Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 193/2020 - 30

- 31

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. N., zastoupen Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Veronské náměstí 590, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. - 50,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2017, č. j.: OAM-9/ZA-ZA14-K01-PD1-2015, žalovaný rozhodl podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), o neprodloužení doplňkové ochrany žalobci.

II.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. - 50. Rozsudek městského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které namítal, že již v řízení před žalovaným nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci, a proto nemohlo dojít ke správnému posouzení věci. Důkazy, které správní orgán opatřil, nebyly úplné. Městský soud tedy nemohl správně posoudit rozhodné skutkové a právní otázky. Městský soud tak zhodnotil provedené důkazy nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti. Rovněž nereflektoval návrh zástupce stěžovatele učiněný v průběhu jednání dne 28. 5. 2020, že v případě odročení jednání doloží důkazy o aktuální situaci v Doněcké a Luhanské oblasti a o plánované další vlně mobilizace. Stěžovatel rovněž požádal o poskytnutí lhůty 14 dní k tomu, aby tyto důkazy mohl doložit v řízení o kasační stížnosti. S ohledem na uvedené navrhl, aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

IV.

[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[7] Stěžovatel fakticky namítá toliko nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným, a z toho pramenící nesprávné posouzení věci. K této námitce zdejší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 42, ze dne 25. 3. 2015, č. j. - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. - 30, či ze dne 15. 1. 2015, č. j. – 17. Ve vztahu ke shromážděným podkladům pak rovněž na rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. – 81, podle kterého musí být užité podklady (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Žalovaný a následně městský soud při posouzení skutkového stavu vycházeli především z pohovoru se stěžovatelem a dále z informací a zpráv jednotlivých organizací a institucí, konkrétně se jednalo o Informace MV VB z ledna 2016 – Ukrajina: Krym, Doněck a Luhansk, Výroční zprávu Human Rights Watch z ledna 2017, Výroční zprávu Amnesty International z února 2017, Výroční zprávu Freedom House z ledna 2017, Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2016 z března 2017, Zprávu organizace Equal Rights Trust ze srpna 2015, Informace OAMP – Situace v zemi z listopadu 2016, Informace MZV ČR č. j. 103518/2016-LPTP z června 2016, Informace MZV ČR č. j. 107283/2016-LPTP z července 2016, Informace MZV ČR č. j. 115045-LPTP z října 2015, atd. Uvedené podklady splňují výše jmenované podmínky a na jejich základě byl skutkový stav zjištěn dostatečně pro posouzení věci ve smyslu citované judikatury. V této souvislosti lze dále uvést, že s podklady rozhodnutí se stěžovatel seznámil dne 29. 5. 2017. Na výslovnou otázku správního orgánu sdělil, že doplnění podkladů nenavrhuje, ke zdrojům informací a způsobu jejich využití se nevyjádřil a neuvedl ani žádné další skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany.

[8] Nelze přisvědčit ani námitce, že městský soud nevyhověl návrhu zástupce stěžovatele na odročení jednání za účelem předložení dalších důkazů. Zástupce stěžovatele při jednání před městským soudem výslovně uvedl, že návrh na doplnění dokazování nemá. Předtím sice zmínil, že by teoreticky bylo možné doložit „nějaké věci z rádia a televize“, ale žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování neučinil. Nemohlo tedy dojít k namítané vadě řízení. Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, které mají prvotně zjišťovat skutkový stav (srov. např. rozsudek ze dne 11. 8. 2016, č. j. - 27, usnesení ze dne 15. 11. 2018, č. j. - 144, či ze dne 29. 5. 2019, č. j. - 35). Stěžovatel měl dostatek času k doplnění důkazů, a to již od okamžiku seznámení se s podklady rozhodnutí žalovaného. Žádné důkazní prostředky však nepředložil, a to ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, přestože avizoval, že tak učiní do 14 dnů od podání kasační stížnosti.

[9] V nyní posuzovaném případě nebyla stěžovateli prodloužena doplňková ochrana, která mu byla přiznána rozhodnutím ze dne 3. 4. 2015 z důvodu aktuálně zhoršené bezpečnostní situace v Dněpropetrovské oblasti na Ukrajině, tedy v místě trvalého pobytu stěžovatele. Obdobnou situací se kasační soud již opakovaně zabýval, a to i v případě žadatelů pocházejících z Dněpropetrovské oblasti. K doplňkové ochraně je možné odkázat např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, či ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68, publ. pod č. 1849/2009 Sb. NSS. Žalovaný i městský soud postupovali v souladu s uvedenou judikaturou a nepochybili při hodnocení zjištěného skutkového stavu. Výše uvedené shromážděné podklady potvrzují, že na Ukrajině došlo od roku 2015 ke zklidnění situace, přičemž reálné nebezpečí se týká tzv. linie dotyku v Doněcké a Luhanské oblasti. Lze tak souhlasit se závěrem, že na rozdíl od situace, kterou žalovaný posuzoval při vydání rozhodnutí ze dne 3. 4. 2015, nyní již není dán důvod předpokládat hrozící nebezpečí vážné újmy v Dněpropetrovské oblasti, ve které má stěžovatel byt a zázemí (srovnej i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. - 24, ze dne 21. 3. 2019, č. j. - 27, ze dne 31. 10. 2018, č. j. - 31, ze dne 21. 2. 2019, č. j. - 45, či ze dne 28. 5. 2020, č. j. - 39).

[10] Nejvyšší správní soud považuje rovněž za vhodné odkázat na dostatečně prejudikovanou otázku tzv. možnosti vnitřní ochrany, resp. možnosti vnitřního přesídlení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. - 56, ze dne 23. 5. 2006, č. j. - 59, ze dne 3. 8. 2006, č. j. - 87, publ. pod č. 978/2006 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. - 93, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS).

[11] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatele a chápe jeho obtížnou situaci. Prostřednictvím azylového řízení však nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. – 57). Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální pobyt v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců.

[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[13] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o neprodloužení doplňkové ochrany podle . Podle ve spojení s uvedeného zákona má v takovém případě podání kasační stížnosti odkladný účinek ze zákona.

[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. září 2020

Mgr. David Hipšr

předseda senátu