Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
7 A 170/2002 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 A 170/2002 - 27
Legal thesis
7 A 170/2002 - 27
U s n e s e n í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců a) M. & R., v. o. s., b) F., a. s., zastoupených JUDr. Ing. Petrem Machálkem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 4 proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci zařazení žalobců do přílohy vyhlášky č. 431/2002 Sb. ,
t a k t o :
I. Žaloba se o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze domáhali, aby rozhodnutí žalovaného o jejich zařazení do přílohy vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 431/2002 Sb. , o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, bylo zrušeno. V odůvodnění žaloby uvedli, že prvý žalobce podal dne 24. 10. 2002 ústavní stížnost ve věci návrhu na zrušení § 7 zákona č. 2/1991 Sb. , o kolektivním vyjednávání, a to proto, že na podkladě tohoto ustanovení vydal žalovaný vyhlášku č. 431/2002 Sb. , která podzákonným způsobem rozšiřuje povinnosti osob týkající se zejména pracovních podmínek zaměstnanců, které zákon neukládá. Stát si tak osobuje právo rozšiřovat účinnost kolektivní smlouvy i na jiné subjekty než které ji uzavřely a které neprojevily ani vůli upravit své vzájemné vztahy tímto způsobem. Ústavní soud stížnost odmítl, avšak v odůvodnění uvedl, že proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o zařazení subjektů povinných respektovat závazky plynoucí z kolektivní smlouvy je přípustná správní žaloba ve smyslu dosud platné části páté o. s. ř. o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002. Žalobci dále v žalobě uvedli, v čem spatřují nezákonný postup žalovaného, a to v porovnání s tím, za jakých podmínek lze podle § 7 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb. rozšířit závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně na další zaměstnavatele.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ze znění § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 2/1991 Sb. jednoznačně vyplývá, že rozšíření kolektivních smluv vyššího stupně se děje výlučně prováděcím právním předpisem, nikoli správním rozhodnutím (aktem aplikace práva). Prováděcím právním předpisem o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, k jehož vydání zákon zmocňuje žalovaného, je i vyhláška, která je správní žalobou napadena. Tvorbu a konečné znění prováděcích právních předpisů, a tedy i napadené vyhlášky, nelze posuzovat podle správního řádu . Znění napadené vyhlášky či jednotlivých jejích ustanovení, případně přílohy, nevzniklo na základě správního rozhodnutí sui generis, jak dovozují žalobci. Tvorba právních předpisů se řídí legislativními pravidly, nikoli správním řádem . Již s ohledem na datum zahájení řízení (rok 2002) nelze podání žalobců považovat za žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Žalovaný v závěru uvedl, že návrh vyhlášek o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně prochází obvyklým legislativním procesem, tzn. že se projedná se všemi připomínkovými místy a posléze v orgánech Legislativní rady vlády, popř. v Legislativní radě vlády, v souladu s legislativními pravidly vlády. Žalovaný proto navrhl, aby soud návrh podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. odmítl jako nepřípustný.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen s. ř. s. s. ř. s. ), v souladu s ustanovením § 132 s. ř. s. s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud musel v dané věci především vyřešit základní otázku, zda vyhlášku č. 431/2000 Sb. , resp. přílohu k ní, je možno považovat za úkon správního orgánu, jímž se zakládají nebo závazně určují povinnosti žalobců (§ 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), či zda postup žalovaného vedoucí k vydání žalobou napadené vyhlášky je postupem ve správním řízení sui generis. Pokud by odpověď byla kladná, pak by soudy ve správním soudnictví byly oprávněny vyhlášku přezkoumávat. V opačném případě by měl kompetenci ke zrušení vyhlášky pouze Ústavní soud (čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústav y).
Z ústavního hlediska Nejvyšší správní soud především vzal v úvahu čl. 79 odst. 3 Ústav y, podle něhož „ministerstva, jiné správní úřady a orány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny“. Pokud jde o vztah pojmů „právní předpis“ a „vyhláška“, je nutno vyjít z § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb. , o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, podle něhož se ve Sbírce zákonů vyhlašují uveřejněním úplného znění právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se tyto právní předpisy označují názvem „vyhláška“. Žalobou napadená vyhláška je tedy totožná s pojmem „právní předpis“ ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústav y.
Pokud jde o otázku, zda proces vedoucí k vydání vyhlášky je správním řízením sui generis, je nutno uvést, že vyhláška je normotvorným (legislativním) aktem. Příprava vyhlášky a další legislativní proces její přípravy není upraven zákonem, nýbrž aktem řízení. Jde o legislativní pravidla vlády schválená usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188 ve znění pozdějších změn. Podle čl. 1 odst. 2 je účelem legislativních pravidel sjednotit postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při přípravě právních předpisů a přispět ke zvýšení úrovně tvorby právního řádu. Podle odst. 3 citovaného článku legislativní pravidla upravují postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při
tvorbě a projednání připravovaných právních předpisů a požadavky týkající se obsahu a formy připravovaných právních předpisů. Podle čl. 29 odst. 1 legislativních pravidel je příloha součástí právního předpisu. Proces přípravy vyhlášky tedy nelze považovat za správní řízení sui generis, protože jde o legislativní proces.
V této souvislosti vzal Nejvyšší správní soud v úvahu i usnesení Ústavního soudu ze sp. zn. I. ÚS 92/94 , v němž byl vysloven právní názor, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného právního předpisu ústředního orgánu státní správy v mezích jeho pravomoci a působnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud nemá kompetenci rušit obecně závazný právní předpis (vyhlášku) nebo jeho jednotlivá ustanovení, a proto byla žaloba podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , když žaloba byla odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu