Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 40/2004 - 62

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce I. W., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze

č. j. - 22 ze dne 12. 5. 2004,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2004, č. j. - 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze blíže označenému v záhlaví tohoto rozhodnutí, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 9. 9. 2003, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž žalované bylo rovněž uloženo uhradit žalobci náklady nákladů řízení ve výši 2150 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení je nárok na jednorázovou peněžní částku podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „“).

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , a to jako politický vězeň. Dne 12. 8. 2003 žalovaná obdržela potvrzení Generálního ředitelství Vězeňské služby o tom, že žalobce vykonal od 11. 4. 1984 do 12. 7. 1984 vazbu a od 13. 7. 1984 do 10. 5. 1985 výkon trestu odnětí svobody na základě rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. a dále usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. Rt 2/2002 - 14 ze dne 11. 12. 2002, podle jehož výroku je žalobce per analogiam účasten soudní rehabilitace. Ve správním spise se nachází rozsudek ze dne 7. 6. 1984 Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. , kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně (žalobce odmítl vykonávat vojenskou službu s poukazem na své svědomí jako příslušník církve svědků Jehovových). Na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 12. 4. 2002 byla povolena obnova řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu ohledně řízení skončeného výše označeným rozsudkem sp. zn. a pravomocný rozsudek ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. , byl ve výroku o vině i trestu zrušen podle § 284 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud v Olomouci posléze rozsudkem ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. , žalobce zprostil obžaloby podle trestního zákona. Usnesením ze dne 11. 12. 2002 Okresní soud v Olomouci pod č. j. Rt 2/2002 - 14 vyslovil, že žalobce je podle per analogiam účasten soudní rehabilitace. V odůvodnění okresní soud rekapituluje obsah žalobcova návrhu, mimo jiné i pokud jde o konstatování, že žalobce „byl rehabilitován podle obecných předpisů a neměl by nárok na jednorázovou peněžní částku podle , kdy Česká správa sociálního zabezpečení právě výslovně vyžaduje prokázat účast na rehabilitaci podle nebo “ Jediné odůvodnění, které soud uvedl, zní: „Skutečnosti, které uváděl navrhovatel, odpovídají dřívějším rozhodnutím, takže je nutno učinit rozhodnutí, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.“

Žalovaná vydala dne 9. 9. 2003 rozhodnutí, kterým žádost o jednorázovou peněžní částku podle zamítla. Svůj výrok odůvodnila tím, že původní odsuzující soudní rozhodnutí z roku 1984 bylo sice zrušeno, a podle usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, č. j. Rt 2/2002 - 14, je žadatel účasten soudní rehabilitace, toto zrušení však nenastalo způsobem, který předpokládá , tedy buď podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle Poněvadž řízení podle zákona o soudní rehabilitaci neproběhlo, ačkoliv trestný čin, za nějž byl žalobce odsouzen, je uveden v , není splněna podmínka pro postavení politického vězně ve smyslu

Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, jenž po provedeném řízení napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce byl odsouzen pro trestný čin uvedený v , o soudní rehabilitaci, a následným rozsudkem ze dne 24. 5. 2002 byl zproštěn obžaloby. „Jestliže za této situace okresní soud rozhodl o účasti žalobce na soudní

rehabilitaci, pak je zřejmé, že na základě skutečnosti, že žalobce byl posléze zproštěn obžaloby pro trestný čin, za který byl dříve odsouzen a z jehož důvodu vykonal trest odnětí svobody, pak soud pohlížel na žalobce jako na osobu nezákonně zbavenou osobní svobody na roveň postavené osobě nezákonně zbavené osoby (patrně má být „osobní svobody“, pozn. NSS), u níž nebylo vůbec zahájeno trestní stíhání. Dále městský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. - 23. V posuzované věci bylo podle městského soudu zřejmé, že rozsah odškodnění se týká pouze věznění žalobce v souvislosti s trestným činem spadajícím pod ustanovení a je tedy jednoznačně dán. Odškodnění má podle městského soudu žalobci příslušet jako morální a hmotná satisfakce za újmu způsobenou minulým státním režimem v souvislosti s vězněním za skutek, pro který byl obžaloby zproštěn.

Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná kasační stížnost; v ní namítla nesprávné právní posouzení věci ( , , dále jen „“); poukazuje přitom na , podle něhož je politickým vězněm ve smyslu tohoto zákona občan České republiky, který byl vězněn mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , nebo podle V případě žalobcově není tak splněna podmínka, tj., že rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci nebo podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žalobcův případ je součástí širšího okruhu případů žádostí o jednorázovou peněžní částku, které vykazují společné znaky: vždy se jednalo v minulosti o odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách z důvodů svědomí a příslušnosti k církvi svědků Jehovových; ačkoliv tento trestný čin byl obsažen v zákona o soudní rehabilitaci, žádosti ve lhůtách předvídaných tímto zákonem podány nebyly a tito občané proto nebyli rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci.

Teprve po přijetí byly podány u obecných soudů návrhy na obnovu řízení, kterým bylo vyhověno a k dalším žádostem těchto osob pak byla vydávána usnesení o jejich účasti v soudní rehabilitaci „per analogiam“, často s poukazem, že jde o to umožnit žadateli prokázat vznik nároku na peněžní částku podle Žalovaná z toho v kasační stížnosti dovozuje, že takováto usnesení o účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“ jsou vydávána účelově a v rozporu s platnou právní úpravou. Jestliže zákonodárce stanovil v , o soudní rehabilitaci, lhůtu, v níž je třeba podat návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního rozhodnutí, je podle stěžovatelky nepochybné, že tak učinil záměrně a s vědomím dát průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě (Ústavní soud tak konstatoval pod sp. zn. , jímž odmítl návrh na zrušení ustanovení , o soudní rehabilitaci). Stěžovatelka pak vyslovuje názor, že rušení takovýchto odsuzujících rozhodnutí cestou obnovy řízení je obcházením této zásady. Kromě toho ustanovení lze podle stěžovatelky vztáhnout pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze vazebně, tedy bez toho, že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Stěžovatelka proto v minulosti podala ministru

spravedlnosti řadu podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutím, jimiž soudy vyslovily, že určitý občan je „per analogiam“ účasten soudní rehabilitace za okolností obdobných žalobcovu případu. Městský soud svůj názor o tom, že podmínka je splněna, opřel především o názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. , avšak opomněl jiné názory vyjádřené v dalších později vydaných rozhodnutích, jakým byl např. sp. zn. , sp. zn. . Stěžovatelka dále poukazuje na důsledky, které by mělo přijetí výkladu zastávaného městským soudem - došlo by k popření účelu právní úpravy obsažené v oddílu třetím , o soudní rehabilitaci, koncipované na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění. Pokud pak soudy povolující obnovu řízení odůvodňují svůj postup potřebou napravit znevýhodnění a nerovnoprávnost jedněch odsouzených proti druhým odsouzeným, pak stěžovatelka poznamenává, že právě taktový důsledek by nastal v případě, že výklad městského soudu byl přijat jako správný, neboť návrh ve lhůtě podle , o soudní rehabilitaci, z různých příčin nepodala řada občanů - ti ovšem nezvolili podobně nestandardní řešení (jaké představuje povolování obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním řízení a vyslovování účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“). Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení; požádala rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na různé jiné případy, u nichž Nejvyšší soud neshledal porušení zákona, pokud došlo ke zproštění obžaloby v důsledku povolení obnovy řízení (rozhodnutí ), dále uvedl, že stěžovatelka v několika případech, které se skutkově podobají stěžovatelovu, jednorázovou peněžní částku přiznala. Rovněž vykládá svůj názor na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. , a , a to v tom směru, kdy odvolání se na tyto rozsudky je případné, a kdy nikoliv. Žalobce též poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. a (který souvisel částečně s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. ). V posledním doplnění svého vyjádření upozorňuje žalobce Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. . Dále žalobce zastává názor, že mu na nákladech řízení mělo příslušet 3650 Kč, a nikoliv 2150 Kč, jak rozhodl městský soud. Žalobce pro řízení o kasační stížnosti nepředložil Nejvyššímu správnímu soudu plnou moc, a to ani k výzvě Nejvyššího správního soudu, který jej rovněž poučil, že v jeho procesním postavení není zastoupení povinné. Veškerá podání, jež byla v řízení o kasační stížnosti vůči Nejvyššímu správnímu soudu učiněna, však podepsal advokát, který žalobce zastupoval v řízení před městským soudem. S ohledem na procesní postavení žalobce v tomto řízení o kasační stížnosti nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné vyvozoval z tohoto postupu nějaké významné procesní důsledky, nicméně tuto skutečnost nepřehlédl.

Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán rozsahem a důvody (, 2 ) a došel k závěru, že se jedná o kasační stížnost důvodnou.

Otázkou, kterou bylo nutno posoudit, byla otázka právní, a to zda žalobce je možno považovat za politického vězně v definici , který stanoví, že tento zákon se vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Městský soud by se mohl dopustit nesprávného právního posouzení věci ( ), pokud by na věc aplikoval právní normu, která na ni nedopadá, anebo sice právní normu správnou, leč její výklad by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstál. Závěr, který je nutno postavit najisto, se týká otázky, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle per analogiam (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově) může mít účinky splnění podmínky stanovené v ustanovení Žalobce tvrdí, že tuto otázku nutno odpovědět kladně, žalovaná tvrdí opak, přičemž zejména poukazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího , o soudní rehabilitaci, jenž byl koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.

Není sporu o tom, že rozhodnutí o žalobcově odsouzení za trestný čin, jenž je uveden v , o soudní rehabilitaci (nenastoupení služby v ozbrojených silách), bylo zrušeno na základě povolené obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním řízení v roce 2002 a posléze bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Olomouci o tom, že žalobce je podle , o soudní rehabilitaci, per analogiam účasten této soudní rehabilitace.

Ustanovení , o soudní rehabilitaci, stanovilo, že tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v a 4 ve vymezeném období, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k odškodnění podle dříve platných předpisů.

Návrh na zahájení přezkumného řízení bylo podle , o soudní rehabilitaci, možno podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.

Poněvadž v náhledu na posouzení této právní otázky došlo v několika věcech projednávaných u Nejvyššího správního soudu k rozdílným závěrům, byla tato otázka posouzena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ( ), který ve věci sp. zn. dne 22. 7. 2005 (rozsudek č. j. - 84, dosud nepublikován) přijal tento závěr:

„… Tento trestný čin je uveden v [pozn. Nejvyššího správního soudu: v této věci šlo o trestný čin podle , v projednávané věci o trestný čin uvedený v , podle zákona č. 140/1961 Sb.], a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě stanovené v § 6

citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoli v řízení podle Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam dle Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno … žádné rozhodnutí se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. ze dne 23. 9. 2003. Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona vyložil, že „ustanovení , bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v a 4 v určeném časovém období … Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle “

Nejvyšší správní soud tedy v rozšířeném senátě posuzujícím výše označenou právní věc shledal, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle

Pro právě posuzovanou věc jsou veškeré právní závěry učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , jehož stěžejní úlohou je sjednotit názory senátů Nejvyššího správního soudu na určitou právní otázku a tak nepřímo sjednotit i postup krajských soudů, určující. Navíc se pro posuzovanou věc dodává: Lhůta stanovená v zákoně č. () a její ústavní konformita byla posouzena v plénu Ústavního soudu (); Ústavní soud tehdy konstatoval, že stanovení časového limitu není v rozporu s principem rovnosti, neboť se tím nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Ani v projednávané věci není zřejmé, proč žalobce nebyl ve své věci činný, když mohl dosáhnout rozhodnutí v přezkumném řízení podle , o soudní rehabilitaci. Usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Rt 2/2002 ze dne 11. 12. 2002 bylo tedy vydáno ryze účelově, a to právě jen proto, aby přispělo alespoň jakkoli formálně ke splnění podmínek nároku na peněžité plnění, nikoliv však proto, že by řešilo situaci zákonem neupravenou, kde užití analogie mohlo nalézti své místo. O řadě takovýchto obdobných usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že jimi byl porušen zákon (sp. zn. , , , ). Nejvyšší správní soud shledává nemožným, aby se rozhodnutí správního orgánu (zde stěžovatelky) jako o závazný podklad opíralo o rozhodnutí, které nejvyšší orgán soudní moci shledá nezákonným v typově zcela shodných případech. Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčuje stěžovatelce v názoru na vznik nerovnosti, která by měla původ v tom, že řada oprávněných osob nepodala včas návrh na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, a proto nemohla splnit podmínky nároku na plnění podle , anebo rozhodnutí o jejich odsouzení byla z různých příčin zrušena podle obecných předpisů o trestním řízení. Vůči oběma těmto skupinám by přiznání nároku žalobci zakládalo významnou nerovnost. Nejvyšší správní soud je si vědom potřeby posuzovat právní otázky související se záměry rehabilitace extenzivně ve prospěch postižených osob; zastává však názor, že tak nemůže činit v případech, kdy žalobce nevyužil možností, které mu , o soudní rehabilitaci, dával na zcela rovnocenném základě jako všem ostatním postiženým osobám. Současně však vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci by nešlo jen o extenzivní výklad, nýbrž o výklad contra legem vedoucí k významným nerovnostem ve skupině osob, jež návrh na přezkumné řízení podle ve stanovených lhůtách nepodaly, popřípadě podaly opožděně a jimž byly žádosti o peněžité plnění zamítány, což bylo začasté shledáno v souladu se zákonem i při soudním přezkumu takovýchto rozhodnutí.

Stěžovatelka tedy neporušila zákon, když žalobci požadovanou jednorázovou peněžní částku nepřiznala pro nesplnění podmínky uvedené v , neboť rozhodnutí sp. zn. ze dne 7. 6. 1984 vydané Vojenským obvodovým soudem v Olomouci o věznění žalobce nebylo zrušeno podle nebo podle ; na tom nemůže nic změnit ani fakt, že v některých případech - jak uvádí žalobce - dávku poskytla. Nejednost rozhodování je jistě věcí nežádoucí, je však právě úlohou správních soudů, aby při své rozhodovací činnosti nalézaly, která rozhodnutí správních orgánů obstojí před zákonem, a která nikoli.

Městský soud v Praze tedy položenou právní otázku vyložil způsobem, který Nejvyšší správní soud nemůže považovat za správný; proto napadené rozhodnutí podle zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je Městský soud v Praze vázán názorem Nejvyššího správního soudu shora uvedeným ( ); tento soud v novém rozhodnutí rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

Mimo závazný rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl nález Ústavního soudu , kterým bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 9. 10. 2003; tento nález ovšem řešil pouze procesní aspekty věci a výslovně zdůraznil, že „závěry ve věci samé nikterak nepředjímá, jelikož jde o otázku primárně spadající do kompetence jiných orgánů veřejné moci“.

Ohledně nákladů řízení ve správním soudnictví, o jejichž výši žalobce učinil ve vyjádření ke kasační stížnosti pochybnost, Nejvyšší správní soud poukazuje na , z něhož plyne, že na soudní řízení správní upravené tento předpis nelze použít.

S ohledem na rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu