Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 209/2018 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 209/2018 - 38
36. Prvostupňový orgán konstatoval, že žadatel však svá tvrzení o pravidelných cestách do České republiky nepodložil žádnými relevantními doklady a je proto velmi nepravděpodobné, že by žadatel každou středu cestoval do České republiky a v pondělí se opět vracel zpět do svého zaměstnání ve Švýcarsku (např. razítky v cestovním dokladu, doklady o tankování pohonných hmot atd.). Uvedená skutková hodnocení doplnil prvostupňový orgán úvahou, že „Předložená potvrzení zaměstnavatele napovídají tomu, že žadatel převážně žije na území Švýcarska, kde je také zaměstnán, a nikoliv v České republice, kde je evidován dlouhodobě jako osoba bez zdanitelných příjmů. Žadatel je zaměstnaný na plný úvazek ve společnosti Partner Reinsurance Europe SE, pobočka v Curychu, a to jako Smluvní pojistitel pro Rusko, Turecko a Společenství nezávislých států. Pokud by žadatel pracoval jako smluvní pojistitel pro Českou republiku, mohly by se předpokládat užší pracovní vazby na naši zemi, tudíž i řada služebních cest, případně delší pracovní pobyt by se vázaly k České republice. Žadatel je však smluvním pojistitelem pro Rusko, Turecko a Společenství nezávislých států (organizace zahrnující 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu - Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán), přičemž sídlem Společenství nezávislých států je běloruský Minsk. Co se týká povolení zaměstnavatele, že žadatel může pracovat dva dny v týdnu z domova, v žádném případě to neznamená, že tím domovem je automaticky Česká republika. Prací z „domova“ může být Curych nebo jiné místo, které si žadatel zvolí. Práce z domova je stále žádanější benefit. Představuje pro firmy konkurenční výhodu, a zaměstnancům umožňuje lépe skloubit pracovní a osobní život, nebo neztrácet čas zbytečným cestováním. Fakticitu svého pobytu na území České republiky žadatel nedoložil žádnými relevantními doklady. Z potvrzení zaměstnavatele jednoznačně vyplývá, že žadatel je zaměstnaný na plný úvazek v jejich společnosti v Curychu (Švýcarsko) a jako benefit má možnost pracovat dva dny z domova.“ Prvostupňový orgán uzavřel, že žadatel v rámci správního řízení neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že se na území České republiky skutečně zdržoval v rozsahu jedné poloviny doby pobytu a neprokázal tak splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 2 zákona o státním občanství. Prvostupňový orgán dodal, že
splnění této podmínky může být prominuto na základě ustanovení § 15 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o státním občanství, pokud má žadatel na území České republiky povolen trvalý pobyt a jeho manžel nebo partner, se kterým žije ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo je ke dni podání žádosti o udělení státního občanství České republiky mladší 18 let. V daném případě je však manželka žadatele státním občanem Kazachstánu, a žadatel nebyl ke dni podání žádosti mladší 18 let; není tedy splněn ani jeden z uvedených liberačních důvodů.
37. Prvostupňový orgán v rozhodnutí ze dne 19. 6. 2018 rovněž upozornil žadatele, že na území České republiky platí zákon č. 586/1992 Sb. , podle něhož „daňovým poplatníkem je ten, jehož příjmy ze všech jeho zdrojů na území domácí země i ze zahraničí podléhají zdanění v domovské zemi. Většinou se jedná o ty, kteří mají na území státu, kde dojde k zaplacení daně (tedy například České republiky) bydliště nebo se v zemi zdržují déle než 183 dní v kalendářním roce. Daňový rezident má tedy tzv. neomezenou daňovou povinnost a musí ke zdanění přiznat veškeré své příjmy (celosvětové). Přitom však není rozhodující, kdo příjmy vyplácí, zda jsou vypláceny v dané zemi, nebo v zahraničí a ani to, kde je činnost vykonávána. Neomezená daňová povinnost se kromě osob, které mají v České republice bydliště, vztahuje také na ty osoby, které se zde "obvykle zdržují". Za obvyklé zdržování se považuje pobyt na území republiky alespoň v délce 183 dnů v příslušném kalendářním roce, přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o souvislý pobyt, nebo se pobyt uskuteční v několika obdobích. Pro započítávání jednotlivých dnů do lhůty 183 dnů platí pravidlo, že do této lhůty se započítávají všechny dny skutečně strávené v České republice, tzn. počítá se každý započatý den pobytu, tj. den příjezdu a odjezdu, všechny dny strávené v České republice, včetně sobot a nedělí, svátků, nemoci, prázdnin, dovolených apod.“ K tomu prvostupňový orgán dodal, že pokud by se žadatel zdržoval v České republice v délce 183 dní v příslušném kalendářním roce (tj. cca polovinu doby), je povinen na území České republiky podávat daňová přiznání a do nich zahrnout i příjmy ze zahraničí, tj. ze svého zaměstnání ve Švýcarsku. Pokud by tak žadatel nečinil, a byla by to případně jeho povinnost, závažným způsobem by pak porušoval povinnosti vyplývající z jiných právních předpisů upravujících daně (§ 14 odst. 6 zákona o státním občanství).
38. Prvostupňový orgán se neopomněl zabývat i otázkou, zda jsou žadatelé dostatečně integrováni, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného, pracovního nebo sociálního, a to s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona o státním občanství. Správní orgán přitom upozornil, že vedle taxativně stanovených podmínek pro udělení státního občanství bylo do nové právní úpravy výslovně zakotveno, že jako k předpokladu pro udělení státního občanství bude přihlíženo k integraci žadatelů do české společnosti, zejména pokud jde o integraci pracovní, rodinnou a sociální. V daném případě na základě doložených dokladů dospěl správní orgán k závěru, že žadatelé nemají žádné přímé vazby na státní občany České republiky, jejich nejbližší příbuzní jsou státními občany Moldavské republiky a Kazachstánu. Pokud jde o integraci do společnosti v České republice z hlediska pracovního, žadatel ačkoliv zde vystudoval vysokou školu, tak nepřetržitě od 1. 5. 2011 pracuje ve Švýcarsku, kde se také převážně zdržuje. U žadatele zcela absentuje dlouhodobě jakákoliv pracovní integrace na území České republiky, tomu i odpovídá skutečnost, že je evidován příslušnou zdravotní pojišťovnou jako osoba bez zdanitelných příjmů (OBZP). V případě obou žadatelů se nejedná ani o jejich integraci do společnosti v České republice z hlediska sociálního, když ze státoobčanského spisu nevyplývá, že by se podíleli jakýmkoliv způsobem na fungování společnosti, byli činní v občanských sdruženích, projevili určitou míru zapojení do společenského života, přijali naše kulturní tradice.
39. V napadeném rozhodnutí ministr konstatoval, že jedním z důvodů pro nevyhovění žádosti v daném případě je neprokázání splnění podmínky podle § 14 odst. 2 zákona o státním občanství, které bylo již i jedním z důvodů pro zamítnutí žádosti rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 14. 8. 2017, č. j. VS-4392/835.3/2-2015. Z tohoto důvodu ministr rozhodnutím ze dne 28. 12. 2017, č. j. MV-129476-5/SO-2017, uložil mimo jiné prvostupňovému orgánu, aby znovu vyzval žadatele k doplnění dokladů, jenž ve výzvě přesně specifikuje, k čemuž došlo usnesením ze dne 23. 1. 2018, kterým byli vyzváni účastníci řízení k doplnění listin, které prokazují splnění podmínky podle § 14 odst. 2 zákona o státním občanství podle přesné specifikace.
40. Následně ministr uvedl svou úvahu, že splnění podmínky podle § 14 odst. 2 zákona o státním občanství České republiky se obvykle prokazuje prostým prohlášením žadatele, v posuzovaném případě navíc účastník řízení č. 1 (nyní žalobce ad a) doplnil i několik vyjádření svého zaměstnavatele s překladem do českého jazyka, které potvrzují rozsah pracovních cest i možnost práce z domova tak, že na pracovišti ve Švýcarské konfederaci může být účastník řízení č. 1 pouze od času pondělního oběda do času středečního oběda. Pokud by se do dní, které strávil v cizině, započítával každý den, který účastník řízení č. 1 alespoň částečně strávil na území České republiky, z vyjádření účastníka řízení č. 1 i jeho zaměstnavatele, vyplývá že jediný celý den, který trávil účastník řízení v cizině, bylo obvykle pouze úterý, a dále několik dní služebních cest. Naopak je možno dovodit, že pondělí a středu obvykle trávil účastník řízení č. 1 alespoň částečně v České republice. Z předložených dokladů se tedy může jevit, že účastník řízení č. 1 podmínku podle § 14 odst. 2 zákona o státním občanství České republiky mohl splnit. Současně však ministr shledal nutným poukázat na další skutečnosti, a sice, že podle § 2 odst. 2 a 4 zákona č. 586/1992 Sb. , má povinnost podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob každá fyzická osoba, která je daňovým rezidentem. Takovými osobami jsou mimo jiné ty, které na území České republiky pobývají alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce, a to souvisle nebo v několika obdobích; do doby 183 dnů se započítává každý započatý den pobytu. Pokud tedy účastník řízení č. 1 skutečně pobývá na území České republiky více než jednu polovinu roku, jak se snažil prokázat v řízení před správním orgánem I. stupně, splnil podmínku podle § 14 odst. 2 zákona o státním občanství České republiky, současně tím ale prokázal, že porušil podmínku podle § 14 odst. 6 tamtéž, když nesplnil svou povinnost podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob a případně zaplatit vyměřenou daň, a to v několika zdaňovacích obdobích.
41. Ministr s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že ať již účastník řízení č. 1 pobýval na území České republiky v rozhodném období více než jednu polovinu roku, či nikoliv, v každém případě nesplnil jednu z podmínek stanovenou buď v § 14 odst. 2 zákona o státním občanství, anebo stanovenou v § 14 odst. 6 zákona o státním občanství. K tomu ministr vnitra dodal, že účastník řízení č. 1 nesplňuje žádný z liberačních důvodů podle § 15 odst. 2 zákona o státním občanství a splnění podmínky podle § 14 odst. 2 tamtéž mu proto nemůže být prominuto. Účastník řízení č. 1 nesplňuje ani liberační důvody podle § 15 odst. 4 zákona o státním občanství České republiky, neboť neodstranil způsobený škodlivý následek ani neučinil účinná opatření k jeho odstranění, a splnění podmínky podle § 14 odst. 6 tamtéž mu proto rovněž nemůže být prominuto.
42. Městský soud v Praze konstatuje, že k otázce správního uvážení v oblasti nabývání státního občanství se vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 – 78, kde uvedl, že „na existenci subjektivního práva, byť ne nároku, na udělení státního občanství přitom nic nemění ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. poskytnuto. I v tomto bodě lze ostatně odkázat na opakovaně citované rozhodnutí rozšířeného senátu: „To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, neboť jinak by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje § 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s. s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. [...] Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí pouze na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.“
43. Soud je toho názoru, že ministr ani prvostupňový správní orgán při posuzování věci nepřekročily meze správního uvážení a že postupovaly v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu. Soud neshledává napadené rozhodnutí ministra ani vnitřně rozporné, uvedl-li, že ať již účastník řízení č. 1, tedy žalobce ad a) pobýval na území České republiky v rozhodném období více než jednu polovinu roku, či nikoliv, v každém případě nesplnil jednu z podmínek stanovenou buď v § 14 odst. 2 zákona o státním občanství, anebo stanovenou v § 14 odst. 6 zákona o státním občanství. Je tomu tak proto, že žalobce na základě prokázaného skutkového stavu nemohl splnit současně podmínku danou ust. § 14 odst. 2 zákona o státním občanství a rovněž stanovenou v § 14 odst. 6 zákona o státním občanství, přičemž je povinen prokázat splnění všech podmínek daných ust. § 14 zákona o státním občanství kumulativně.
44. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, jakým způsobem správní orgány vyhodnotily splnění zákonných podmínek (§ 14 zákona o státním občanství) u jednotlivých žalobců a jak posoudily další předpoklady pro udělení státního občanství ve smyslu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 As 32/2005 -51.
45. Na str. 13 prvostupňového rozhodnutí a str. 2 napadeného rozhodnutí je srozumitelně uvedeno, kteří z žalobců splňují a kteří nesplňují jednotlivé podmínky podle § 14 zákona o státním občanství. Na str. 11 a 12 prvostupňového rozhodnutí a str. 4 napadeného rozhodnutí pak správní orgány objasnily, proč nemohlo dojít k prominutí splnění některé ze zákonných podmínek.
46. Z napadených rozhodnutí plyne, že správní orgány provedly přezkum splnění zákonných podmínek a následně provedly úvahu v rámci mezí správního uvážení. Soud na zdůvodnění úvahy neshledal nic excesivního. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se konkrétně na str. 5 uvádí, že dospělý žalobce ad a) (R. V. E.) nesplnil podmínku stanovenou v § 14 odst. 2 zákona o státním občanství, dospělá žalobkyně (R. T. O.) nesplnila podmínku podle § 14 odst. 1 zákona o státním občanství. U všech účastníků řízení bylo přihlédnuto k nezavršené integraci do společnosti v České republice podle § 13 odst. 1 zákona o státním občanství.
47. Při posouzení podmínek podle zákona o státním občanství prvostupňový orgán vyšel u nezl. A., nar. 10. 7. 2011 v Praze ze skutečnosti, že má na území České republiky povolen trvalý pobyt od 19. 9. 2011 a u nezl. S., nar. 19. 11. 2013 v Praze, že má na území České republiky povolen trvalý pobyt od 29. 1. 2014, proto obě nesplňují podmínku 5ti let povoleného trvalého pobytu ke dni podání žádosti, tj. ke dni 3. 8. 2015. Prvostupňový orgán dodal, že má možnost oběma nezletilým dětem splnění této podmínky prominout dle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství, neboť se na území České republiky narodily, a jsou ke dni podání žádosti mladší 18 let, avšak se s ohledem na možnosti dané mu zákonem rozhodl splnění této podmínky oběma nezletilým dětem neprominout.
48. Ke splnění dalších podmínek prvostupňový orgán u nezl. A., nar. 10. 7. 2011 a u nezl. S., nar. 19. 11. 2013 uvedl, že neprokazují splnění podmínky v ust. § 14 odst. 3 zákona o státním občanství, neboť jsou mladší 15 let, podmínku v ust. § 14 odst. 4, 5 a 7 zákona o státním občanství splňovat nemusí, neboť ke dni podání žádosti, tj. ke dni 3. 8. 2015 jsou mladší 15 let, podmínku v ust. § 14 odst. 6 zákona o státním občanství splňují a prokázali splnění podmínky dané ust. § 14 odst. 8 zákona o státním občanství.
49. Ministr na str. 5 napadeného rozhodnutí poukázal ohledně nezletilých dcer na princip jednoty státního občanství v rodině. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 As 31/2012 -76, v němž dospěl k závěru, že „neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ani v části týkající se neudělení státního občanství dcerám stěžovatele. Stěžovatel do společné žádosti o udělení státního občanství zahrnul i své dcery (na základě § 9 odst. 1 zákona o státním občanství), které byly v době podání žádosti obě nezletilé a na stěžovateli existenčně závislé. Oběma dcerám byl trvalý pobyt povolen za účelem sloučení rodiny s cizincem - otcem. Účelem obecně uznávané zásady jednotného státního občanství rodičů a dětí [srov. čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publ. pod č. 76/2004 Sb. m. s.; nebo § 3 písm. a) , § 3a , § 4 , § 6 odst. 2 , § 9 , § 11 , odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o státním občanství] je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jakkoli nelze tuto zásadu absolutizovat a odhlížet od konkrétních skutečností posuzovaného případu, stěžovatel musel být při podání společné žádosti srozuměn s tím, že žádosti jeho dcer budou posuzovány v úzké návaznosti na jeho vlastní důvody a rovněž, že výsledek posouzení jeho žádosti bude bezprostředně spjat s výsledkem posouzení žádosti jeho dcer.“ Lze dodat, že dospělý žalobce ad a) si musel být vědom toho, že žádosti jeho nezletilých dcer budou posuzovány v závislosti na jeho vlastních důvodech.
50. Soud proto konstatuje, že v daném případě nedošlo k vybočení z mezí správního uvážení, odůvodnění napadených rozhodnutí neporušuje ani ust. § 68 odst. 3 správního řádu , rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná ani vnitřně rozporná.
51. Námitky ve druhém žalobním bodu jsou proto nedůvodné.
52. Ve třetím žalobním bodu žalobci namítají, že žalovaný překročil meze svých pravomocí při posouzení otázky, zda žalobce ad a) porušil podmínku, jejíž posouzení je v kompetenci orgánů finanční správy České republiky, vůči nimž žalobce ad a) nemá žádné nedoplatky, což doložil relevantními doklady, tj. neexistuje žádná skutečnost, na základě které by bylo možné učinit závěr o porušení takové povinnosti.
53. Žalobci v rámci takto formulované námitky opomíjí, že správní orgány v rámci předmětného správního řízení mají povinnost posoudit splnění všech podmínek stanovených v ust. § 14 zákona o státním občanství, včetně odst. 6 tohoto ustanovení zákona o státním občanství, dle něhož se prvostupňový orgán, resp. rozkladový orgán, musí zabývat i otázkami souvisejícími s tím, zda žadatel o státní občanství neporušil závažným způsobem povinnosti vyplývající z jiných právních předpisů, mimo jiné i povinnosti vyplývající z daňových předpisů. V daném případě správní úvahu v napadeném rozhodnutí (ať již účastník řízení č. 1 pobýval na území České republiky v rozhodném období více než jednu polovinu roku, či nikoliv, v každém případě nesplnil jednu z podmínek stanovenou buď v § 14 odst. 2 zákona o státním občanství, anebo stanovenou v § 14 odst. 6 zákona o státním občanství), která vychází z prokázaného skutkového stavu, shledal soud zcela logickou, nijak nezasahující do pravomoci orgánů daňové správy, nýbrž adekvátně reagující na zjištěné okolnosti dané věci a žalobci vznesené rozkladové námitky.
54. Závěrem soud k námitkám vzneseným u ústního jednání (pokud žalovaný dospěl k závěru, že žalobce ad a) nesplňuje podmínky k přiznání státního občanství, potom měl vyloučit jeho žádost k samostatnému projednání a státní občanství ostatním žadatelům udělit, když tito žadatelé podmínky k udělení občanství splňují) uvádí, že podle § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. s. ř. s. platí, že žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Nelze tedy vznášet další výhrady proti správnímu rozhodnutí a toto rozhodnutí přezkoumávat z hlediska později uplatněných žalobních bodů. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31, č. 3733/2018 Sb. NSS, k tomu dále uvedl, že projevem „[k]oncentrační zásady je v zákonné lhůtě pro podání žaloby postavit najisto rozsah důvodů (obsažených v žalobních bodech), na základě kterých bude soud přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu (srov. shora citovaný rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 As 3/2008 -78, bod [35], dle něhož účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení).“ Výše uvedenými námitkami se proto zdejší soud dále nezabýval, protože je žalobci neuplatnili včas v řízení před soudem, ačkoliv tak učinit mohli.
55. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
56. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly, neboť je jeho povinností, aby své rozhodnutí také řádně hájil. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 31. 3. 2015, č.j. 7 Afs 11/2014 -47 vyslovil, že náhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu procesně úspěšnému správnímu orgánu dle § 60 odst. 7 s.ř.s. zásadně nepřizná. Z uvedených důvodů soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 12. května 2020
JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. J.