Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 76/2005 - 77

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce O. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem Bělehradská 92, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 21. 11. 2002, č. j. OAM-5339/VL-07-P16-2001, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č. j. -28,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č. j. -28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2002 zastavil žalovaný řízení o udělení azylu žalobci podle , o azylu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce opakovaně vyzval, aby se dostavil k pohovoru (ty se měly konat dne 7. 3. 2002 a 20. 11. 2002); žalobce však výzev nedbal, ačkoli byl o termínech obou pohovorů řádně vyrozuměn.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce – kromě obecného poukazu na ustanovení , která žalovaný údajně porušil – namítal, že se v době, kdy mu žalovaný podle svého vyjádření doručoval výzvy k pohovorům, zdržoval na adrese v H., D. O. 119, kde žije od listopadu 2001. Oznámení o uložení zásilky od žalovaného však ve schránce neměl. Proto žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 12. 2003. Jak uvedl v odůvodnění, při doručování první výzvy k pohovoru správní orgán sice zaslal výzvu na adresu, kde již žalobce nebyl hlášen k pobytu; i žalobce však porušil svou povinnost, protože neohlásil nové místo pobytu na poště, a správnímu orgánu tak nezbylo než považovat třetí den od uložení zásilky za den doručení v souladu s . Zásilku obsahující druhou výzvu k pohovoru, při jejímž doručování nebyl žalobce zastižen, si pak žalobce nevyzvedl, ač byl o jejím uložení na poště prokazatelně vyrozuměn. Podmínky ustanovení zákona o azylu tak byly splněny a žalovaný rozhodl správně.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost, kterou posléze doplnil prostřednictvím advokáta ustanoveného soudem; uplatnil zde důvody podle a d) , tedy vady řízení před správním orgánem a vady řízení před soudem. Vadu řízení před správním orgánem spatřoval žalobce v tom, že přinejmenším prvá výzva k pohovoru mu nebyla řádně doručena. Místem hlášeného pobytu žalobce byla do 24. 1. 2002 adresa L. 405, P. 9 (u J. V.), od 25. 1. 2002 pak adresa D. O. 119, H. První výzva, ač byla datována až dnem 25. 1. 2002 a na poště uložena dokonce až 1. 2. 2002 s tím, že žalobce nebyl v místě doručování zastižen, však byla zaslána na adresu již neaktuální. To bylo v rozporu s poučením žadatele o udělení azylu, podle nějž měly být veškeré písemnosti od žalovaného doručovány žalobci na adresu hlášeného pobytu. Krom toho není žadatel o azyl povinen zdržovat se v místě hlášeného pobytu, jak se chybně uvádí v citovaném poučení, ani není povinen hlásit místo svého pobytu poště, jak se mylně domnívá krajský soud. Naopak žalovaného stíhá povinnost doručovat žadatelům do vlastních rukou, a především tedy na adresu místa hlášeného pobytu; tuto povinnost však žalovaný porušil.

Co se týče vad řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, upozornil žalobce na to, že byl v řízení před soudem opakovaně tázán, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. K prvé výzvě, učiněné Městským soudem v Praze, sdělil žalobce dne 28. 5. 2003, že žádá ve věci nařídit jednání; na druhou výzvu, kterou mu adresoval Krajský soud v Praze, pak žalobce již nereagoval. Jeho mlčení následující po druhé výzvě však nelze vykládat jako souhlas s rozhodováním bez jednání: žalobce totiž jednoznačně vyjádřil svou vůli osobně se účastnit jednání již v řízení před Městským soudem v Praze a není důvodu o tomto jeho vyjádření pochybovat. Opakovaně vyzývat podle může soud účastníka jen tehdy, jestliže od předchozí výzvy, která zůstala bez odezvy, uplynula delší doba; jinak však opakované výzvy nejsou přípustné. K tomu žalobce poukázal též na nutnost vykládat presumovaný souhlas účastníka s rozhodováním bez nařízení jednání restriktivně ( a d).

Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však - s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost je důvodná.

Žalobce správně poukázal na to, že žalovaný pochybil při doručování výzev k pohovorům. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalobce byl od 21. 6. 2001 hlášen k pobytu na adrese L. 9/405, P. 9, u J. V. (resp. J. V.), od 25. 1. 2002 pak na adrese D. O. 119, H. Žalovaný, ač vyhotovil prvou výzvu k pohovoru dne 25. 1. 2002 a odeslal ji až 31. 1. 2002, uvedl na obálce již neaktuální adresu a zaslal výzvu na místo, kde se žalobce při doručování už nejen nezdržoval, ale dokonce tam ani nebyl hlášen. Údaj vyznačený na obálce a stvrzený podpisem poštovního doručovatele o tom, že adresát nebyl při doručování zastižen, a zásilka byla proto uložena na poště, tak nevyjadřuje skutečný stav věcí: nezastižen totiž pojmově může být jen takový adresát, jehož zdržování se v místě může odesílatel důvodně očekávat. Takovým místem je u žadatele o azyl místo hlášeného pobytu, popřípadě místo, které žadatel jinak označil jako místo, kde se bude zdržovat (např. při krátkodobém odchodu z pobytového střediska tzv. „na propustku“). Žalobce však řádně ohlásil své nové místo pobytu, neměl tak proč se zdržovat v místě původního pobytu a žalovaný mu tam doručoval bezdůvodně. Učinil tak jen v důsledku vlastního pochybení: žalobce totiž svou zákonnou povinnost hlásit žalovanému změnu místa pobytu splnil; oznamovací povinnost vůči poště pak v rozporu s názorem krajského soudu nemá. Takové chybné doručování pochopitelně ani nemohlo mít žádné právní následky v podobě fikce, jak se domnívá krajský soud.

Již jen takto nesprávný postup zakládá důvodnost prvé stížní námitky: prvou z podmínek pro zastavení řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu je totiž to, že žadatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru. I kdyby tedy doručení druhé výzvy bylo řádné, nebylo by možno řízení v žalobcově věci zastavit, protože by byl k pohovoru obeslán toliko jednou, nikoli opakovaně.

Žalovaný však – což žalobce výslovně nezdůrazňuje – pochybil i při doručování druhé výzvy, adresované do nového místa hlášeného pobytu: přehlédl totiž, že ustanovení o doručování obsažená v zákoně o azylu jsou úpravou speciální k obecné úpravě doručování podle . Doručování v azylovém řízení je upraveno v zákona o azylu, a to tak, že podle tohoto zákona, ve znění (účinného od 1. 2. 2002 do 12. 10. 2005), se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu; podle cit. zákona se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce, a nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Ze spisu je zřejmé, že v posuzované věci takto předepsaným způsobem doručováno nebylo. Obě zásilky obsahující výzvy k pohovoru, jež byly žalobci zaslány na adresu v soukromí, byly po nezastižení žalobce uloženy na poště, odkud byly po uplynutí úložní lhůty odeslány zpět žalovanému. Citovaná ustanovení zákona o azylu však v takové situaci, kdy je adresát hlášen k pobytu mimo azylové zařízení, ukládají uložit písemnosti, které se nepodařilo doručit, v ministerstvem určeném azylovém zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti mělo být v takovém azylovém zařízení vyvěšeno na úřední desce, a teprve pokud by si adresát zásilku do deseti dnů od uložení nevyzvedl, mohl by být poslední den této lhůty považován za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Ani jedna ze zásilek obsahujících výzvy k pohovorům tak nebyla doručována postupem podle § 24 zákona o azylu, ve znění účinném v době doručování, a proto nebylo možno vycházet z fikce doručení těchto písemností ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o azylu. Takto chybné doručování nemohlo vést k řádnému předvolání k pohovoru podle § 23 odst. 2 zákona o azylu; jelikož pak žalobce nebyl o termínech obou pohovorů řádně vyrozuměn, nebyly splněny ani podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, tak neměl oporu ve správním spise a krajský soud měl napadené rozhodnutí pro tuto vadu zrušit.

Důvodná je i druhá námitka, jíž žalobce zpochybňuje právní následky výzvy k vyjádření podle , kterou mu zaslal Krajský soud v Praze. Řízení v žalobcově věci probíhalo u dvou soudů: nejprve u Městského soudu v Praze, k němuž byla žaloba nesprávně podána, a poté u Krajského soudu v Praze, jemuž byla věc postoupena jako soudu místně příslušnému. To však nemůže mít vliv na právní následky vyjádření účastníka k možnosti rozhodovat bez jednání: toto vyjádření se totiž vztahuje k řízení o žalobě směřující proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí a jeho právní následky nejsou o nic slabší jen proto, že vyjádření nebylo poskytnuto soudu, který o věci skutečně bude rozhodovat, nýbrž bylo učiněno k výzvě soudu místně nepříslušného.

Vyzývá-li soud žalobce k vyjádření podle , musí vždy brát zřetel na to, zda se již žalobce vyslovil (popř. s právními účinky mlčel) ohledně možnosti jednání v téže věci, vymezené totožnými účastníky a totožným předmětem řízení: účinky takového vyjádření, resp. mlčení, totiž nezavazují jen ten soud, jehož předseda senátu žalobce k vyjádření vyzval a jenž se později ukázal být místně nepříslušným, ale i soud místně příslušný, který bude o věci po jejím postoupení rozhodovat. Soud místně příslušný, jemuž byla věc postoupena soudem místně nepříslušným, se tedy bez dalšího řídí vyjádřením žalobce (popř. jeho právně relevantním mlčením) učiněným k výzvě místně nepříslušného soudu. Místně příslušný soud jistě nepochybí tím, že vyzve žalobce k vyjádření podle opětovně; jak však žalobce správně poznamenává, domněnku souhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání je třeba – s ohledem na ústavní zásadu veřejnosti jednání – vykládat restriktivně. V daném případě to znamená, že výslovné vyjádření dříve učiněné nemůže být popřeno pozdějším mlčením, neboť žalobce se k možnosti rozhodovat bez jednání již v téže věci jednou vyjádřil. Z tohoto vyjádření vychází i soud místně příslušný, a musí tedy ve věci nařídit jednání, pokud žalobce v řízení před ním výslovně neudělí souhlas k rozhodování bez nařízení jednání nebo pokud nenastane situace předvídaná v Totéž platí i v opačném případě: udělil-li žalobce v řízení před místně nepříslušným soudem souhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, popř. nastala-li domněnka takového souhlasu, i místně příslušný soud může rozhodnout bez nařízení jednání, aniž by se předem musel ujišťovat, zda si žalobce věc v mezidobí nerozmyslel.

K žalobcově úvaze o tom, zda vyzývat účastníky podle opakovaně, po uplynutí „delší doby“ od „fikce“ souhlasu s rozhodováním bez jednání (pozn.: zde nejde, jak se žalobce domnívá, o fikci, nýbrž o nevyvratitelnou domněnku), se tak sluší poznamenat, že soud není nikdy povinen vyzývat účastníka k takovému vyjádření opakovaně – ať už řízení bylo zahájeno a od počátku běží u místně příslušného soudu, nebo řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu a poté v něm pokračoval soud místně příslušný - a to bez ohledu na délku probíhajícího řízení. K opakovaným výzvám bude docházet zpravidla v případech, jako je ten žalobcův, tzn. tehdy, je-li žalobce po podání žaloby vyzván k vyjádření místně nepříslušným soudem a teprve pak se jeho věc octne u soudu místně příslušného. I taková opakovaná výzva je však jen výrazem uvážení soudu, nikoli projevem jeho povinnosti, neboť účinky žalobcova vyjádření k prvé výzvě zásadně přetrvávají i v řízení před místně příslušným soudem.

V tomto konkrétním případě navíc nelze k tíži žalobce přičítat postup místně nepříslušného Městského soudu v Praze, který žalobce vyzval k vyjádření podle , aniž si předem ujasnil, zda je skutečně soudem místně příslušným k rozhodování ve věci. Je pak pochopitelné, že žalobce – navíc coby právní laik a cizinec – považoval druhou výzvu k témuž, učiněnou Krajským soudem v Praze, za nadbytečnou a již se k ní výslovně nevyjádřil, neboť měl svá práva za zachována dřívějším vyjádřením.

I otázka způsobu rozhodování soudu – tedy s jednáním či bez jednání – tak závisí na procesní dispozici žalobce (s výjimkami podle a ): dokud žalobce výslovně nevyjádří jinou vůli, musí i místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, vycházet z jeho již vysloveného nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání. Může se stát, že u žalobce dojde ke změně okolností, které měly vliv na jeho předchozí nesouhlasné vyjádření, a on se již nebude chtít či moci případného jednání zúčastnit (např. při předběžné konzultaci věci s osobou práva znalou nebo tehdy, jestliže by doprava k místně příslušnému soudu byla pro žalobce obtížnější či nákladnější); v takovém případě však žalobce může informovat soud o tom, že na nařízení jednání netrvá, případně se z již nařízeného jednání omluvit.

Pouhým zasláním výzvy k vyjádření podle tedy Krajský soud v Praze nijak nezkrátil žalobce na jeho právech; pochybil ovšem tím, že nepřihlížel k výslovnému nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil již v řízení před Městským soudem v Praze, a navzdory žalobcovu dřívějšímu nesouhlasnému vyjádření dovodil vznik nevyvratitelné domněnky podle in fine. Tento postup založil tzv. jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [ ].

Žalobce se svými stížními námitkami plně uspěl; Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu