Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 100/2001 - 24

ORIGINÁL č. j. - 24

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce Ing. Pavla Reichela, bytem Lopatecká 14, 140 00 Praha 4, zastoupeného

JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem Čs. legií 172/I, 339 01 Klatovy, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,

160 68 Praha 6, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2001, č. j. O 122586,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2001,

č. j. O 122586, kterým se zamítá rozklad a potvrzuje rozhodnutí žalovaného ze dne

14. 10. 1999, o zamítnutí návrhu na výmaz slovní ochranné známky č. R 324416 ve znění „Zewa Dis“.

Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší správní soud postupem , (dále jen „“), jako neskončenou věc správního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení , podle něhož

se řízení dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li však o věci, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém případě správní soud postupuje podle

stanoví, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných

a obchodních vztahů ( ) s tím, že pokud o nich podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy je v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují

za podmínek stanovených v části páté tohoto zákona ( ).

Podle je žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaném v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, nepřípustná.

- 25

Při určování pravomoci (správního či civilního) soudu je tak třeba vždy posoudit

a jednoznačně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí správního orgánu

o veřejném subjektivním právu nebo o takzvanou soukromoprávní věc.

Reforma správního soudnictví s sebou přináší rozlišení míry a způsobu soudní ingerence, jež se dotýká jednak případů, kdy správní soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů o veřejných subjektivních právech, jednak případů, kdy obecný soud

je povolán k tomu, aby znovu projednal a rozhodl soukromoprávní věc, o níž na základě zákona pravomocně rozhodl správní orgán.

Práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové je třeba považovat je za práva soukromá. Tato práva jsou považována za tzv. jiné majetkové hodnoty, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů ( ). Jejich soukromoprávní charakter je deklarován rovněž na úrovni mezinárodněprávní, konkrétně v preambuli Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, uzavřené jako nedílná součást Dohody o zřízení Světové obchodní organizace. Tato byla sjednána dne 15. 4. 1994 v Marrakeši a v platnost vstoupila dnem

1. 1. 1995, a to i pro Českou republiku (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.). Samo použití pojmu vlastnictví ostatně svědčí o tradičním a ustáleném chápání těchto práv jako práv soukromých, a to dokonce práv absolutních. Ochrana duševního a průmyslového vlastnictví

je tak založena na principu zabránění zásahu do absolutního subjektivního práva.

Práva z ochranných známek, která jsou chráněna podle ,

je třeba považovat v zásadě za práva soukromá, a to nejen proto, že byla za taková výslovně uznána signatáři Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví,

ale též z důvodů teoretických. Je totiž namístě posuzování soukromoprávního

či veřejnoprávního charakteru věci na úrovni právního vztahu, resp. práva, jež je předmětem posuzované právní normy; přitom je rozhodující charakter tohoto absolutního subjektivního práva, jež má být v řízení o výmazu ochranné známky s pozdějším právem přednosti,

které je, velmi podobné řízení o námitkách, chráněno. Podle názoru soudu je třeba posuzovat

vždy charakter konkrétního právního vztahu, který byl předmětem rozhodování správního orgánu, což reflektuje nejednoznačnou povahu jednotlivých právních předpisů (pokud jde

o jejich rozlišení na veřejnoprávní a soukromoprávní) a umožňuje lépe postihnout pravou podstatu toho kterého vztahu či práva. Tento náhled podporuje i Evropský soudní dvůr,

který, když skutkovým okolnostem přisuzoval právní význam, preferoval rovněž nikoli pojem, nýbrž relaci (věc Parke Davis, 6/72 Europemballage Co. SbSD 1073, 215).

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud respektoval pokyny ustanovení a žalobu odmítl s tím, že v poučení, které se žalobci poskytuje, je uvedeno,

jak má dále postupovat, aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem,

tedy domohl se soudní ochrany.

O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ustanovení , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.

- 26

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné ( ).

Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této věci žalobu podle části páté k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu