Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 298/2004 - 34

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky V. R., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, za účasti Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2004, č. j. – 14,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2004, č. j. – 14, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen „Policie ČR“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 26. 4. 2004, č. j. SCPP-139/PH-XIII-c-04, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle s odkazem na , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že napadené rozhodnutí je podle zákona o pobytu cizinců vyloučeno z přezkoumání soudem. Pod pojem rozhodnutí o neudělení víza je třeba subsumovat jak rozhodnutí, jimiž se zamítne žádost o udělení víza, tak i rozhodnutí, jímž se zamítne žádost o prodloužení víza. Základním důvodem pro tento závěr je jasný postulát zákona o pobytu cizinců, podle kterého na udělení víza není právní nárok. Není-li právní nárok na udělení víza, nemůže být právní nárok ani na jeho prodloužení. Vyloučení soudního přezkumu se nedotýká žádného základního práva a svobody, neboť vstup na území České republiky cizinci nepožívá ústavní ochrany. Vyloučení soudního přezkumu pak rovněž není v rozporu s dodatkového protokolu č. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod upravující pohyb cizinců stejně jako s a 13 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a svobodách. Ze všech shora uvedených důvodů městský soud žalobu podle odmítl jako nepřípustnou.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a e) , v níž uvedla, že rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o prodloužení víza, nelze subsumovat pod pojem rozhodnutí o neudělení víza ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Obecnou právní zásadou je, že každou výjimku v právu je třeba vykládat restriktivně a nikoliv rozšiřujícím způsobem. Z d a vyplývá, že soud v rámci správního soudnictví jako orgán veřejné moci může odepřít přezkum rozhodnutí správního orgánu jen tehdy, jestliže tak výslovně stanoví nebo zvláštní zákon. Ustanovení zákona o pobytu cizinců z přezkoumání soudem výslovně vylučuje pouze „rozhodnutí o neudělení víza“ a nikoliv „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení víza“. Extenzivní výklad zákona o pobytu cizinců je v rozporu se základními principy, na kterých je postaveno nové české správní soudnictví a Nesprávný je i odkaz na zákona o pobytu cizinců, podle něhož na udělení víza není právní nárok. Nelze stavět do stejného „nenárokového“ režimu cizince, který po bezúhonném pobytu na území ČR již pobývá jako cizince, který o udělení víza teprve žádá. Dále namítala porušení základního práva zaručeného v d. Stěžovatelka v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedla, že nemluví dokonale česky a sepsání protokolu nebylo přesné a došlo k chybám. K tomuto prohlášení správní orgán II. stupně nepřihlédl a bylo tedy na místě výslech opakovat za účasti tlumočníka. Městský soud k tomuto tvrzení stěžovatelky nepřihlédl a omezil se pouze na konstatování, že vstup na území České republiky nepožívá ústavní ochrany. Při zjišťování skutkové podstaty, z níž Policie ČR v napadeném rozhodnutí vycházela, byl tedy porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Městský soud rovněž nezákonně nepřihlédl k námitkám stěžovatelky uvedených v 1. a 2. žalobním bodu ohledně důkazních návrhů, které opomněl odvolací orgán v rámci odvolacího řízení a ohledně porušení základních zásad správního řízení. Proto se domáhala zrušení napadeného usnesení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Závěr městského soudu, že rozhodnutí Policie ČR, které stěžovatelka napadla žalobou, je vyloučeno z přezkoumání soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle ustanovení § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o neudělení víza a tato výluka platí i pro rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza. Jak již Nejvyšší správní soud zdůvodnil např. v rozhodnutí ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. (publ. pod č. NSS), jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců ani jednotlivé režimy rozhodování podle tohoto zákona nelze vykládat izolovaně, nýbrž s ohledem na systematiku celého zákona. Řízení o prodloužení doby platnosti víza navazuje na řízení o udělení víza. Účastníkem prvně jmenovaného řízení totiž nemůže být nikdo jiný než osoba, které bylo vízum uděleno, a takové řízení je tedy řízením souvisejícím s řízením o udělení víza. O blízkosti obou typů řízení svědčí i to, že správní orgán vychází při posuzování žádosti o udělení víza a o jeho prodloužení z obdobných dokumentů, zkoumá splnění obdobných podmínek a nevyhovuje žádostem z obdobných zákonem stanovených důvodů. Jiné řešení by ostatně nebylo ani logické. V řízení o prodloužení doby platnosti víza totiž žadatel získává stejný status jakého požíval na základě rozhodnutí o udělení víza s tím rozdílem, že nemusí znovu žádat o zcela nové vízum, nýbrž pouze o prodloužení platnosti víza stávajícího. Kompetenční výluka ustanovení zákona o pobytu cizinců se tedy nevztahuje jen na rozhodnutí o neudělení víza v úzkém slova smyslu, nýbrž i na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza, které s ním těsně souvisí.

Ústavní konformitu tohoto výkladu potvrdil i Ústavní soud ve svých usneseních ze 29. 4. 2004, sp. zn. a ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. .

S ohledem na skutečnost, že napadené správní rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání soudem, nemohl se městský soud, pokud žalobu odmítl, zabývat věcnými námitkami stěžovatelky uvedenými v této žalobě. Ze stejného důvodu se i Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, které se týkaly porušení zákona ve správním řízení.

Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle , Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ve spojení s přednostně.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , věta první ve spojení s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a Policii ČR žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. února 2005

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu