Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 551/05

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti HEEL, a. s. se sídlem v Benešově, Tyršova 196, zastoupené Mgr. Annou Zinglovou, advokátkou se sídlem 101 00 Praha 10, Na Zájezdu 16, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 14. 7. 2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 30. 12. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručovaného d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta žaloba stěžovatele - vlastníka souboru věcí (dopravníku krmiva, vzduchotechnického zařízení a dalších, specifikovaných v napadených rozhodnutích), z hlediska stavebně technického povahy technologického souboru, který byl předmětem pronájmu (finančního leasingu), kdy nájemce byl vlastníkem nemovitosti, pro kterou byl nájem sjednán - proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 9. 2001 č. j. 7419/01-130, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1999.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla pak zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou podal proti rozhodnutí správního soudu, neboť obdobně, jak to dává najevo i nyní v ústavní stížnosti, stěžovatel nesouhlasí s posouzením předmětů leasingových smluv dosud ve věci rozhodujícími orgány jako věcí movitých pro účely vyměření daně z přidané hodnoty. Dovolává se metodických pokynů Ministerstva financí i ust. § 119, § 120 odst. 1 obč. zák. a s poukazem na to, že předměty leasingových smluv byly pevně zabudovány prostřednictvím montážních prací do nemovitosti, zastává názor, že se tak staly nedílnou technologickou součásti nemovitosti, aplikace ust. , o dani z přidané hodnoty, proto nepřicházela v jeho případě v úvahu a pokud tak dosud ve věci rozhodující orgány učinily, jednaly v rozporu s uvedenými normami i ust. a zákona o dani z přidané hodnoty a došlo k porušení ústavně zaručených práv shora označených.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí reagoval na uvedené námitky stěžovatele, vysvětlil i s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, že skutečnost, že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti jiného vlastníka nemohla mít za následek, že se z pronajaté movité věci stala nemovitost a zdůvodnil, že závěr Městského soudu v Praze o nemožnosti uplatnění sazby daně z přidané hodnoty dle ust. § 16 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty je zcela správný.

Poté co se Ústavní soud seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí těchto soudů (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě shodného smyslu jako v kasační stížnosti - staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na y zjevně nepřísluší.

V posuzovaném případě jak městský soud tak i Nejvyšší správní soud, jemuž především a ze zákona, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování ( ), podrobně vyložily z jakých důvodů a na základě jakých úvah a zákonných ustanovení nepovažují za možné aplikovat ust. zákona o dani z přidané hodnoty, jak požaduje stěžovatel. Jejich zdůvodnění považuje Ústavní soud za vyčerpávající a ústavně konformní a uzavírá tak, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Jiří Mucha

předseda senátu