť nebyl vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně a tato spotřební daň je evidována pouze ve výkazu daňových nedoplatků. Krajský soud se také nezabýval tím, že stěžovatelka nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání spotřební daně s ohledem na svůj zdravotní stav, který vedl k její plné invaliditě. Proto navrhla aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s právními závěry krajského soudu vyjádřenými v předmětném rozsudku s tím, že trvá na tom, že postup správce daně při vydání napadeného rozhodnutí byl v souladu s právními předpisy. Z těchto důvodů navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. a 3 v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Stížní bod, v němž stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval její námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem v Havířově vyměřena, neboť nebyl vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně a tato spotřební daň je evidována pouze ve výkazu daňových nedoplatků, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nedůvodný. Žaloba stěžovatelky totiž takto formulovaný žalobní bod neobsahuje. Naopak stěžovatelka v žalobě uvedla, že i když daňové přiznání ke spotřební dani podala nesprávně, došlo následně k vyměření daně a poté i příslušenství daně. Protože pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu platí ve smyslu , přísná dispoziční zásada, přezkoumá krajský soud výroky napadeného správního rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že o neexistenci platebního výměru na zaplacení spotřební daně není v žalobě ani zmínka, neměl krajský soud důvod se touto otázkou zabývat.

Další stížní body, v nichž stěžovatelka jednak namítala, že její daňové přiznání ke spotřební dani k 31. 12. 1992 mělo být posouzeno jako zmatečné a jednak vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval tím, že nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání spotřební daně a daně z obratu s ohledem na svůj zdravotní stav, jsou ve smyslu nepřípustné, protože je stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení zamítl bez jednání postupem podle citovaného zákona.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první ve spojení s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. března 2006

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu