Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 55/2003 - 37

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Antonínem Antropiem, advokátem se sídlem Most, Vinohradská 793/7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, č. j. - 11,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta JUDr. Antonína Antropia s e u r č u j e částkou 1075 Kč. Tato částka b u d e vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti úkonu náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002, jímž mu bylo k jeho žádosti o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon o informacích) sděleno, že procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka podle Konvence z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků (dále jen „ “), které se domáhá, není informací ve smyslu zákona o informacích a že o tuto příručku může požádat Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který je jejím autorem. Městský soud žalobu jako nepřípustnou podle , (dále jen „ “)

odmítl, protože stěžovatel brojil proti úkonu správního orgánu, který není rozhodnutím a je ze soudního přezkoumání podle vyloučen.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v , tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnuti návrhu. Konkrétně stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nezákonné proto, že jeho žaloba směřovala proti úkonům žalovaného, které jsou správními rozhodnutími, a to bez ohledu na formu, jakou byly vydány. Neobsahují-li náležitosti vyžadované pro rozhodnutí, tak tato skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatele, nýbrž k tíži žalovaného; podle stěžovatele tak žalovaný napadenými úkony rozhodl o tom, že mu požadovanou informaci neposkytne. Stěžovatel uvádí, že podle zákona o informacích je žalovaný povinen poskytnout veškeré informace vztahující se k jeho působnosti a domnívá se, že jím požadovaná takovou informací beze vší pochybnosti je, neboť podle ní žalovaný rozhoduje o právech a povinnostech jednotlivců. Skutečnost, že žalovaný není autorem této Příručky, ale že ji vydal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, není podle stěžovatele významná, neboť zákon o informacích nestanoví, že povinný subjekt musí být autorem informace. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že povinnost poskytovat informace podle zákona o informacích se nevztahuje jen na osobní údaje, informace o životním prostředí a utajené informace. je však informací veřejnou, kterou má žalovaný k dispozici a proto ji má povinnost stěžovateli poskytnout. Závěrem stěžovatel uvádí, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na rozdíl od žalovaného požadovanou informací v českém jazyce nedisponuje a proto požaduje Příručku od žalovaného. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť stejně jako Městský soud v Praze je toho názoru, že odpovědi žalovaného ze dne 6. 9. 2002 a 30. 10. 2002, které stěžovatel žalobou napadl, nejsou správními rozhodnutími, nýbrž neformálními přípisy, a jsou tak ze soudního přezkumu vyloučeny. Žalovaný rozhodně odmítá, že by byl povinen Příručku stěžovateli poskytnout a uvádí, že považuje za dostačující, že byl stěžovatel informován o tom, kde si může požadovanou Příručku obstarat. Kasační stížnost tak považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( , 3 ).

Stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, když se domnívá, že žalobou brojil proti rozhodnutí a nikoli proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen.

K tomu ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel dne 27. 8. 2002 požádal žalovaného o poskytnutí informace podle Ve své žádosti požadoval zaslání Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka podle Konvence z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků. Svou žádost odůvodňoval poukazem na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí v jeho azylovém řízení na uvedenou Příručku často odkazuje, a že tato není součástí spisu a stěžovatel tak nemá možnost

se s ní seznámit. Přípisem žalovaného ze dne 6. 9. 2002 bylo stěžovateli sděleno, že jím požadovaná , která má charakter komentáře k Ženevské konvenci z roku 1951, byla vydána Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a žalovaný ji používá jako pracovní materiál. Proto bylo stěžovateli doporučeno, aby se se svojí žádostí o zaslání Příručky obrátil na jejího zpracovatele a byla mu také sdělena kontaktní adresa. Dne 26. 9. 2002 podáním nazvaným „Odvolání ve smyslu “ stěžovatel nesouhlasí s odpovědí, která mu byla žalovaným sdělena a tuto odpověď považuje za rozhodnutí o odmítnutí jeho žádosti. Namítá, že žalovaný je povinen Příručku poskytnout bez ohledu na to, že není jejím zpracovatelem a opětovně žádá o její zaslání. Přípisem prvního náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002 bylo stěžovateli sděleno, že přípis ze dne 6. 9. 2002, který považuje za rozhodnutí, není správním rozhodnutím, proto nelze na stěžovatelovo podání pohlížet jako na rozklad podle zákona o informacích. Žalovaný zdůraznil, že zmíněná je určitou pracovní či vzdělávací pomůckou, která je využívána žalovaným v rozhodování v azylových řízeních, ale není v žádném případě informací ve smyslu zákona o informacích. Tento přípis prvního náměstka ministra vnitra považoval stěžovatel za rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho rozkladu a podal proti němu žalobu, ve které argumentoval obdobně jako ve svých žádostech o poskytnutí informace a kasační stížnosti. Městský soud posoudil přípis prvního náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002 jako úkon, kterým žalovaný odložil stěžovatelovu žádost podle zákona o informacích, když se stěžovatel domáhal poskytnutí informace, která se nevztahuje k jeho působnosti; tedy jako úkon správního orgánu, který není rozhodnutím a jehož přezkum je podle vyloučen a žalobu podle odmítl.

Pro zjištění toho, zda je důvodná kasační námitka, je třeba posoudit, zda Městský soud v Praze správně zhodnotil úkon žalovaného, proti kterému žaloba směřuje, jako úkon ze soudního přezkumu vyloučený nebo zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu , tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka, jak tvrdí stěžovatel.

Zákon o informacích byl vydán k realizaci d, podle něhož jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Zákon o informacích je tak obecnou právní normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Povinné subjekty jsou tak podle tohoto zákona zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní informace, které se vztahují k jejich působnosti, vydají povinné subjekty na požádání žadatele. Výjimkou z tohoto pravidla jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.

Podle § 2 odst. 1 zákona o informacích jsou státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Žalovaný, který je bezpochyby povinným subjektem ve smyslu uvedeného zákona, má tak povinnost

poskytovat jen takové informace, které se vztahují k jeho působnosti. Informací podle zákona o informacích se tak rozumí přímé nebo zprostředkované sdělení údajů o skutečnostech, které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu, povinného poskytovat informace, a jejího výkonu. Povinný subjekt tak nejprve posoudí obsah žádosti o poskytnutí informací a v případě, že se požadované informace nevztahují k jeho působnosti, žádost podle § 14 odst. 3 písm. b/ zákona o informacích odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří dnů žadateli.

Je tak třeba zjistit, zda stěžovatelem požadovaná je informací vztahující se k působnosti žalovaného ve smyslu zákona o informacích. Působností rozumíme určitý okruh úkolů, které zákon vymezuje konkrétnímu správnímu orgánu. Okruh působnosti Ministerstva vnitra je stanoven zejména v zákona ČNR č. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a to tak, že Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Zmíněné ustanovení obsahuje dále demonstrativní výčet oblastí, které do působnosti Ministerstva vnitra spadají; mimo jiné se jedná i o povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků. Na základě zákona o informacích je tak žalovaný povinen poskytovat jen ty informace, které přímo souvisí s plněním jeho úkolů.

V daném případě stěžovatel požadoval poskytnutí Příručky, která byla vydána Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Ženevské konvenci z roku 1951 a žalovaný ji používá jako pracovní materiál v azylových řízeních. Přestože azylová řízení bezpochyby spadají do působnosti žalovaného, zmíněná není informací vztahující se k jeho působnosti ve smyslu uvedeného zákona. Jedná se totiž o publikaci, kterou má žalovaný k dispozici jako pracovní pomůcku, stejně jako další komentáře či poznámková vydání k mezinárodním smlouvám, zákonům a jiným právním předpisům a ostatní odborné publikace a slovníky. Zmíněná má tak charakter vzdělávací a výkladové publikace, kterou žalovaný používá při své činnosti při posuzování žádostí o udělení azylu. Při této rozhodovací činnosti je žalovaný vázán kromě zákona i mezinárodními smlouvami a je pro něho pouhou výkladovou pomůckou. Pokud jí žalovaný argumentuje v odůvodnění svých rozhodnutí, lze to opět chápat jen tak, že pro podporu vlastního hodnocení skutkového stavu poukazuje na obecně přijímaný způsob výkladu azylových podmínek; stejně tak lze poukazovat na jakoukoliv odbornou publikaci či na soudní rozhodnutí. Příručku tak nelze považovat za informaci vztahující se k působnosti žalovaného a tedy za informaci podle uvedeného zákona; její vydání by tak odporovalo účelu a smyslu zákona o informacích.

Odpověď žalovaného ze dne 6. 9. 2002 i žalobou napadený úkon prvního náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, ve kterých bylo stěžovateli sděleno, kde může Příručku, kterou požaduje, získat, tak nejsou správními rozhodnutími – a to ani podle formy (neobsahují zákonem požadované náležitosti rozhodnutí) ani podle svého obsahu (nejedná se o úkony správního orgánu, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka, jak má na mysli ); jedná se tak o úkony správního orgánu, které jsou ze soudního přezkumu podle vyloučeny. Městský soud v Praze tak postupoval v souladu se zákonem, když žalobu jako nepřípustnou podle odmítl.

Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v , tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává ( , ).

Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( , ). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. 2. 2004

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu