Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 77/2004 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele společnosti H., a. s., zastoupené Mgr. Annou Zinglovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Strážkovická 327, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2003, č. j. - 28,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 9. 2001, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 1999. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že předmětem leasingových smluv, které stěžovatel uzavřel jako pronajímatel, byl finanční pronájem movitých věcí. Stěžovatel tedy nepronajímal stavbu ani její část, ale technologické zařízení, které se sice mohlo ze stavebně-technického hlediska stát součástí stavby, neboť do ní bylo zabudováno, ale předmětem zdanitelného plnění nadále zůstal pouze jeho pronájem jako věci movité, proto finanční úřady postupovaly zcela v souladu se zákonem, pokud při vyměření daně použily ust. , o dani z přidané hodnoty, ve znění platném

pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a uplatnily sazbu jako u zboží, které je předmětem této smlouvy.

Jako právní důvod včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, které dle jeho názoru spočívá v posouzení předmětů leasingových smluv jako věcí movitých. Tyto se dle názoru městského soudu na jedné straně mohly po zabudování stát součástí stavby, neboť byly do staveb zabudovány, a současně se podle názoru soudu jedná v případě těchto smluv o pronájem věcí movitých. Stěžovatel však uvedl, že s ohledem na ust. a 2 a není možné, aby předměty v kasační stížnosti blíže specifikované byly po dobu trvání leasingové smlouvy současně věcí movitou a současně nedílnou součástí stavby, neboť po zabudování přestává být předmět leasingové smlouvy věcí movitou a stává se nedílnou součástí nemovitosti. Dále stěžovatel odkázal na svá podrobná vyjádření v odvoláních, žalobách a vyjádřeních. Navrhl zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ust. § 16 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty se u smluv o finančním pronájmu uplatní stejná sazba jako u zboží nebo nemovitosti, které jsou předmětem této smlouvy.

Dle ust. § 16 odst. 9 cit. zákona u pronájmu nemovitostí včetně částí staveb, bytů a nebytových prostor, pokud se nejedná o pronájem osvobozený od daně podle § 30, se uplatní snížená sazba. Snížená sazba se uplatní u krátkodobého pronájmu nemovitostí včetně částí staveb, bytů a nebytových prostor. Krátkodobým pronájmem se pro účely tohoto zákona rozumí pronájem včetně vnitřního vybavení nejdéle na 48 hodin nepřetržitě. Snížená sazba se uplatní i u pronájmu elektroměrů, plynoměrů, vodoměrů, měřičů tepla a ostatních obdobných trvale zabudovaných měřicích zařízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Pro spornou věc je zásadní posouzení charakteru předmětu leasingových smluv, tedy dopravníku krmiva včetně montáže, vzduchotechnického zařízení včetně montáže a technologie výkrmu prasat včetně montáže, které stěžovatel pronajímal, neboť na něm závisí uplatnění sazby daně z přidané hodnoty na tento pronájem, a to buď dle ust. § 16 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty nebo dle ust. § 16 odst. 9 cit. zákona.

Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl vlastníkem předmětného souboru věcí, které měly z hlediska stavebně-technického povahu technologického souboru, o kterých ve svém účetnictví účtoval jako o hmotném investičním majetku, do jehož pořizovací ceny byla zahrnuta i hodnota montáže. Tento soubor pak byl předmětem pronájmu (finančního leasingu), kdy nájemce byl vlastníkem nemovitosti, pro kterou byl nájem sjednán. Skutečnost, že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti nájemce, však nemohla mít žádný vliv na změnu jeho právní povahy, tedy transformace z věci movité na věc nemovitou, jak se domnívá stěžovatel. Ten ve své kasační stížnosti argumentuje, že předmětný soubor nemohl být po dobu trvání pronájmu současně movitostmi a nedílnou součástí věci nemovité – stavby. Nejvyšší správní soud však k tomu uvádí,

že z výkladu ust. a , , ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je podáván konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, vyplývá, že to možné je, neboť okolnost, zda je věc součástí věci či příslušenstvím věci hlavní, nic nevypovídá o jejím právním charakteru, tedy o tom, zda je movitostí či nikoliv. Součástí věcí nemovitých jsou tak i např. keře, stroje a v některých případech i nábytek, z čehož je zřejmé, že se jedná o věci movité, nikoliv nemovité. Věc movitá tak může dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu být nejen součástí věci nemovité, ale i jejím příslušenstvím. Nelze tedy směšovat, jak činí ve své kasační stížnosti stěžovatel, vzájemně nesouvisející pojmy, a to movitost a nemovitost a součást věci. Skutečnost, že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti jiného vlastníka, nemohla tedy mít za následek, že se z pronajaté movité věci stala nemovitost. Pokud městský soud připustil, že pronajatá movitá věc se může stát ze stavebně-technického hlediska součástí stavby, neznamená to, že se stala nemovitostí v právním slova smyslu. Protože po dobu trvání smlouvy o finančním pronájmu zůstal předmět smlouvy nezměněn, neboť předmětem pronájmu nebyla nemovitost, resp. její součást, nelze městskému soudu vytýkat nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Tedy závěr o tom, že na předmětný pronájem nebylo možné uplatnit sazbu daně z přidané hodnoty dle ust. zákona o dani z přidané hodnoty, je zcela správný.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl bez jednání postupem dle citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. července 2005

JUDr. Radan Malík

předseda senátu