Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 410/2020 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: L. D., zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. MV-157338-12/OAM-2019, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. - 22,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. - 22, se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. MV-157338-12/OAM-2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

IV. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává.

V. Ustanovenému opatrovníkovi žalobkyně JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátu, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

[1] Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2020 uložil žalovaný žalobkyni podle a 5 , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „“), povinnost uhradit náklady spojené s jejím zajištěním za účelem správního vyhoštění, které činily celkem 24 926 Kč. Dlužná částka činila 24 892 Kč a žalobkyně ji měla uhradit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. S ohledem na presumpci správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy neshledal, že měl žalovaný povinnost přerušit řízení o povinnosti uhradit náklady zajištění do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. - 28, jímž byla zamítnuta žalobkynina žaloba proti rozhodnutí o zajištění. Žalovaný správně vycházel z pravomocného rozhodnutí o zajištění žalobkyně, nadto rozhodl až poté, co žaloba proti němu byla městským soudem zamítnuta. V daný moment tedy bylo postaveno najisto, že zajištění žalobkyně proběhlo po stanovenou dobu v souladu se zákonem. Otázkou, zda žalobkyni v době vydání rozhodnutí o zajištění svědčilo pobytové oprávnění z titulu podané žádosti o mezinárodní ochranu, se soud zabýval právě v uvedeném rozsudku, přičemž dospěl k negativnímu závěru. V projednávané věci pro posuzování této otázky nebyl podle městského soudu prostor.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.

[4] Stěžovatelka namítá, že ve věci je rozhodující posouzení jejího právního postavení v době zajištění. Pokud by totiž měla postavení žadatelky o azyl, svědčilo by jí pobytové oprávnění. Pokud by však její žádost byla další opakovanou žádostí ve smyslu , o azylu, v souladu s zákona o azylu by se na území zdržovala neoprávněně. Tato skutečnost však není postavena najisto až do rozhodnutí o kasační stížnosti proti rozhodnutí o jejím zajištění. Jak městský soud správně uvedl, v tomto řízení není pro posouzení této otázky prostor, právě proto měl žalovaný s ukládáním náhrady nákladů vyčkat a řízení přerušit do doby, než bude vydáno konečné rozhodnutí.

[5] Stěžovatelka dále z důvodu nerozlučného navázání nyní projednávané věci na posouzení zákonnosti jejího zajištění opakuje svou argumentaci uvedenou v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ve věci zajištění. Stěžovatelka blíže konkretizuje, že neměla důvod domnívat se, že na území pobývá nelegálně. Nemohla tak jakkoliv předejít vzniku nákladů spojených s pobytem v zařízení pro zajištění cizinců. Rozhodnutí o povinnosti uhradit žalovanému náklady pobytu tak považuje za nezákonné a vydané v rozporu s dobrými mravy.

[6] Žalovaný ve vyjádření odkázal na obsah správního spisu a setrval na stanovisku, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

[8] Soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [ a 4 , (dále jen „“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[9] Dle § 123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců náklady spojené se správním vyhoštěním zahrnují náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady a ostatní nutné peněžní náklady. Do nákladů spojených se správním vyhoštěním se dále zahrnují náklady podle věty první za cizince ubytovaného v zařízení společně s cizincem zajištěným za účelem správního vyhoštění.

[10] Dle § 123 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nehradí-li náklady spojené se správním vyhoštěním osoba uvedená v odstavci 2 a pokud tyto náklady nebyly uhrazeny z finanční záruky složené cizincem nebo složitelem podle § 123c, je povinen tyto náklady uhradit cizinec, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. Hradí-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizinec podle věty první, je rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním prvním úkonem v řízení.

[11] Dle § 123 odst. 5 zákona o pobytu cizinců platí: Policie nebo ministerstvo rozhodnutím stanoví, v jaké lhůtě a výši je osoba podle odstavců 2 až 4 povinna náklady spojené se správním vyhoštěním nebo jejich zbývající část uhradit; (…)

[12] Stěžovatelka namítá, že žalovaný měl před vydáním rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady zajištění vyčkat výsledku řízení o kasační stížnosti, kterou stěžovatelka podala proti rozhodnutí o zajištění (vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. ), neboť tato rozhodnutí jsou provázaná.

[13] Nejvyššímu správnímu soudu je z vlastní rozhodovací činnosti známo, že o stěžovatelčině výše zmíněné kasační stížnosti bylo dne 21. 5. 2021 rozhodnuto rozsudkem č. j. - 53 tak, že soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. - 28, tak rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 9. 11. 2019, č. j. KRPA-385853-11/ČJ-2019-000022-ZZC, kterým policie stěžovatelku zajistila za účelem správního vyhoštění, neboť k tomu podle zákona o pobytu cizinců nebyla oprávněna.

[14] Situací skutkově a právně velmi obdobnou, tedy situací, kdy po zamítavém rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady zajištění došlo ke zrušení rozhodnutí o zajištění Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud zabýval v nedávném rozsudku ze dne 31. 1. 2022, č. j. - 66. S ohledem na shodnost relevantní právní otázky a obdobu skutkových okolností obou případů aplikoval Nejvyšší správní soud závěry uvedené v tomto rozsudku i v nynější věci.

[15] V citovaném rozsudku soud s odkazem na svou starší judikaturu (rozsudek ze dne 14. 11. 2008, č. j. - 61) konstatoval, že pokud k zajištění cizince došlo v rozporu se zákonem, nelze mu uložit k úhradě náklady zajištění. Mezi nezákonným zajištěním a náklady z něho vzniklými je tedy taková míra souvztažnosti, která musí být zohledněna. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž, byť ve vztahu k jiným případům a dokonce jiným oblastem rozhodování správních orgánů, dospěl k obdobným závěrům (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, č. j. - 273, usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, č. j. - 88, č. 3948/2019 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 14. 9. 2011, č. j. - 181). Podle usnesení č. j. - 88 „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v , neboť soud zohlední pouze takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí, avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna.“

[16] Jsa vázán citovanou judikaturou, Nejvyšší správní soud s ohledem na rozsudek ze dne 21. 5. 2021, č. j. - 53, dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného o nákladech zajištění nemůže samostatně obstát a musí být zrušeno postupem podle ve spojení s a odst. 4

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost je důvodná, a v souladu s napadený rozsudek městského soudu zrušil. Jelikož městský soud by neměl jinou možnost než rovněž zrušit rozhodnutí žalovaného, zrušil současně sám rozhodnutí žalovaného o nákladech zajištění a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán výše vysloveným právním názorem soudu [ ve spojení s ].

[18] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu dle , je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu ( věta druhá ). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází z celkového úspěchu ve věci ( ve spojení s ). Z tohoto hlediska byla ve věci úspěšná stěžovatelka. Z obsahu soudních spisů je však patrno, že jí žádné náklady nevznikly, neboť od soudního poplatku byla ze zákona osvobozena, v řízení o žalobě ji zastupovala Organizace pro pomoc uprchlíkům a v řízení o kasační stížnosti jí byl soudem ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal. Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s., která stěžovatelku zastupovala v řízení před městským soudem, právo na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu Žalovaný, který nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nemá.

[19] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. - 20, ustanoven opatrovníkem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. Podle (aplikovaného na základě ), platí, že byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát. Ustanovenému opatrovníku náleží v souladu s , , a , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti odměna ve výši 3 100 Kč, k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč ( téže vyhlášky), celkem 3 400 Kč. Advokát je plátcem DPH, odměna se proto zvyšuje o částku odpovídající sazbě DPH 21 %. Výše odměny tak celkem činí 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[20] Nejvyšší správní soud advokátovi nepřiznal odměnu za zastupování za úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, neboť ten je spojen s doložením první porady s klientem, případně s nahlédnutím do spisu [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu; srov. setrvalou judikaturu správních soudů, např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. - 35, usnesení NSS ze dne 4. 12. 2007, č. j. - 53, a ze dne 23. 7. 2008, č. j. - 64, nebo rozsudky NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. - 37, bod 24, a ze dne 18. 6. 2020, č. j. - 42, bod 24]. Ustanovený opatrovník však neprokázal (ani netvrdil), že proběhla první porada s klientem, ani nenahlížel do spisu. Pokud by ostatně porada se stěžovatelkou, která byla dosud neznámého pobytu, proběhla, a soudu by se podařilo zjistit údaje o jejím pobytu, odpadl by dosavadní důvod pro opatrovnictví.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. června 2022

JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.

předseda senátu