Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 177/2004 - 62

č. j. - 64

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava - Mariánské Hory, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, č. j. - 32,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2003, č. j. , jímž byla podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) zamítnuta jeho žádost o prominutí příslušenství na dani z převodu nemovitostí. Městský soud žalobu odmítl s odůvodněním, že soudní přezkum správních rozhodnutí není neomezený a tradičně jsou z něho vyloučena rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok a která nejsou pojmově přezkoumatelná. I za účinnosti při vymezení jeho působnosti v a při užití legislativní zkratky obsažené v jsou vyloučeny ze soudního přezkumu úkony odmítající poskytnutí určité úlevy z daňové povinnosti jiným rozhodnutím vyměřené. Městský soud proto žalobu podle odmítl.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nesouhlasí se závěrem o nezbytnosti odmítnutí žaloby proti rozhodnutí vydanému podle § 55a daňového řádu ani s názorem, že mu nevzniklo žádné subjektivní veřejné právo spočívající v nároku na prominutí penále. Veřejné subjektivní právo žalobce bylo založeno rozhodnutím Ministerstva financí, kterým byla daňovým dlužníkům poskytnuta lhůta do 31. 7. 2003 k zaplacení jejich daňových nedoplatků za období let 1993 - 2001, s tím, že pokud se tak stane, bude upuštěno od vymáhání penále. Stěžovatel zaplatil svůj daňový nedoplatek za rok 1997 ve výši 6 366 980 Kč ve splátkách, a to ve dnech 2. 2. 2001, 9. 3. 2001, 23. 7. 2001, 13. 8. 2001 a 10. 9. 2001. Dodržením stanovených podmínek vznikl žalobci nárok, jeho žádost však byla bez jakéhokoliv zdůvodnění zamítnuta. Tím došlo k porušení zásady rovnosti občanů

před státními orgány a stěžovateli byla způsobena újma spočívající ve vyměření daňového penále. Rozhodnutí podle daňového řádu je třeba v daném případě považovat za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu a nelze na ně vztahovat kompetenční výluku podle Chybné je rozhodnutí soudu i ve výroku o nákladech řízení. Podle má být poplatek vrácen při zastavení řízení před prvním jednáním. Použitím výkladu a maiori ad minus měl být při odmítnutí návrhu před prvním jednáním soudní poplatek vrácen. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s důvody napadeného usnesení a dále poukázal na shodu právních závěrů městského soudu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. . K tvrzenému rozhodnutí Ministerstva financí o prominutí ve lhůtě zaplacených daňových nedoplatků uvádí, že šlo o pouhé tiskové sdělení, a to tiskové sdělení Ministerstva financí ze dne 19. 3. 2003 uvádějící, že pokud daňový subjekt uhradí v době od 1. dubna 2003 do 31. 7. 2003 nedoplatek, který je předmětem evidence na osobním daňovém účtu a který vznikl neuhrazením daně, zvýšením daně a nákladů řízení v době od 1. ledna 1993 do 31. 12. 2001, bude při rozhodování o prominutí penále a úroků podle ust. § 55a daňového řádu za uvedené období k provedené úhradě přihlíženo. Toto sdělení nezakládá právní nárok na prominutí daně, správce daně pouze k této skutečnosti přihlížel jako k jedné z řady okolností svědčících ve prospěch žadatele. V případě stěžovatele splatnost vyměřené daně nastala již dne 16. 1. 1998 a stěžovatel dobrovolně do doby vymáhání (do 16. 11. 2000) nic neuhradil. Polovinu dlužné částky pak uhradil v exekuci, zbytek „dobrovolně“ pod hrozbou pokračování exekuce. K námitce nedostatku odůvodnění poukazuje na ust. § 55a odst. 4 daňového řádu podle něhož takové rozhodnutí odůvodněno být nemusí. Penále bylo stěžovateli předepsáno v souladu se zákonem v důsledku opožděné úhrady daně z převodu nemovitostí. V daňovém řízení nedošlo k porušení zásady rovnosti občanů před státními orgány a předepsané penále jako zákonné nelze považovat za způsobenou újmu, ale za důsledek nesplnění daňových povinností. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Stěžovatel důvody kasační stížnosti podřadil ust. - tedy namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení - soud zde ovšem věcně žádnou právní otázku z předcházejícího řízení neřešil. Není ovšem rozhodné podřazení tvrzených důvodů zákonnému ustanovení provedené stěžovatelem, pokud z obsahu kasační stížnosti je zřejmé tvrzení důvodů jiných. V daném případě je fakticky namítána nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu Nejvyšší správní soud však dříve, než mohl vážit důvodnost kasačních tvrzení, musel se zabývat tím, zda k věcnému posouzení vůbec může přikročit, tedy zda jde o kasační stížnost přípustnou.

K takovému posouzení je v daném případě rozhodující zjištění obsahu žaloby a srovnání s kasačními důvody. Žaloba stála na popisu skutečností, za nichž vznikl daňový dluh, na popisu řízení o vyměření daně se zdůrazněním nedostatků v doručení a při respektování zákonných lhůt, na tvrzení, že daňová pohledávka byla vyrovnána v souladu se splátkovým kalendářem, na popisu řízení o vyměření penále a na závěru o nepřiměřené tvrdosti penalizace, pro kterou mu penále mělo být prominuto. V žalobní lhůtě nebyla žaloba o jiné body rozšířena ( , ).

Oproti tomu kasační tvrzení stojí zejména na nezákonnosti odmítnutí žaloby z důvodů porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele správním rozhodnutím, které mělo spočívat v nenaplnění legitimního očekávání žadatele o prominutí penále při splnění mimořádně stanovených podmínek a na tvrzení, že za takové situace mělo být napadené rozhodnutí věcně přezkoumáno a dále na tvrzení absence odůvodnění správního rozhodnutí. Kasační tvrzení tak stojí na jiných důvodech než žaloba.

Otázkou je, zda žalobce byl v žalobě povinen tvrdit, v čem spatřuje porušení veřejných subjektivních práv. Podle může žalobu podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Stejně tak je žalobce podle povinen uvést v žalobě žalobní body spočívající v důvodech skutkových a právních. Z toho plyne, že takové tvrzení v žalobě musí být obsaženo. Je jistě věcí žalobce, o jaká tvrzení žalobu opírá, nelze však vytýkat soudu, že nevzal v úvahu důvody žalobcem neoznačené. Namítá-li tedy stěžovatel, že městský soud měl jeho žalobu věcně projednat z důvodů, že rozhodnutí, jinak soudnímu přezkumu nepodléhající, v tomto případě bylo zásahem do jeho práv, bylo by možno tuto námitku vzít v úvahu, jen pokud by dané tvrzení bylo součástí tvrzení žalobního.

Podle není přípustná kasační stížnost opírající se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. K tomu lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. - 49 zveřejněný pod č. rozhodnutí NSS nebo usnesení ze dne 25. 5. 2004, č. j. . Namítá-li dále stěžovatel nezákonnost výroku o nákladech řízení, lze jen poukázat na nepřípustnost vyplývající z ust.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele podle , odmítl.

Při odmítnutí kasační stížnosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ( , ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2005

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu