Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 113 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (118)39385.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 92/01
Ústavní soud
rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelů Ing.
P. Š. a V. Š-né, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000 -91, a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm
257/96-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu
v Praze (změnou právní úpravy věcné příslušnosti na něj přešla
působnost Krajského obchodního soudu v Praze), jako účastníků
řízení, a Ing. J. Č-né a Ing. J. Č., jako vedlejších účastníků
řízení, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5Cmo 664/2000 -91, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze zedne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96 -83, se zrušují.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
zákonem stanovené náležitosti, napadli stěžovatelé v záhlaví
uvedená usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního
soudu v Praze. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl.
95 Ústav y ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d
(dále jen "Listina") ve spojení příslušnými ustanoveními zákona č.
99/1963 Sb. , občanský soudní řád , v tehdy platném znění (dále jen
"o.s.ř. "). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem
č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o Ústavním soudu ").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Sm 257/96, z něhož
zjistil následující:
Krajský obchodní soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků
(v původním řízení žalobců) a dne 16. 5. 1996 vydal, pod čj. Sm
257/96-7, směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelům
(v původním řízení žalovaným) uložil, aby do tří dnů ode dne jeho
doručení zaplatili vedlejším účastníkům částku 682.660,- Kč s 6
% úrokem ročně ode dne 1. 1. 1996 do zaplacení, nebo, aby v téže
lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky. Směnečný platební
rozkaz byl stěžovatelům doručen dne 7. 6. 1996 náhradním způsobem
podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. , tj. uplynutím lhůty tří dnů
ode dne uložení zásilky na poště v místě jejich bydliště. Třídenní
zákonná lhůta k podání námitek začala běžet dnem následujícím po
tomto dni, tedy dne 8. 6. 1996, a posledním dnem lhůty k podání
námitek bylo 10. 6. 1996. Stěžovatelé podali námitky dne 14. 4.
1998 a současně navrhli prominutí zmeškání lhůty k podání námitek.
V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvádějí, že pošta se při postupu
podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. , které upravuje náhradní
doručování písemností, dopustila řady pochybení, když zejména
nebyli poštou vyrozuměni o tom, že je doručovatelka nezastihla
v jejich bydlišti, nebyl jim sdělen termín dalšího pokusu
o doručení, a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště
k vyzvednutí, z čehož dovozují, že platební rozkaz nebyl řádně
doručen, nenabyl tedy právní moci a není vůči nim ani vykonatelný.
Námitky stěžovatelů Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne
17. 4. 1998, čj. Sm 257/96 -15, odmítl jako opožděné. Toto usnesení
bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 1998, čj. 5 Cmo
452/98-24, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně, aby o ní
rozhodl až po vydání rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání
lhůty. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 23. 11. 1998, čj. Sm
257/96-30, zmeškání lhůty neprominul. Jeho rozhodnutí Vrchní soud
v Praze usnesením ze dne 3. 3. 1999, čj. 5 Cmo 68/99 -43, potvrdil,
přičemž v odůvodnění odkázal na řízení o námitkách. Soud prvního
stupně znovu o námitkách rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 1999, čj.
Sm 257/96 -46, tak, že je zamítl jako opožděné (usnesením ze dne
19. 5. 1999, čj. Sm 257/96-54, Krajský obchodní soud opravil
písařskou chybu ve výroku tak, že se námitky odmítají).
Po odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.
9. 1999, čj. 5 Cmo 367/99 -62, usnesení soudu prvního stupně znovu
zrušil a věc vrátil. V odůvodnění uvedl, že soud vycházel
v otázce doručování z údajů pošty, o nichž platí presumpce
správnosti. Výrokem svého rozhodnutí odvolací soud dal
stěžovatelům prostor, aby prokázali své tvrzení, že k doručení
písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. v tomto případě
nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12.
1999, čj. Sm 257/96 -64, námitky znovu jako opožděné odmítl, neboť
stěžovatelé nepředložili ani nenavrhli žádné důkazy, které by
postup pošty při doručování písemnosti zpochybnily. Stěžovatelé se
znovu odvolali. V odůvodnění uvádějí, že soud prvního stupně
nepostupoval správně, když nenařídil jednání ve věci a stěžovatele
ani nevyzval k předložení důkazů. Vrchní soud usnesením ze dne 1.
2. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000 -73, uložil stěžovatelům, aby do deseti
dnů od jeho doručení sdělili odvolacímu soudu přímo, jaké důkazy
navrhují, aby soud prvního stupně k prokázání jejich tvrzení
o vadnosti doručení platebního rozkazu provedl. Ve vyjádření ze
dne 15. 2. 2000 stěžovatelé namítají, že je v rozporu
s judikaturou, aby platební rozkaz byl doručován dvěma účastníkům
jednou společnou poštovní zásilkou se společnou doručenkou, což
samo o sobě dokazuje, že doručování v tomto případě bylo postiženo
vadou. Navrhují důkaz obálkou, ze které není zřejmé, že pošta
splnila všechny podmínky stanovené pro náhradní doručování. Dále
stěžovatelé navrhují svůj vlastní výslech. Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 13. 3. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000 -80, napadené
usnesení zrušil a věc znovu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V odůvodnění uvádí, že doručení oběma manželům společnou
doručenkou je problematické, neboť není možné doručit jednomu
s účinky pro oba. Nicméně v případě, kdyby písemnost byla na poště
předána oběma manželům současně a oba její převzetí potvrdili,
bylo by její doručení účinné vůči oběma manželům. Proto takové
doručení nelze považovat za vyloučené. Námitky stěžovatelů, že
z obálky není patrný postup pošty při náhradním doručování, soud
nepovažuje za důvodné, neboť z jednotlivých údajů na obálce jsou
zřejmé jednotlivé úkony při doručování i datum, kdy byly
provedeny, a soud jejich pravdivost a správnost s ohledem na
ustanovení § 134 o.s.ř. předpokládá. Účastníci mají možnost tuto
domněnku vyvrátit. Pokud však účastníci uvádějí pouze, že pošta
nepostupovala správně, ale toto své tvrzení nijak neprokáží, bude
soud vycházet z obsahu spisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že
soud prvního stupně hodnotil doručení z uvedených hledisek
správně. Odvolací soud však považuje za nutné vzhledem
k navrženým důkazům dát stěžovatelům znovu možnost, aby blíže
konkretizovali své zatím jen obecné tvrzení, že se v místě
doručení nezdržovali.
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000,
čj. Sm 257/96-83, které je napadeno ústavní stížností, odmítl
námitky stěžovatelů znovu jako opožděné. Dospěl k závěru, že
z údajů uvedených poštou na obálce, ve které byl platební rozkaz
doručován, jakož i ze sdělení Okresního státního zastupitelství
v Kladně o tom, že oznámení stěžovatelů o podezření ze zadržování
poštovních zásilek poštou bylo odloženo, je zřejmé, že pošta při
doručování písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř.
postupovala řádně. V odůvodnění dále uvedl, že ačkoli byli
stěžovatelé opakovaně soudem vyrozuměni o tom, že je na nich, aby
nesplnění podmínek pro náhradní doručení prokázali zcela
konkrétním tvrzením a navrhli důkazy k osvědčení jeho pravdivosti,
zůstali, vyjma návrhu svého výslechu, i nadále nečinní.
Stěžovatelé se proti tomuto usnesení odvolali. Postup soudu
prvního stupně považují za nesprávný, neboť soud nenařídil
navržený výslech účastníků a svůj postup v rozhodnutí neodůvodnil.
Dále znovu namítají, že byl platební rozkaz zaslán oběma společnou
doručenkou, což je v rozporu s příslušnými právními předpisy
a judikaturou. V závěru stěžovatelé navrhují, aby odvolací soud
k této otázce připustil dovolání.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo
664/2000-91, které je napadeno ústavní stížností, usnesení soudu
prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dovolání proti svému
rozhodnutí nepřipustil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé, ačkoli
byli obsáhle soudem poučeni o své povinnosti tvrzení a o vztahu
tvrzení a důkazu k prokázání pravdivosti tvrzení a soud prvního
stupně vyčkal pět měsíců s novým rozhodnutím, žádné konkrétní
tvrzení o důvodech nemožnosti náhradního doručení neuvedli. Soud
prvního stupně neměl důvod provádět navržený důkaz výslechem
účastníků - stěžovatelů, neboť cílem provedení důkazu není
zjistit, co účastníci tvrdí, ale tvrzené důkazně ověřit.
K námitce doručení společnou doručenkou oběma manželům odvolací
soud odkazuje na své stanovisko vyslovené v dřívějších
rozhodnutích v rámci tohoto řízení. Tuto otázku nepovažuje
za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 4. 2002, čj. 29 Odo
144/2001-109, dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní
stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily čl. 90 a čl. 95
Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listin y ve spojení s příslušnými
ustanoveními o.s.ř. Porušení spatřují zejména v tom, že Krajský
obchodní soud zaslal směnečný platební rozkaz ze dne 16. 5. 1996,
vydaný pod čj. Sm 257/96-7, oběma stěžovatelům jednou zásilkou
s jednou společnou doručenkou, což je v rozporu s judikaturou,
týkající se neúčinnosti doručení písemnosti určené manželům ve
společné zásilce, která byla převzata pouze jedním z nich, vůči
druhému (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 7 Co
423/56, Rc 69/57; stanovisko Nejvyššího soudu čj. Prz 36/67 , které
na něj odkazuje; stanovisko Nejvyššího soudu, čj. Rc V/68;
rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 6 Cz 183/67 , Rc 19/68), z čehož
stěžovatelé dovozují, že jim platební rozkaz nebyl doručen,
a zákonná lhůta pro podání námitek tedy nezačala běžet. Nesprávným
postupem Krajského obchodního soudu při doručování platebního
rozkazu a následným řízením, kdy byly námitky stěžovatelů odmítány
jako opožděně podané, obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost
podat opravný prostředek a porušily tak jejich právo na řádné
projednání věci před soudem. V odůvodnění ústavní stížnosti je
dále podrobně vylíčen průběh dosavadního soudního řízení.
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když
ve věci nenařídily jednání, ačkoli to stěžovatelé požadovali,
a stěžovatelé nebyli soudem vyzváni, aby navrhli důkazy.
Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní
soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud
v Praze, a vedlejší účastníky řízení Ing. J. Č. a Ing. J. Č-nou,
aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. V konkrétní otázce náhradního doručování
pak odkazuje na svou dřívější judikaturu (rozhodnutí čj. 5 Cmo
367/99-62 ze dne 1. 9. 1999 a rozhodnutí čj. 5 Cmo 41/2000 -80 ze
dne 13. 2. 2000). K námitce stěžovatelů, že soudy neprovedly
jejich výslech, vrchní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé po celou
dobu řízení, a ostatně ani v odůvodnění ústavní stížnosti, netvrdí
žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly existenci
některé z podmínek pro náhradní doručení, a při neexistenci
tvrzení není důvod pro připuštění důkazů. Své zrušovací usnesení
ze dne 13. 3. 2000, kterým soud stěžovatelům umožnil ještě
dodatečně tvrzení v tomto směru přinést, považuje vůči
stěžovatelům za velmi vstřícné, ti však ani této možnosti
nevyužili. V této části lze ústavní stížnost považovat za zcela
nedůvodnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelů, že nebylo nařízeno
jednání ve věci, soud uvádí, že se jednalo o zkrácené směnečné
řízení a možnost stěžovatelů vypovídat před soudem k meritu sporu,
tj. směnečnému závazku, byla podmíněna včas podanými námitkami.
Námitky však byly podány po uplynutí zákonné lhůty. Možnost
stěžovatelů před soudem vypovídat o okolnostech nesplnění podmínek
náhradního doručení platebního rozkazu pak byla podmíněna jejich
dostatečně konkrétním skutkovým tvrzením, které však přes
opakované poučení neučinili.
Vedlejší účastníci, Ing. J. Č-ná a Ing. J. Č., ačkoli byli
výzvou doručenou jim oproti podpisu (Ing. J. Č-ná dne 28. 12.
2001 a Ing. J. Č. dne 21. 12. 2001) Ústavním soudem vyzváni
k vyjádření, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu
stanovené nevyjádřili.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť
není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 , čl. 90 Ústav y). Pokud soudy
postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listin y (čl. 83 Ústav y),
nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že
interpretace právních předpisů obecnými soudy může být
v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy
páté Listin y a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního
práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu
dána.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval
především ústavností interpretace aplikovaného ustanovení § 47
odst. 2 o.s.ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2000, týkajícího se
použití právní fikce při náhradním doručení, když směnečný
platební rozkaz, který musí být podle ustanovení § 175 o.s.ř.
doručen do vlastních rukou odpůrce, byl soudem doručován jednou
společnou zásilkou oběma stěžovatelům, manželům.
Ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. upravuje postup při doručování
písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát
písemnosti nebyl doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě
doručení zdržuje, tak, že po druhém bezvýsledném pokusu
o doručení, o němž byl adresát vhodným způsobem předem vyrozuměn
s uvedením dne a hodiny, je písemnost uložena na poště a adresát
je o uložení písemnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát
zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé zaměřili na
zpochybnění řádného postupu pošty při náhradním doručování, když
namítali, že nebyli poštou vyrozuměni o marných pokusech
o doručení a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště
k vyzvednutí. Obecné soudy posoudily údaje uvedené poštou
na obálce a dospěly k závěru, že svědčí o řádném postupu pošty při
doručování, nicméně stěžovatelům poskytly procesním postupem
prostor, aby svým tvrzením opřeným o důkazní materiál neexistenci
zákonných podmínek pro náhradní doručení, a tím i nesprávný postup
pošty, prokázali.
Až v závěru řízení před obecnými soudy stěžovatelé vznesli
námitku, kterou v odůvodnění ústavní stížnosti již považují za
těžiště sporu, totiž že doručení platebního rozkazu bylo postiženo
vadou, když soud jej doručoval oběma stěžovatelům společnou
zásilkou. Vrchní soud v Praze tuto námitku posoudil a dospěl
k závěru, že je nepochybné, že i manželé jsou ve směnečném řízení
samostatnými účastníky, a každému z nich by tedy měl být směnečný
platební rozkaz doručen do vlastních rukou samostatně, neboť není
možné, aby bylo doručeno jen jednomu z manželů s účinky pro oba.
Pokud by však tato jediná zásilka byla předána oběma manželům
současně a oba by její převzetí potvrdili, došlo by tím de facto
k nápravě vadného doručování, neboť účinky doručení by nastaly
vůči oběma adresátům. Z toho odvolací soud vyvozuje, že pokud
v případě přímého doručení za uvedených podmínek nelze vyloučit
účinky řádného doručení oběma manželům, nelze účinky vůči nim
oběma vyloučit analogicky ani v případě doručení náhradního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že popsanou interpretací
ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. vrchního soudu došlo k zásahu do
ústavně zaručených práv stěžovatelů.
V případě náhradního doručování je uvedeným ustanovením
konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou
po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost
fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup,
pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně
v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny
odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého
konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du
droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce
v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva.
1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby
nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně
určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů
právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce
svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat
všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny
právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce
konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listin y, podle něhož lze uplatňovat
státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který
zákon stanoví).
V daném případě vrchní soud konstatoval, že doručení
písemnosti oběma manželům v jediné obálce není doručením řádným.
Uvedenou vadu lze ovšem zhojit podle něj tím, že tuto jedinou
obálku převezmou současně oba manželé a převzetí oba potvrdí.
S tímto názorem lze souhlasit, a to proto, že přímé doručení
dosáhlo svého účelu - o obsahu písemnosti se dozvěděli oba
manželé, třebaže při jejím doručení nebyl dodržen řádný postup
(realita se dostala do jednoty s právem).
V případě náhradního doručení jde o situaci diametrálně
odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou
a právem. Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž
je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení
tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé
a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li
účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je
vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno
vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak
oslabuje. Výklad § 47 odst. 2 o.s.ř. , ve znění účinném do 31. 12.
2000, provedený vrchním soudem je tak interpretací, jež vybočuje
z ústavních mezí a zasahuje do práva obou stěžovatelů na
spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listin y.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. října 2002