Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 574/2002 - 22

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce E.V., proti žalovanému Ministerstvu obrany České republiky, Vojenský úřad sociálního zabezpečení, Vršovická 1429/68, 101 00 Praha 10, v řízení o žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Účastníkům se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaný“) ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, s odůvodněním, že podle předloženého usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře č. j. ze dne 17. 6. 1992 a potvrzení Ministerstva obrany České republiky č. j. RTr 767/92 ze dne 15. 2. 1993 byl žalobce ve vazbě od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948. Vzhledem k tomu, že část doby vazby od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948 spadá do období na něž se ustanovení nevztahuje, a část vazby

od 25. 2. 1948 do 15. 4. 1948 činí dobu kratší než tři měsíce, nelze žalobci jednorázovou peněžní částku poskytnout. Výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než jeden rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí ve smyslu , 60 000 Kč, v případě žalobce činí část vazby spadající do období vymezeného ustanovením tohoto zákona pouze jeden měsíc a 21 dnů. Tímto není splněna podmínka uvedená v a proto nebylo žádosti žalobce vyhověno.

Ve včas podaném opravném prostředku žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného vychází pouze z dat a nezabývá se skutkovou podstatou. Uvedl, že vykonával vojenskou službu v hodnosti četaře u OBZ (obranné zpravodajství) a jeho úkolem bylo mimo jiné sledovat dislokaci sovětských vojenských jednotek na úseku K. až po J.v sovětské okupační zóně Německa. Již od 22. prosince 1947 jim bylo známo, že v naší zemi dojde ke změně režimu a že budeme obsazeni sovětskou armádou. Nebyl členem KSČ, nýbrž Sociální demokracie. Byl ženatý a manželka čekala druhé dítě. Aby nemohl náhodou utéci, byl počátkem ledna 1948 přeložen do Tábora. To byly důvody proč byl s několika kolegy z Karlových Varů vzat do vazby již 15. 1. 1948. Dále popisoval situaci nastalou po výkonu trestu odnětí svobody. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a byla mu přiznána jednorázová peněžní částka.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2002 uvedl, že žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle za dobu vazby, která trvala od 15. ledna 1948 do 15. dubna 1948, byla žalobci po posouzení rozhodných skutečností zamítnuta. Důvodem nevyhovění žádosti bylo, že žalobce nesplňoval podmínku stanovenou v , tj. trvání doby věznění alespoň tři měsíce. Žalobci lze v souladu s ustanovením pro poskytnutí jednorázové peněžní částky započítat pouze dobu vazby od 25. února 1948 do 15. dubna 1948, tj. v rozsahu jeden měsíc a 21 dnů. Dobu od 15. ledna 1948 do 25. února 1948 není možno žalobci zohlednit, neboť se nejedná o dobu, která je vymezena v ustanovení Z výše uvedených důvodů byla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítnuta. Žalovaný uvedl dále, že rozhodnutí je věcně správné a navrhl jeho potvrzení.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení , (dále jen „“), z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé (dále jen „“) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního (jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba (opravný prostředek) je důvodná.

Podle se zákon dále vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci,

ve znění pozdějších předpisů, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „“). Podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona oprávněná osoba uvedená v § 1 odst. 1 a odst. 2 předloží ověřený opis osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., popř. dokladu, které toto

osvědčení nahrazují a nebo tyto skutečnosti osvědčují, nebo ověřený opis potvrzení vydaného podle § 5 zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána, a další ověřené doklady osvědčující nárok, pokud je k tomu orgán příslušný k vydávání rozhodnutí vyzve nebo rozhodnutí o úplném či částečnému zrušení rozhodnutí o jejich věznění. Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona je oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.

Podle § 5 odst. 2 téhož zákona výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle odst. 4 citovaného ustanovení výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným plyne, že žalobce požádal dne 17. 10. 2001 u Okresní správy sociálního zabezpečení v Sokolově o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle jako . Podle žádosti je žalobce poživatelem starobního důchodu, jehož plátcem je Ministerstvo obrany. Podle přípisu Ministerstva spravedlnosti České republiky – Správy vojenských soudů – č. j. RTr 767/92 ze dne 15. 2. 1993, byl žalobce ve vazbě od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948. Z usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 6. 1992 č. j. , které nabylo právní moci dne 31. 8. 1992, vyplývá, že žalobce je účasten rehabilitace podle o soudní rehabilitaci. Rozsudek Vrchního vojenského soudu Praha ze dne 15. 4. 1948, sp. zn. Ztr 1/48-II, kterým byl jmenovaný uznán vinným: 1) přečinem vojenské zrady podle zákona č. 50/23 Sb., 2) kázeňským přestupkem a odsouzen k trestu tuhého věznění na tři měsíce nepodmíněně zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem, jakož i samovazbou v posledním měsíci trestu, se podle prohlašuje za zrušený ve výroku o vinně přečinu vojenské zrady podle zákona č. 50/23 Sb. a to ke dni 15. 4. 1948. Současně se prohlašují za zrušená všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušený výrok o vině obsahově navazovala, a to k datu, kdy byla vydána. Trestní stíhání žalobce pro přečin vojenské zrady podle dost. 4 zákona č. 50/23 Sb. se zastavuje. Podle , o soudní rehabilitaci, se za čin rehabilitací nedotčený, tj. kázeňský přestupek, od ustanovení přiměřeného trestu upouští. Z odůvodnění uvedeného usnesení dále plyne, že Vyšší vojenský soud v Táboře v řízení podle zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, tedy v řízení konaném přímo ze zákona, zjistil, že E. V. byl kromě jiného odsouzen výše citovaným rozsudkem pro přečin vojenské zrady podle zákona č. 50/23 Sb., který podléhá soudní rehabilitaci, konkrétně ustanovení zákona č. 119/90 Sb. Proto rozhodl tak, že rozsudek Vrchního vojenského soudu v Praze v této části zrušil a trestní stíhání ohledně tohoto deliktu zastavil. Jelikož jmenovaný byl odsouzen též pro kázeňský přestupek, postupoval Vyšší vojenský soud podle dost. 2 zákona č. 119/90 Sb. a s ohledem na vzájemný poměr závažnosti činu rehabilitací dotčeného a činu, na který se rehabilitace nevztahuje, od ustanovení přiměřeného trestu upustil.

Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce byl vězněn v době od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948 (tedy 3 měsíce) mimo jiné pro přečin vojenské zrady podle zákona č. 50/23 Sb., který podléhal soudní rehabilitaci, konkrétně ustanovení , o soudní rehabilitaci. Rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela zrušeno podle a to usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze

dne 17. 6. 1992 č. j. , které nabylo právní moci dne 31. 8. 1992. Žalovaný však namítá, že část doby vazby žalobce, tj. doby od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948, spadá do období, na něž se ustanovení nevztahuje a část vazby od 25. 2. 1948 do 15. 4. 1948 činí dobu kratší než 3 měsíce, a proto nelze jednorázovou peněžní částku poskytnout.

Podle názoru soudu výše uvedené doklady doložené v žádosti nasvědčují splnění podmínek pro postavení politického vězně ve smyslu a tedy i postavení oprávněné osoby ve smyslu téhož zákona. Vymezuje-li zákon v , že se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů nebo podle o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jedná se o vymezení osobní působnosti zákona. Tedy všechny osoby vězněné v dané době (zákonným způsobem rehabilitované) je třeba považovat za politické vězně podle tohoto zákona. Vymezené časové období přitom automaticky neznamená vymezení doby, v jejímž rámci musel být trest také vykonán. V tomto směru nutno poukázat i na to, že podle ustanovení (zrušení rozhodnutí ze zákona) se zrušují pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945. Nutno tedy vycházet z toho, že žalobce je osobou, která byla vězněna mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, u které bylo rozhodnutí o jeho věznění zcela zrušeno podle , o soudní rehabilitaci. Pokud jde o výši nároku na odškodnění, pak z ustanovení vyplývá, že výše jednorázové peněžní částky při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč, podle odst. 4 téhož ustanovení činí jednorázová peněžní částka 60 000 Kč, za předpokladu, že věznění trvalo alespoň tři měsíce. V dané věci je rozhodující, že zákon v ustanovení nevymezuje období do kterého doba věznění musí spadat a pokud tedy žalobce byl vězněn za podmínek, které stanoví a výkon trestu za trestný čin později rehabilitovaný trval v době od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948, je třeba hodnotit z hlediska odškodnění celou dobu výkonu trestu. Není tedy správný závěr žalovaného, že za dobu od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948 nelze odškodnění přiznat. Je třeba hodnotit celou dobu věznění za podmínek daného zákona a pokud výkon trestu započal před 25. 2. 1948, je třeba hodnotit z hlediska odškodnění celou dobu jeho skutečného výkonu.

Na základě výše uvedeného soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť nárok žalobce byl posouzen v rozporu se zákonem ( ). Podle se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, při němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudu v tomto rozsudku ( ). Žalovaný tak musí vycházet s toho, že věznění žalobce trvalo od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948 a že není rozhodné, že část této doby spadá do období před 25. 2. 1948.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu, neboť v řízení úspěšný žalobce náhradu nepožadoval a neúspěšná žalovaná nemá na jejich náhradu nárok ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. 9. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu