Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 As 35/2003 - 59

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce M. P., zast. Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, se sídlem Pospíšilova 70, 757 01 Valašské Meziříčí, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, ul. 28. října 117, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2003, č. j. - 33,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační

stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné (právního předchůdce žalovaného správního orgánu) ze dne 23. 1. 2002, č. j. VV-2475/2001, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Havířova, odboru vnitřních věcí, ze dne 9. 11. 2001, č. j. VV43991/R 1610/01/Dv/01, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle ustanovení , o přestupcích (dále jen „ “) v návaznosti na obecně závazné vyhlášky k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města H., jehož se podle rozhodnutí správního orgánu dopustil tím, že 6. 8. 2001 okolo 14.50 hod. na D. t. (myšleno v městě H.) venčil psa rasy labradorský retriever bez zajištění náhubkem; za tento přestupek správní orgán uložil žalobci podle pokutu 200 Kč, a uložil mu dále podle téhož zákona uhradit náklady správního řízení ve výši 500 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, v níž poukázal na nezákonnost rozhodnutí. Podle jeho názoru se chov zvířat, mj. i psů, řídí různými ustanoveními zákonů, zejména zákonem o veterinární péči, a zákonem na ochranu zvířat proti týrání, přičemž podle judikatury Ústavního soudu v takovémto případě nelze materii již upravenou zákonem regulovat obecně závaznými vyhláškami obcí, a proto rozhodnutí vydané na základě takovéto vyhlášky musí být zrušeno.

Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že obecně závazná vyhláška města H., na jejímž podkladě bylo správním orgánem o přestupku rozhodnuto, byla vydána v souladu s , o obcích, a proto bylo o přestupku rozhodnuto v souladu s ustanovením . Soud dále uvedl, že rozpor s u nebyl u uvedené obecní vyhlášky shledán, neboť v dotčeném ustanovení svého upravuje tato vyhláška pohyb psů na veřejných prostranstvích H.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Uvedl, že rozhodnutí soudu považuje za nesprávné, neboť soud v daném případě při posuzování zákonnosti obecní vyhlášky města H., která byla podkladem rozhodnutí o přestupku, rozhodl nesprávně. Žalobce poukázal na to, že ze stálé judikatury Ústavního soudu, potvrzené i pro právní úpravu platnou po přijetí nového zákona o obcích ( ) nálezem Ústavního soudu sp. zn. , jednoznačně plyne, že pohyb psů na veřejných prostranstvích nelze – jak to učinilo město H. – obecními vyhláškami regulovat, neboť tato materie je upravena zvláštními zákony, v první řadě zákonem o veterinární péči, který obsahuje komplexní úpravu, dále a zákonem na ochranu zvířat proti týrání, přičemž tyto zákony neobsahují žádné zmocnění pro obce k další právní regulaci podmínek pohybu psů na veřejném prostranství.

Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že navrhl její zamítnutí. Poukázal na ústavní zmocnění v y ve spojení s y a d, z něhož vyplývá oprávnění obcí vydávat na základě zákona a v jeho mezích obecně závazné vyhlášky. Dále poukázal na , o obcích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí, podle něhož povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány. Toto ustanovení nového zákona o obcích bylo podle žalovaného přijato právě jako reakce na žalobcem v kasační stížnosti zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu. Podle žalovaného může obec upravit pohyb psů na veřejných prostranstvích na území obce, neboť tuto věc lze podřadit pod zmocnění podle , o obcích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí. Zákonodárce podle žalovaného právě tímto ustanovením umožnil obcím ukládat povinnosti v rámci ochrany veřejného pořádku v obcích. Za protiprávní nelze podle žalovaného považovat požadavek, aby pes při pohybu na veřejném prostranství byl veden na vodítku a měl nasazen náhubek; takové omezení psa také rozhodně nelze považovat za týrání zvířete. Dále žalovaný poukázal na to, že obecně závazná vyhláška byla v době vydání napadeného správního rozhodnutí platná a účinná, neboť nebyla sistována či zrušena, a správní orgán, který rozhodoval v přestupkovém řízení jako odvolací orgán, neměl pravomoc ji přezkoumávat, neboť měl pravomoc přezkoumávat toliko rozhodnutí samé, nikoli podzákonný normativní akt, na jehož základě bylo správní rozhodnutí vydáno. Přestupkové řízení a procedura kontroly zákonnosti normativních aktů obcí jsou podle žalovaného dva odlišné a spolu navzájem nesouvisející druhy řízení.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Právním základem pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí je článek 104 odst. 3 y ČR, který stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Podle judikatury Ústavního soudu však k vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění. Výše uvedená ústavní norma je provedena na zákonné úrovni ustanovením

Podle citovaného ustanovení (v jeho znění do 31. 12. 2002) může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou povinnosti: a) ve věcech stanovených zvláštním zákonem, b) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány, c) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, d) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě, a ostatní veřejné zeleně (dále jen „veřejná zeleň“), a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti.

V důvodové zprávě k tomuto ustanovení je v duchu stávající judikatury Ústavního soudu uvedeno, že pravomoc zastupitelstva obce vydávat obecně závazné vyhlášky je originárně zakotvena v y ČR. Pokud jde o ukládání povinností těmito vyhláškami, je třeba respektovat ustanovení d, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při zachování základních práv a svobod.

Obecně závazné vyhlášky obcí byly předmětem řady rozhodnutí Ústavního soudu. K otázce rozsahu oprávnění obcí upravovat vyhláškami vydávanými v jejich samostatné působnosti různé záležitosti byla v průběhu 90. let 20. století, tedy za účinnosti tehdejšího , o obcích, který oblasti a záležitosti spadající do samostatné působnosti obcí upravoval výčtovým způsobem ve svém § 14, vytvořena rozsáhlá konstantní judikatura; příkladmo lze odkázat na nálezy Ústavního soudu sp. zn. (zveřejněno pod č. 35/1994 Sb., a jako nález č. 4 ve svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), (zveřejněno pod č. 94/1994 Sb. a jako nález č. 12 ve svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), (zveřejněno pod č. 293/1998 Sb. a jako nález č. 144 ve svazku 12. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), (zveřejněno pod č. 126/1999 Sb. a jako nález č. 78 ve svazku 14. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a (zveřejněno pod č. 239/1999 Sb. a jako nález č. 143 ve svazku 16. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z této konstantní judikatury v první řadě vyplývá, že výčet, obsažený v , o obcích, je nutno z hlediska jeho interpretace ve smyslu zákonného zmocnění k vydávání obecně závazných vyhlášek obcí ( , o obcích) považovat za výčet taxativní. Jeho demonstrativní dikci, jakož i všeobecnost vymezení samosprávné působnosti obce, obsaženou v starého zákona o obcích, nutno vztáhnout toliko na tu samosprávnou působnost obce, ve které obec nevystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy; v případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými zákazy a příkazy, t. j. zejména vydává-li obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jenom v případě výslovného zákonného zmocnění. Dále tato konstantní judikatura Ústavního soudu uvádí, že ze zásady, že tyto vyhlášky obce musí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy, vydanými ústředními orgány k jejich provedení ( , o obcích), plyne, že to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odchylně, a proto i kdyby určitá záležitost spadala podle , o obcích, do samostatné působnosti obce ve smyslu jeho , avšak byla upravena zákonem, případně prováděcím předpisem ústředního orgánu, nemůže ji obec upravovat vyhláškou v samostatné působnosti.

Účinností , o obcích (obecního zřízení), došlo ke změně právní úpravy obecně závazných vyhlášek obcí. V tohoto zákona bylo stanoveno, ve kterých oblastech může obec v samostatné působnosti ukládat obecně závaznými vyhláškami povinnosti. Dikce výčtu těchto oblastí je i nadále demonstrativní. I pro novou právní úpravu podle , o obcích, byly zásady vyvinuté judikaturou 90. let 20. století, t. j. na základě staré právní úpravy obsažené v zákoně č. , o obcích, Ústavním soudem výslovně potvrzeny jako použitelné; bylo tak uvedeno zejména v nálezech Ústavního soudu sp. zn. (zveřejněno pod č. 8/2002 Sb. a jako nález č. 176 ve svazku 24. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a (zveřejněno pod č. 556/2002 Sb. a jako nález č. 152 ve svazku 28. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Podle názoru Ústavního soudu platí, že obec může v rámci své samostatné působnosti řešit obecně závaznými vyhláškami jen ty úkoly veřejné správy, které jsou zákony (zejména zákonem o obcích) jako úkoly obce v rámci samostatné působnosti označeny, pokud tak činí způsobem, který neodporuje ústavnímu pořádku. Dále je třeba zdůraznit, že prostřednictvím obecně závazných vyhlášek nemůže obec regulovat úseky, které jsou upraveny dalšími správními předpisy, ani věci regulované soukromoprávně (např. ). Vždy musí zkoumat, zda daná oblast již není, třeba i částečně, upravena jakýmikoliv právními předpisy vyšší právní síly.

Chov všech zvířat, tedy i psů, je (a rovněž ke dni vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí byl) komplexně upraven v zákoně č. , o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), účinném od 28. 9. 1999, který mj. stanovuje práva a povinnosti chovatelů zvířat. Chovatelem je podle tohoto zákona každý, kdo chová nebo drží zvíře nebo zvířata, anebo s nimi obchoduje. Veterinární zákon rovněž ve svém stanovuje sankce za spáchání přestupků a jiných správních deliktů, spočívajících v porušení vybraných povinností stanovených tímto zákonem. Správa ve věcech veterinární péče je státní správou vykonávanou k tomu určenými správními úřady, na níž se v režimu přenesené působnosti v určité míře podílejí i obce [ , veterinárního zákona ve znění do 31. 12. 2002]. Vedle právní úpravy ve veterinárním zákoně upravuje povinnosti chovatelů zvířat i jiných osob na úseku chovu zvířat a podmínky chovu zvířat též , na ochranu zvířat proti týrání, jenž rovněž obsahuje sankční ustanovení ( až zákona), a jenž také správu na tomto úseku definuje jako státní správu (viz a násl. zákona). Dále jsou na některé situace vznikající při chovu zvířat použitelná ustanovení , , zejména ustanovení o povinnosti předcházet škodám ( ), a o odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ( ), a ustanovení , zejména jeho , který jako skutkovou podstatu přestupku zakotvuje nedbalostní ublížení na zdraví, tedy i takové, které je způsobeno psem za předpokladu, že osoba, která za psa odpovídá, nedodrží potřebnou opatrnost. Některé zvláštní případy užití psů a jejich chovu (zejména psů loveckých), a možnost za určitých podmínek psa usmrtit, pak upravuje , o myslivosti.

V žádném z těchto zákonů však není upraven pohyb psů na veřejném prostranství, který by znemožňoval upravit tuto problematiku obcím v jejich samostatné působnosti na základě zmocnění uvedeného v ustanovení Naopak, v tomto případě se jedná o situaci, kdy obec v rámci své samostatné působnosti vydala vyhlášku k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města. Využila tak svého oprávnění stanoveného zákona o obcích (ve znění do 31. 12. 2002), který obcím umožňuje ukládat v samostatné působnosti povinnosti obecně závaznou vyhláškou, a to: a) ve věcech stanovených zvláštním zákonem, b) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, c) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, d) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně.

Veřejný pořádek je oblastí, kde se zřejmě nejčastěji vydávají obecně závazné vyhlášky, jež jsou předmětem diskusí, zda jsou perfektní z hlediska ústavnosti i zákonnosti. Je to dáno skutečností, že v oblasti veřejného pořádku plní obec jednu ze svých policejních funkcí, a při nedostatku zákonné opory se snaží vydáváním vlastních právních předpisů stanovit zákazy určitého chování, které považuje za škodlivé, a které přitom není regulováno platnými zákony. Aby obec nepřekročila svou zákonnou příslušnost, vždy musí jít o místní záležitost. Tedy o nežádoucí jednání, které nemá charakter jednání jinak státem postihovaného (trestný čin, přestupek, jiný správní delikt), a které má místní charakter. Pojem místní však nemůže být vykládán tak, že jde o jednání nepřesahující hranice obce. Jednání by však nemělo mít celostátní nebo krajský charakter. V praxi může nastat situace, kdy určité jednání bude považováno v jedné obci za nežádoucí v takové intenzitě, že bude zakázáno, a v jiné ne.

Je pravdou, že (jak již bylo výše uvedeno) Ústavní soud v minulosti mnohokrát zrušil obecně závazné vyhlášky obcí pro jejich rozpor s y ČR, kdy jim bylo vytýkáno, že normují oblast státní správy a tím přesahují oblast svěřenou jim do samostatné působnosti obce. Ve vyhlášce města H. je však důsledně regulováno zabezpečení veřejného pořádku, týkající se mj. volného pohybu psů, výběhů pro psy, povinnosti úklidu jejich exkrementů atd., a to na území města. Smyslem této vyhlášky je mj. stanovení závazných podmínek k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochraně bezpečnosti, zdraví a majetku a také udržování a ochrana čistoty veřejných prostranství města H. Nic nenaznačuje tomu, že by město H. mělo v úmyslu nad rámec své pravomoci regulovat materii, která je již upravena zákonem, a která by zaváděla nové skutkové podstaty přestupků či správních deliktů. Město H. pouze využilo svého oprávnění a upravilo volný pohyb psů a podmínky venčení psů na veřejných prostranstvích města k zabezpečení ochrany bezpečnosti a zdraví a majetku obyvatel města.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jestliže zastupitelstvo M. H. v obecně závazné vyhlášce vydané k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města H., upravilo právní povinnosti osob, konkrétně průvodců psů, a to v případě volného pohybu psů na veřejných prostranstvích, která zároveň touto vyhláškou definovalo, postupovalo v souladu se zákonným zmocněním uvedeným v ustanovení , v jeho znění do 31. 12. 2002.

Předmětná vyhláška je konformní s platným a účinným , který obce k vydání takovéto obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti výslovně zmocňuje, a není tedy v rozporu ani s citovanými články y ČR a d.

Ve smyslu výše uvedeného není vyhláška města H. v rozporu se zákonem, neboť se jedná o regulaci nežádoucích důsledků volného pohybu zvířat na místní veřejný pořádek, což je jedna z oblastí, kterou obec může v rámci své samostatné působnosti podrobněji upravit obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení záležitostí veřejného pořádku.

Jestliže tedy právní předchůdce žalovaného, Okresní úřad v Karviné, aplikoval obecně závaznou vyhlášku k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města H., postupoval v souladu se zákonem.

Jestliže krajský soud vyhodnotil právní názor právního předchůdce žalovaného ohledně zákonnosti obecně závazné vyhlášky k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města H. jako správný, a neshledal rozpor této vyhlášky se zákonem, správně posoudil právní otázku a jeho rozhodnutí je proto zákonné.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod uvedený v kasační stížnosti, který lze označit jako důvod podle ustanovení , nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly a stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný ( , )

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 2. 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu