Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 478/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. P. Z., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 26.7.2000, č.j.393/52 359/2000, a návrhu na zrušení , ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele ze dne 23.3.2000 o prominutí daně darovací ve výši 16.184,-Kč, vyměřené platebním výměrem ze dne 20.1.2000, čj. 2602/00/043960/0981, vydaným Finančním úřadem v Mělníku pod č. 990000322 podle , ve znění pozdějších předpisů. Současně navrhovatel nesouhlasí se způsobem aplikace ust. , ve znění pozdějších předpisů.

Napadenému rozhodnutí stěžovatel vytýká údajné porušení práva zakotveného v , odst. 5d (dále jen "").

Ministerstvo financí podle názoru stěžovatele nesprávně dospělo k právnímu závěru, že při reálném rozdělení nemovitosti stěžovatel získal v důsledku zhodnocení jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti vnukem navrhovatele, bezúplatně majetek větší hodnoty, než odpovídal hodnotě podílu nemovitosti oceněného podle příslušného právního předpisu před rozdělením.

Stěžovatel zdůrazňuje, že vynaložením investic do bytu stěžovatele jeho vnukem, došlo de facto k vytvoření závazkového vztahu, který zanikl způsobem uvedeným v ust. § 574 o. z. Z cit. ustanovení o. z. stěžovatel dovozuje, že zánik dluhu nepodléhá dani darovací a je tedy porušením principu rovnosti práv a povinností k majetku, jestliže v daném případě byla daň darovací fin. orgánem doměřena.

2

Z pohledu navrhovatele existovaly tedy takové skutečnosti, které odůvodňovaly použití ust. , ve znění pozdějších předpisů, avšak zamítnutím žádosti správním orgánem došlo k porušení práv ve smyslu y.

Z přiložených listinných dokladů vyplývá, že navrhovatel v této věci učinil několik podání, a to jak u místně příslušného správce daně, tak i na odboru majetkových daní Min. financí, kdy mu byla problematika doměření daně darovací v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením nemovitosti dostatečným způsobem vysvětlena s tím, že této dani podléhá pouze rozdíl mezi hodnotou příslušného podílu před a po reálném rozdělení nemovitosti.

Pokud se týká tvrzení navrhovatele, že správce daně měl ve věci rozhodnout podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, nelze než odkázat na listinné přílohy navrhovatele ze kterých vyplývá, že po obdržení podání stěžovatele Min. financí, sekce 051-Ústřední finanční a daňové ředitelství, odbor 39 metodiky výkonu daňové správy, výzvou k odstranění vad podání ze dne 26.5.2000 vyzvalo stěžovatele, aby přesně specifikoval, zda jeho podání ze dne 23.3.2000 (resp. 3.4.2000), je možné považovat za žádost o povolení přezkoumání daňového rozhodnutí podle ust. nebo žádost o prominutí daně darovací podle ust. , ve znění pozdějších předpisů.

V odpovědi na tuto výzvu (kopie dopisu byla součástí listinných příloh návrhu) stěžovatel zdůraznil, že "daňové rozhodnutí považuje za správné a přezkoumání nepožaduje", když podání má být nadále považováno za žádost o prominutí daně darovací a návrh na změnu (úpravu) předmětného zákona či prováděcích předpisů k němu.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Min. financí rozhodlo správně na základě žádosti ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, když důvod k postupu podle ust. cit zákona nebyl dán.

Právní závěr správce daně o nutnosti dodanění rozdílu v hodnotě podílu nemovitosti před a po reálném rozdělení daní darovací, je plně respektován současnou judikaturou, která ve vztahu k napadenému ust. uvádí, že spoluvlastník, který" po zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho reálném rozdělení získá bezúplatně větší hodnotu majetku než činil jeho podíl na majetku před rozdělením, se stává poplatníkem daně darovací. Co není předmětem daně darovací stanoví taxativně ust. , ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost uváděná stěžovatelem mezi takové výjimky ze ,ve znění pozdějších předpisů, nepatří.

Z napadeného rozhodnutí Min. financí vyplývá, že stěžovatel se podáním ze dne 23.3.2000 domáhal prominutí vyměřené darovací daně ve výši 16.184,- Kč. Prominutí daně je mimořádným opravným prostředkem, který je možné použít v případech, kdy tato daň byla vyměřena v důsledku nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů ( , ve znění pozdějších předpisů). Z důvodu odstranění tvrdosti zákona lze prominout pouze příslušenství daně.

2

3

Jak z výše uvedeného vyplývá, na prominutí daně není právní nárok a věcně příslušné ministerstvo tedy nemohlo ze zákona o žádosti stěžovatele rozhodnout jinak, jak rozhodlo, tj. žádost zamítnout. Neexistuje-li nárok, obecně platí, že neexistuje ani subjektivní právo, které by mohlo být v případě zamítavého rozhodnutí u žadatele porušeno.

Napadeným rozhodnutím Min. financí tedy nedošlo k porušení práv stěžovatele (čl.ll, odst. 1, odst. 5y) a ústavní stížnost musela být z tohoto důvodu, jako zjevně neopodstatněná podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu sleduje osud odmítnuté ústavní stížnosti i návrh na zrušení části právního předpisu. V souladu s tímto právním názorem ústavní soud odmítl i návrh stěžovatele na zrušení ust. , ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu

3