Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 130/2000 - 40

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem, Brněnská 14, Ústí nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu financí, Letenská 15, 118 10, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000 č. j. ,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 11. 2000 č. j. se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě řízení částku 5300 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

č. j. - 41

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou ze dne 14. 12. 2000 doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 18. 12. 2000 v zákonné lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000 č. j. . Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 č. j. 14019/110/98, kterým bylo zastaveno řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení.

V žalobě žalobce uvádí, že není pravdou, že nepředložil v řízení žádné důkazy ohledně trvání své podnikatelské činnosti, jak tvrdí žalovaný, žalobce naopak od samého počátku tvrdil a také dokázal, že jako fyzická osoba nikdy podnikat nepřestal. Dále žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí nevychází ze správně zjištěného skutečného stavu věci a je v rozporu s právním pořádkem České republiky, zejména s ustanoveními , týkajících se způsobu vedení dokazování o lhůtách, o navracení lhůt a o právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav věci dle názoru žalobce nesmí být v rozporu se skutečným stavem věci, tak jak byl zjištěn a žalobcem prokázán. V dané věci žalobce rozhodující skutečnosti prokázal a napadené rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem věci. Pokud jde o lhůty a průtahy, žalobce připomíná, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s d, jakož i příslušnými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadané rozhodnutí i rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě nesouhlasí, neboť považuje za prokázané, že v případě rozhodnutí č. j. 9600101606/196921/0562 ze dne 6. 11. 1996 vycházel správce daně ze skutkového stavu známého v době vydání tohoto rozhodnutí. Stejně tak postupovalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a v odvolacím řízení se vypořádalo se všemi námitkami, které žalobce v odvolání uvedl. V odvolání ze dne 20. 11. 1996 žalobce uvedl, že se v jeho případě nejedná o ukončení podnikatelské činnosti, ale o změnu na vyšší formu podnikání, že od 30. 4. 1993 převedl podnikání společně s veškerým majetkem jako fyzická osoba na společnost s ručením omezeným a že na základě této skutečnosti předpokládal, že jeho rozhodnutí provozovat podnikatelskou činnost ve vyšší formě podnikání (jako právnická osoba) nelze kvalifikovat jako ukončení činnosti a tím porušení ustanovení Všechny žalobce uplatňované námitky, kterými dokládá své údajné pokračování v podnikatelské činnosti žalovaný považuje za účelové, protože se jimi snaží přehodnotit stav, který byl správcem daně věrohodně zjištěn a prokázán a nebylo pochyb o tom, že odpovídá skutečnosti. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu nesplnění lhůty pro podání odvolání, neboť odvolání bylo podáno po zákonné lhůtě dne 18. 11. 1998, zatímco zákonná lhůta marně uplynula dne 26. 10. 1998. K doručení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 9. 9. 1998 o nepovolení obnovy řízení přitom došlo právní fikcí dle , o správě daní a poplatků. Závěrem žalovaný navrhuje žalobu žalobce zamítnout.

Podáním Vrchnímu soudu v Praze ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že má za to, že fikci doručení by bylo možné uplatňovat pouze tehdy, pokud by se žalobce zdržoval v místě svého bydliště a zcela nedůvodně odmítl zásilku převzít, nebo si ji ve stanovené lhůtě nevyzvedl. Žalobce však byl v rozhodné době mimo bydliště na dovolené, nemohla tedy nastat fikce doručení dle Žalobce uvádí, že dovolená, nemoc, či pracovní vzdálení z obvyklého místa bydliště jsou i ve věci daňového řízení právně relevantní. Žalobce poukazuje na to, dotčené orgány, zejména žalovaný, nezjistily v tomto směru správně a úplně skutečný stav věci, což jim zákon ukládá, a v důsledku toho došlo k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce současně přikládá y, kterými prokazuje, že žalovaný a jemu podřízené orgány věděly, že v době před vydáním napadeného rozhodnutí skutečnost, že byl v té době mimo své bydliště, uplatnil. Dále žalobce listinami dokládá existenci osob, s nimiž dovolenou trávil, a listem vlastnictví existenci nemovitosti, kde dovolenou trávil.

č. j. - 42

V replice ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že v době od 7. 9. do 5. 10. 1998 byl na dovolené u svého bratra Antonína Soukupa. Žalobce cituje platnou právní úpravu doručování písemností do vlastních rukou poplatníků správcem daně a namítá, že výklad slov „ačkoliv se v místě doručování zdržuje“, nemůže být jiný než ten, že zákon vyžaduje a předpokládá, že adresát se v době doručování zásilky na dané adrese skutečně zdržuje a že tam, kde se má doručovaná písemnost doručit, jen nebyl zastižen. Zdržování se v místě doručení v podstatě znamená, že se adresát každodenně vrací do místa svého bydliště, což by ovšem bylo vyloučeno, pokud by byl v době doručení např. v nemocnici, na dovolené. Citované ustanovení sleduje, aby se adresát ještě týž den dozvěděl o doručení a mohl si zásilku včas vyzvednout a dozvědět se její obsah. To by nebylo možné, kdyby nebyl v místě doručení přítomen, poněvadž by se mu tím ztěžovalo, ne-li znemožňovalo, provést procesní úkony. Je tedy nutné považovat náhradní doručení za bezvadné jen potud, pokud se adresát v místě doručení zdržuje, což znamená, že jeho nepřítomnost v době doručování byla jen přechodná, případně dočasná. Náhradní doručení rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nelze tedy považovat za bezvadné, neboť chybí základní předpoklad takového doručení, tj. zdržování se žalobce v místě doručování zásilky. Protože tedy rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nebylo žalobci doručeno, chybí jeden ze základních zákonných předpokladů zastavení řízení podle věty čtvrté, Žalovaný dle názoru žalobce tedy posoudil věc po právní stránce nesprávně a žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, a stejně tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (z žaloby a podání žalobce ze dne 15. 5. 2003 je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 – pozn. soudu), protože je založeno na nesprávném právním posouzení věci.

V dalším podání k Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 15. 5. 2003 označeném také jako replika, žalobce v podstatě opakuje své stanovisko uvedené v replice ze dne 3. 8. 2001. Dále žalobce poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. . Žalobce namítá, že jelikož tedy rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nebylo žalobci doručeno, nebylo možné řízení dle zastavit. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem z 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

K výzvě soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání a že nenamítá podjatost vůči žádnému členů senátu. Žalovaný se v tomto smyslu k výzvě soudu nevyjádřil.

Ze správního spisu, který předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Finanční úřad v Litoměřicích rozhodnutím ze dne 6. 11. 1996 č. j. 9600101606/196921/0562 rozhodl o vrácení odkladu placení daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991 a 1992, celkem ve výši 388 159 Kč, neboť žalobce ukončil svou podnikatelskou činnost a nepokračoval tedy v provozování podnikatelské činnosti alespoň po dobu dvou let následujících po roce, v němž bylo žalobci placení daně odloženo, jak mu ukládá , o dani z příjmů obyvatelstva.

Dne 20. 11. 1996 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 11. 1996, č. j. 9600101606/196921/0562 o vrácení odkladu placení daně z příjmů obyvatelstva ze rok 1991 a 1992.

č. j. - 43

Rozhodnutím ze dne 18. 3. 1997 č. j. 2688/120/97 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání žalobce zamítlo, neboť žalobce v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1993 uvedl, že činnost ukončil dne 30. 4. 1993, od té doby činnost jako fyzická osoba nevykonával a pro účely osvobození dle jej nelze považovat za fyzickou osobu, která je po splnění dalších podmínek od povinnosti doplatit odklad daně z příjmů osvobozena, protože porušil jednu z podmínek tohoto ustanovení.

Dne 14. 5. 1997 podal žalobce žádost o povolení obnovy řízení, které bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 2688/120/97. V žádosti uvedl, že za zdaňovací období roku 1995 podal daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob, ale neuvedl v něm žádné příjmy a výdaje z podnikání dle § 7 zákona o dani z příjmů, protože se domníval, že tím, že v roce 1994 nedosáhl žádných zdanitelných příjmů z podnikání, vlastně jako fyzická osoba v tomto roce nepodnikal. Nadále ale vykonával činnosti, které vedly k zajištění, dosažení a udržení příjmů, jen nebyly fakticky v roce 1994 dosaženy. Jednalo se o nakládání s majetkem fyzické osoby zahrnutým v obchodním majetku pro výkon podnikatelské činnosti, získaným nejen z prostředků odkladu, který nadále zajišťuje příjmy. Za rok 1995 byly tyto příjmy přiznány v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob omylem jako příjmy § 9 zákona o dani z příjmu. Tyto výše uvedené skutečnosti si žalobce uvědomil až po konzultaci zamítnutého odvolání s odborníky.

Dne 16. 6. 1997 vyzval Finanční úřad v Litoměřicích žalobce k předložení důkazních prostředků k žádosti ze dne 21. 5. 1997. Dne 30. 6. 1997 žalobce k výzvě k důkazu předložil nájemní smlouvu č. 02/92, nájemní smlouvu č. 01/94, nájemní smlouvu č. 02/93, nájemní smlouvu č. 02/94.

Dne 9. 9. 1998 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím č. j. 14473/110/97 nepovolilo obnovu řízení s odůvodněním, že nově navrhované důkazy, které mohl poplatník uplatnit v řízení již dříve, důvod pro obnovu řízení nezakládají. Důvody, na základě kterých rozhodl odvolací orgán o zamítnutí odvolání, byly jiné než ty, které žalobce uvedl v žádosti o obnovu řízení. Jestliže je žalobce znal a vědomě nebo z nedbalosti je dříve neuvedl, není možné tuto skutečnost napravit povolením mimořádného opravného prostředku.

Dne 17. 11. 1998 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97. V odvolání žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními , zejména , odst. 7 a – 55. Finanční ředitelství vykládá uvedená zákonná ustanovení v neprospěch odvolatele, i když je mu známo, že skutečný stav věci byl jiný, než jak je zjišťován v citovaných rozhodnutích. V napadeném rozhodnutí Finanční ředitelství nadsazuje vadně a formálně zjištěný stav věci stavu věci, jaký existoval a jaký odpovídá skutečnosti. Žalobce se odvolává také na protokol o ústním jednání Finančního úřadu v Litoměřicích z 12. 8. 1997, z něhož je výše uvedené zřejmé.

Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000, č. j. 1419/110/98 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zastavilo řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení č. j. 14473/110/97 s odůvodněním, že žalobce zmeškal zákonnou lhůtu pro podání odvolání.

č. j. - 44

Dne 2. 5. 2000 žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000. Dne 4. 8. 2000 vyzvalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem žalobce k doplnění tohoto odvolání. Odvolání žalobce doplnil dne 9. 8. 2000 tak, že napadnuté rozhodnutí je v rozporu se , jeho vydání předcházelo vědomé porušení práv žalobce ze strany finančních orgánů. Jedná se o účelové rozhodnutí, které je v rozporu s , 3 a 4 d a se základními zásadami daňového řízení.

Dne 16. 5. 2000 podal žalobce žádost o navrácení lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 v předešlý stav. V žádosti uvedl, že v době mezi 7. 9. 1998 až 5. 10. 1998 byl s manželkou na dovolené a nezdržoval se tedy v místě svého bydliště. Proto jím podané odvolání bylo podáno opožděně, když napadené rozhodnutí bylo doručeno fikcí dle Žalobce žádá o navrácení lhůty v předešlý stav, neboť čerpání dovolené je dle zákona o správě daní a poplatků zvlášť závažným důvodem ve smyslu

Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 11. 2000, č. j. 391/91743/2000 bylo odvolání žalobce ze dne 2. 5. 2000, doplněné dne 9. 8. 2000 proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000 zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v dané věci je rozhodující skutečnost, že lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998 č. j. 14473/110/97 nebyla splněna. Skutečnost, že bylo rozhodnutí, proti němuž po lhůtě podané odvolání směřovalo, doručeno právní fikcí, je nepodstatné, neboť tento způsob doručení je v souladu s ustanovením , zcela legitimním způsobem doručováním písemností.

Ve spise je dále založena žádost žalobce ze dne 9. 8. 2000 o obnovu řízení ve věci rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 11. 1996 č. j. 9600101606/19621/0562 ve znění rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 1997 č. j. 2688/120/97, kterými bylo žalobci uloženo zaplatit správci daně 388 159 Kč na odložené dani. Podkladem napadených rozhodnutí bylo nesprávné zjištění, že žalobce ukončil podnikání jako fyzická osoba, a že tedy nesplnil zákonné podmínky pro odklad daně a další postup dle tehdy platných předpisů. Dne 4. 8. 2000 bylo žalobci doručeno sdělení živnostenského úřadu ze dne 3. 8. 1996, které osvědčuje, že žalobce nikdy podnikání jako OSVČ – fyzická osoba ani nepřerušil ani neukončil, zejména ne v době od 1. 1. 1991 do 6. 11. 1996. Toto sdělení živnostenského úřadu je nově najevo vyšlou skutečností, která má podstatný vliv na rozhodnutí ze dne 6. 11. 1996 a na rozhodnutí navazující.

Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle ustanovení , (dále jen „ “), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti žaloby. Konstatoval, že žaloba je podána včas (napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo žalobci doručeno dne 7. 12. 2002, žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2000), jde o rozhodnutí, proti němuž je žaloba přípustná.

č. j. - 45

Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a došel k závěru, že žaloba je důvodná.

Nejvyšší správní soud dává žalobci za pravdu v tom, že v dané věci žalovaný při přezkoumávání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 č. j. 14019/110/98 pochybil v tom, že nedostatečně zkoumal splnění podmínek, které stanoví zákon pro doručení písemnosti náhradním způsobem ve smyslu , o správě daní a poplatků (dále jen „ “), neboť v řízení nebylo správcem daně prokázáno, zda se žalobce v době doručování v místě doručení skutečně zdržoval. Závěr žalovaného i Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o tom, že odvolání žalobce ze dne 17. 11. 1998 bylo podáno opožděně, tedy není dostatečně odůvodněn.

Dle , lze odvolání podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak.

Dle § 31 odst. 8 správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí.

Dle , nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místě příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.

Dle ve znění platném v době doručování písemnosti, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že písemnost přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.

Podmínkou náhradního doručení vždy je, že se adresát v místě doručení zdržuje. Tento právní termín byl judikaturou vyložen tak, že zdržovat se v místě náhradního doručení podle , znamená, že se adresát každodenně vrací do svého bytu (pracoviště) a jeho nepřítomnost v době doručování byla pouze přechodná, popř. dočasná, což by bylo vyloučeno, pokud by byl adresát v době doručení např. na dovolené, nebo v nemocnici, nebo pokud by se do místa bydliště vracel pouze nepravidelně (viz i judikáty citované v podání žalobce ze dne 15. 5. 2003 – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 17. 1. 1994, č. j. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1998, č. j. ).

Problematikou tzv. náhradního doručování se zabýval i Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. konstatoval, že aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz y , podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanoveným způsobem, který zákon stanoví).

č. j. - 46

Rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení č. j. 14473/110/97 ze dne 9. 9. 1998 bylo předáno k poštovní přepravě dne 9- 9. 1998. Dne 10. 9. 1998 byl žalobce vyrozuměn o uložení zásilky na poště a protože si v úložní době patnácti dnů zásilku nevyzvednul, považoval se poslední den lhůty za den doručení. Vzhledem k tomu, že odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí bylo možné podat ve lhůtě 30 dnů následujícího po dni doručení rozhodnutí, tedy do 26. 10. 1998, posoudilo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání podané dne 18. 11. 1998 jako opožděné a řízení zastavilo.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Finanční ředitelství v Ústí nad Labem nemělo z důvodu opožděného odvolání řízení dle , zastavit, jak učinilo svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000, č. j. 14019/110/98, nýbrž s ohledem na speciální právní úpravu řízení o odvolání v daňovém řízení dle , mělo odvolání zamítnout. S ohledem na skutečnost, že proti rozhodnutí o zastavení řízení dle , je přípustné odvolání stejně jako proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání dle , Nejvyšší správní soud tuto vady řízení nepovažuje za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu Žalobce zrušení tohoto rozhodnutí přitom v žalobě nenavrhoval.

Žalobce dne 2. 5. 2000 podal odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000, kterým bylo řízení pro opožděnost podání zastaveno. Poté dne 16. 5. 2000 podal žalobce k témuž orgánu, pod stejným číslem jednacím k témuž rozhodnutí žádost o navrácení lhůty v předešlý stav. V žádosti uvedl, že v době mezi 7. 9. 1998 až 5. 10. 1998 byl s manželkou na dovolené a nezdržoval se tedy v místě svého bydliště. Proto jím podané odvolání bylo podáno opožděně, když napadené rozhodnutí bylo doručeno fikcí dle Finanční ředitelství v Ústí nad Labem mělo tedy dostatek informací o tom, že žalobce namítá svou nepřítomnost v místě bydliště v době doručování písemnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že Finanční ředitelství v Ústí nad Labem vyzvalo žalobce dne 4. 8. 2000 k navržení důkazních prostředků, a že žalobce v tomto smyslu důkazy nenavrhl. Z podání dne 16. 5. 2000 je zřejmé, že žalobce namítal svou nepřítomnost v místě bydliště v době doručování písemnosti, a že k důkazu uvádí osoby, které mohou tuto skutečnost potvrdit. Povinností Finančního ředitelství v Ústí nad Labem tedy bylo dle , b), , zkoumat, zda byly splněny podmínky pro náhradní doručení písemnosti, a za tím účelem zjišťovat, zda se žalobce v místě doručení zdržoval, neboť důkazní břemeno má s ohledem na cit. ust. správce daně. Z obsahu podání – žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav ze dne 16. 5. 2000 jsou mimo tvrzené skutečnosti o nepřítomnosti žalobce v místě doručování zřejmé i důkazy, které žalobce k prokázání těchto skutečností navrhuje, a to výslech příbuzných, s nimiž v té době trávil dovolenou. Není přitom rozhodné, jak je podání žalobce označeno, když jeho obsahem jsou nepochybně tvrzení doplňující odvolání žalobce ze dne 2. 5. 2000 a je podáno ještě před výzvou správce daně k doplnění odvolání. Podání je přitom označeno stejným číslem jednacím jako odvolání ze dne 2. 5. 2000 a taktéž označuje odvoláním napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000.

č. j. - 47

Dle odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Tím spíše je pak žalovaný povinen přihlédnout při rozhodování ke skutečnostem, které žalobce v průběhu řízení uplatnil, ať už jsou obsahem jakkoliv označeného podání v dané věci. Takovými skutečnostmi jsou tvrzení a navrhované důkazy uplatněné žalobcem v jeho podání ze dne 16. 5. 2000 označené jako žádost o navrácení lhůty v předešlý stav, které bylo součástí správního spisu a žalovanému byl jeho obsah tedy znám. To ostatně dokládá skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobce namítá, že byl v době jeho doručování písemnosti na dovolené. Tato skutečnost mohla být žalovanému známa pouze z cit. podání žalobce ze dne 16. 5. 2000, ve kterém žalobce současně označuje důkazy k prokázání svých tvrzení. Nelze tedy přijmout argument žalovaného, že žalobce svá tvrzení nijak důkazně nedoložil, tím spíše, že dle výše cit. , odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplnit.

Protože žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že lhůta pro podání odvolání nebyla splněna, a Finanční ředitelství v Ústí nad Labem tedy při vydání odvoláním napadeného rozhodnutí nepochybilo, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného není správné, když zjištění učiněná žalovaným jsou nedostatečná, aby z nich bylo možno učinit závěr o naplnění zákonných podmínek pro doručování písemností náhradním způsobem dle , a tím i o opožděnosti odvolání. Napadené rozhodnutí není ani v souladu s , který stanoví, že v odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými. Žalovaný se však zejména námitkami žalobce týkajícími se náhradního doručení nezabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že v dané věci je rozhodující skutečnost, že lhůta pro podání odvolání nebyla splněna, a že způsob doručení právní fikcí je nepodstatný, neboť tento způsob je v souladu s legitimním způsobem doručování písemností. Rozhodnutí žalovaného je tedy v rozporu s , , , , , a

Soud na základě shora uvedeného napadené rozhodnutí dle pro vady řízení zrušil, když dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není správné, neboť zjištění učiněná žalovaným jsou nedostatečná pro posouzení, zda odvolání podané žalobcem je opožděné. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání, kterým bylo potvrzeno, že odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo podáno opožděně, soud přezkoumával napadené rozhodnutí a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o zastavení řízení, nezabýval se však již tím, zda byly či nebyly dány zákonné důvody pro povolení obnovy řízení, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zastaveno. Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně souhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, a žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, soud nenařizoval jednání ( ).

Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení ( ), proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 5300 Kč, tj. za zaplacený soudní poplatek 1000 Kč a 4300 Kč odměna zástupci žalobce (4 úkony po 1000 Kč – převzetí, žaloba, dvakrát replika a 4 x paušál 75 Kč) podle vyhl. č. Soud proto uložil žalovanému uhradit žalobci částku 5300 Kč k rukám jeho právního zástupce v obvyklé lhůtě.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. 1. 2004

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu