Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Ads 171/2020 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: M. T., zastoupena JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2020, č. j. - 27,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2020, č. j. - 27, se zrušuje.

II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2019, č. j. RN -X/315-PBE, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6 292 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Müllera.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2019, č. j. RN-X/315-PBE, žalovaná zamítla námitky žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 24. 9. 2018, č. j. R-24. 9. 2018-424/X, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu tak, že podle , o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, a podle , o důchodovém pojištění, byl žalobkyni přiznán příplatek od 20. 1. 2005 ve výši 1 025 Kč měsíčně (výrok I.); výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobkyni doplatek příplatku za dobu před 1. 1. 2006 nenáleží, a to podle čl. II bodu 14 , kterým se mění , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

II.

[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud doplatek příplatku k vdovskému důchodu žalobkyni přiznaly od 1. 1. 2006 (tj. tři roky před 1. 1. 2009) a neztotožnil se se žalobkyní, že to mělo být již od 26. 4. 2005 (tj. pět let před podáním žádosti). Podle krajského soudu byl příplatek k důchodu žalobkyni přiznán od 20. 1. 2005, o vzniku nároku k tomuto dni nebylo mezi účastníky sporu. Na doplatek příplatku v období od 20. 1. 2005 do 1. 1. 2006 mohla žalobkyně dosáhnout pouze tak, že by svoji žádost o doplatek podala tři roky od vzniku nároku na příplatek, neboť tehdejší právní úprava umožňovala doplatky vyplácet pouze za období tří let zpětně, jak je uvedeno v přechodném ustanovení čl. II bodu 14 k Podle krajského soudu tedy žádost žalobkyně ze dne 14. 6. 2018 nemohla žalovaná posoudit jinak, než učinila. Krajský soud se neztotožnil se žalobkyní v tom, že příplatek k důchodu je dávka se zcela oddělitelným právním režimem, na kterou se přechodná ustanovení k nevztahují. Bez vzniku nároku na důchod totiž nemůže dávka „příplatku k důchodu“ existovat; její závislost je tedy tak těsná, že na ni lze vztáhnout analogicky i přechodná ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám, i když nikoli explicitně k příplatkům k těmto dávkám.

III.

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v Má totiž za to, že příplatek k důchodu podle má oddělitelný právní režim od důchodů podle Jedná se totiž o samostatnou dávku, vyplácenou na základě zvláštního rozhodnutí. Je odlišně upraven souběh nároků na důchod a na příplatek. Není tedy namístě rozšiřovat výkladem čl. II bod 14 , který se výslovně vztahuje jen na důchod a jeho zvýšení.

[4] Stěžovatelka tedy navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svoje rozhodnutí i vyjádření k žalobě. Rozsudek krajského soudu považuje za zákonný a kasační stížnost navrhuje zamítnout.

V.

[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[7] Kasační stížnost je důvodná.

[8] V daném případě není mezi účastníky sporu, že stěžovatelce vznikl nárok na příplatek k důchodu podle Rovněž není sporu o to, že čl. II bod 14 se použije na žadatele o důchod či jeho zvýšení. Jak již ostatně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. - 24, důchod neprávem odepřený či přiznaný v nižší výměře, než náležel, lze podle ve znění čl. I bodu 71 , a podle čl. II bodu 14 téhož zákona přiznat či doplatit nejvýše za 3 roky zpětně ode dne účinnosti uvedených ustanovení , tj. nejdříve od 1. 1. 2006, a to i v případě, kdy k odepření dávky či k chybnému stanovení její výše došlo v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.

[9] Sporným zůstává, zda na příplatek k důchodu podle lze nahlížet jako na důchod podle , a tedy, zda na jeho zpětné vyplacení lze použít čl. II bod 14 a vyplatit ho zpětně tři roky před 1. 1. 2009, jak tvrdí žalovaná, či nikoli a lze ho vyplatit zpětně pět let před podáním žádosti, jak se domnívá stěžovatelka.

[10] Krajský soud v daném případě ve shodě se žalovanou uzavřel, že bez vzniku nároku na důchod nemůže příplatek k důchodu podle existovat; závislost příplatku s důchodem je tedy tak těsná, že na něho lze vztáhnout analogicky i přechodná ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám, i když nikoli explicitně k příplatku.

[11] K příplatku k důchodu podle se vyslovil již opakovaně Nejvyšší správní soud; např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. - 421, uvedl: „K charakteru příplatku k důchodu podle konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. - 82, že má charakter odškodňovací či rehabilitační dávky: „Příplatek k důchodu podle nařízení vlády má tedy s důchody vyplácenými z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění společné pouze technikálie výplaty a příslušný orgán státní správy; pokud jde o samu podstatu příplatku, nemá s důchody z důchodového pojištění společného nic. Jde stále o samostatnou dávku, která není v nejmenším od dávky důchodového pojištění odvozena, nestává se její součástí a existuje bez ohledu na společnou výplatu stále jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, než jsou předpisy důchodového pojištění“. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „posuzovaný příspěvek k důchodu podle má charakter odškodňovací a rehabilitační dávky, není dávkou sociálního zabezpečení ...“.

[12] Příplatek k důchodu podle je „samostatnou dávkou“, která existuje jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, a s důchody podle má společné pouze „technikálie výplaty a příslušný orgán státní správy“, avšak nejedná se o dávku, která by byla od dávky důchodového pojištění jakkoli odvozena.

[13] Podle není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, vztahují se na rozhodování o příplatku, nároku na jednotlivé splátky příplatku a na jeho poskytování , 89, 90, 108, 111, 112, 116 a 117 , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a a 56 , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

[14] Podle ve znění do 31. 12. 2008 zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí věta třetí obdobně.

[15] byl s účinností od 1. 1. 2009 změněn (čl. I bod 71 zákona ) takto: Zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.

[16] Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 14 za dobu před 1. lednem 2009 se důchod nebo jeho zvýšení doplatí ve výši, v níž důchod správně náležel, nejvýše v rozsahu stanoveném právními předpisy účinnými ke dni 31. prosince 2008.

[17] Z uvedeného plyne, že přechodné ustanovení čl. II bodu 14 se výslovně vztahuje „na důchod nebo jeho zvýšení“, nikoli na příplatek k důchodu podle Není-li tento příplatek důchodem, nýbrž samostatnou dávkou, která existuje jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, nelze na ni jako na důchod nahlížet a nelze na ni aplikovat přechodné ustanovení, které se vztahuje výslovně k „důchodům nebo jejich zvýšení“. Citované přechodné ustanovení ani přímo neodkazuje na , který by byl podle na rozhodování o příplatku použitelný. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelkou, že v daném případě krajský soud výkladem rozšířil rozsah přechodného ustanovení čl. II bodu 14 , neboť ho aplikoval nikoli na „důchod a jeho zvýšení“, nýbrž na „příplatek k důchodu podle “ Toto rozšíření přitom bylo v neprospěch stěžovatelky, neboť v důsledku aplikace přechodných ustanovení stěžovatelka obdržela nižší část doplatku příplatku k důchodu podle

[18] Pokud se Nejvyšší správní soud v minulosti zabýval ať už konkrétně , či jinými odškodňovacími předpisy vázanými na proces rehabilitace, vycházel vždy z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“ Ústavní soud tak podle názoru Nejvyššího správního soudu vymezil jako základní interpretační kritérium nadřazené prostému gramatickému výkladu pravidlo teleologického výkladu in favorem potenciálních beneficientů odškodňovacích a rehabilitačních předpisů (srov. např. již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. - 82). Z uvedeného tedy plyne, že v případě odškodňovacích předpisů (i ) nelze provádět výklad, který je v neprospěch potenciálních beneficientů těchto předpisů (v daném případě tedy v neprospěch stěžovatelky). Právě takový nepřípustně rozšiřující výklad v neprospěch stěžovatelky v daném případě krajský soud učinil.

[19] Nelze tak souhlasit s krajským soudem, že příplatek k důchodu podle je dávkou, jejíž závislost na důchodu podle je tak těsná, že na ni lze vztáhnout analogicky i přechodná ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám. Naopak Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že příplatek k důchodu podle má od důchodu podle oddělený právní režim a nelze na tuto dávku nahlížet jako na důchod podle citovaného zákona. Zároveň nelze ani provést rozšiřující výklad čl. II bodu 14 , neboť by tím došlo k výkladu v neprospěch stěžovatelky, jakožto beneficientky doplatku příplatku k důchodu podle Vzhledem k uvedenému je tak třeba uzavřít, že krajský soud i žalovaná pochybily, pokud na danou situaci aplikovali přechodné ustanovení čl. II bod 14

[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu podle zrušil. Vzhledem k tomu, že stejnou nezákonností bylo zatíženo i rozhodnutí žalované, zrušil soud podle rovněž žalobou napadené rozhodnutí. Na žalované tedy bude, aby v dalším řízení postupovala podle a podle , aniž by na věc použila přechodné ustanovení (čl. II bod 14) k

[21] Podle rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o žalobě i kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o věta první ve spojení s , podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka byla naopak v řízení úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů v plné výši. Ze spisu vyplynulo, že vynaložila náklady na právní zastoupení za čtyři úkony ve věci (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, repliky a kasační stížnosti) dle a d) , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), po 1000 Kč [ ve spojení s téže vyhlášky] a na náhradu hotových výdajů dle citované vyhlášky ve výši 300 Kč za úkon. Zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, a proto byla částka 5 200 Kč navýšena o daň ve výši 21 %, kterou bude zástupce povinen odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ). Žalovaná je tak povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení celkem 6 292 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2021

Mgr. David Hipšr

předseda senátu