Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 85/04

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele L. Y. D., zastoupeného Mgr. L. V., advokátkou o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2004 č. j. -49, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se jím cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v d (dále jen ""), a to v návaznosti na její a . Tvrdil, že v předmětné věci došlo rovněž i k porušení protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel nejprve zrekapituloval okolnosti týkající se zamítnutí jeho žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů rozhodnutím Policie ČR, služby cizinecké a pohraniční policie, Oblastního ředitelství služby pohraniční policie (ze dne 5. prosince 2002 č. j. SCPP-14-313/PH-XIII-c-2002), ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ze dne 7. března 2003 č. j. SCPP-328/C-217-2003), vydaným dle ustanovení , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění (dále jen ""). Citované rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, následně napadl žalobou ve správním soudnictví, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2003 sp. zn. odmítnuta s odůvodněním, že ve smyslu citovaného zákona není na udělení víza právní nárok, resp. že se žádostí o udělení víza související řízení je řízením o udělení víza dle , (dále jen ""). Nejvyšší správní soud se posléze s tímto názorem ztotožnil a kasační stížnost stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel má za to, že na udělení víza měl právní nárok. Toto své přesvědčení opírá o skutečnost, že právě pro prodloužení víza je nutné, aby již jednou bylo vízum uděleno. Vychází v podstatě z toho, že pokud žadatel již absolvoval tento proces udělení víza, neměl by být dále v právně nejistém postavení. V případě prodloužení víza se dle jeho názoru jedná o odlišný právní instrument a ustanovení se na toto prodloužení nevztahuje. Pokud tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, postupoval nesprávně a porušil jeho výše označená ústavně zaručená základní práva.

Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedený rozsudek nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal Nejvyšší správní soud k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu 2 Azs vyjádření, v němž tato zopakovala a v určitém směru i blíže rozvedla své úvahy již uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve svém stanovisku k podanému návrhu rovněž odmítla vývody stěžovatele ohledně jím tvrzeného hromadného vyhoštění, když poukázala na to, že se jednalo v případě cizinců, vůči nimž byl uplatněn totožný postup ve formě individuálních rozhodnutí, o shodné posouzení shodných právních situací, kterýžto postup je odrazem principu právní jistoty. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele dle jejího přesvědčení nedošlo, a proto navrhla, aby Ústavní soud podaný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, eventuelně došlo k jeho zamítnutí.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y ČR].

V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistenceu předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (

sp. zn.

,

,

a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (resp. § a násl. ). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z y ČR.

Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

,

a další).

Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodovacími důvody vyloženými v citovaném usnesení Městského soudu v Praze, které je, sluší se na tomto místě říci, dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož na prodloužení doby platnosti víza není právní nárok a tento svůj názor přiléhavě, stejně jako již předtím i soud prvého stupně, odůvodnil. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze, odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.

Nejvyšší správní soud uzavřel své úvahy konstatováním, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, pročež se na něj vztahuje Konstatoval, že právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle odmítnout. Proto kasační stížnost ve smyslu zamítl.

Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce y, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv vě uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, když takové právo je dáno pouze občanům ČR (). Čl. 4 protokolu č. 4 k Úmluvě potom rovněž rozhodnutím o kasační stížnosti dotčen již z povahy věci být nemohl.

Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok ( ).

Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (

sp. zn.

). Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v y řádně zabývaly a samotným jejím odmítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.

Obdobně koncipované závěry formuloval Ústavní soud ve skutkově i právně totožné věci, o níž rozhodl usnesením

sp. zn.

ze 29. dubna 2004.

Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2004