Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 13 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (18)8 As 31/2012 - 76.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 As 31/2012 - 76
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) B. D., b) nezl. O. Ch. D., c) O. M. D., všech zastoupených Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 10. 2009, čj. MV - 43974 – /VS – 2009 – 6, o kasační stížnosti žalobců a) – c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, čj. 10 Ca 372/2009 – 79,
t a k t o :
I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně c) s e z a s t a v u j e .
II. Kasační stížnost žalobce a) a žalobkyně b) s e z a m í t á .
III. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 23. 4. 2009, čj. VS-3115/53/2–2001, nevyhovělo společné žádosti žalobce a jeho dcer – žalobkyň b) a c) o udělení státního občanství České republiky. Učinilo tak z důvodu, že žalobce nesplňuje podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním občanství “), jelikož porušil své povinnosti v oblasti veřejného zdravotního pojištění, daňové povinnosti a dále povinnosti podle zákona č. 325/1999 Sb. , o pobytu cizinců. Jednalo se již o pátou žádost žalobce o udělení státního občanství.
[2] Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 14. 10. 2009, čj. MV-43974-/VS-2009-6, zamítl rozklad žalobců proti uvedenému rozhodnutí.
II.
[3] Rozhodnutí ministra vnitra napadli žalobci žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, čj. 10 Ca 372/2009 – 79.
[4] Městský soud se předně zabýval námitkou, podle které byly ve správním řízení zohledněny skutečnosti obsažené ve spisech vedených k předchozím žádostem žalobce, a to aniž by byly učiněny součástí „aktuálního“ spisu; žalobci se nemohli s těmito skutečnostmi seznámit a vyjádřit se k nim před vydáním správního rozhodnutí prvního stupně. Městský soud tuto námitku odmítl s tím, že se žalobce mohl s danými podklady seznámit v průběhu rozkladového řízení. Ačkoliv byl právní zástupce žalobců vyzván k seznámení se s veškerým spisovým materiálem, na tuto výzvu nereagoval a ve stanovený den se k seznámení se spisovým materiálem nedostavil. Proto podle soudu nemohlo dojít ke zkrácení na právech žalobce.
[5] Pro závěr, že žalobce nesplnil podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, je podstatné to, že nevyhověl výzvě správního orgánu k předložení přehledu o průběhu hrazení pojistného na úseku zdravotního pojištění. Žalobce nemůže poukazovat na skutečnost, že ve spise tyto doklady nejsou. Správní orgán si mohl na základě jemu známých skutečností a podkladů z předchozích správních řízení učinit úsudek o tom, že žadatel opakovaně řádně neplnil své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění. Pravomocná rozhodnutí správních orgánů o předchozích žádostech o udělení státního občanství jsou pro rozhodování ve věci související závazná a správní orgán je povinen z nich vycházet (§ 53 odst. 3 správního řádu ).
[6] K uvedenému městský soud doplnil, že žalobce nedoplatky na zdravotním pojištění nerozporoval a ani před městským soudem nepředložil kompletní přehled o plnění platebních povinností zdravotního pojištění. Městský soud zohlednil, že žalobce před vydáním správního rozhodnutí prvního stupně neprojevil zájem seznámit se s podklady, které byly obsahem správních spisů týkajících se jeho předchozích žádostí. Jakmile žalobce v průběhu rozkladového řízení požádal o možnost seznámit se i s těmito podklady, bylo mu to umožněno. Právní zástupce ale této možnosti nevyužil.
[7] Žalobci dále namítali, že žalovaný opřel své zamítavé rozhodnutí rovněž o skutečnost, že žalobce nevysvětlil zdroj svých příjmů, přestože to není podmínkou pro udělení státního občanství. Městský soud neshledal ani tuto námitku důvodnou, neboť z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by uvedená skutečnost byla důvodem pro zamítnutí žádosti o udělení státního občanství. Tímto důvodem bylo především porušování zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění, což je pro zamítnutí žádosti dostačující. Nesplnění předmětné podmínky přitom nebylo prominuto, neboť žalovaný pro to neshledal důvody hodné zvláštního zřetele. V rámci širšího posouzení žádosti byla podpůrným důvodem absence rodinných vazeb na české státní občany a rozporuplné tvrzení ohledně příjmů a rodinných vztahů žalobce.
[8] Žalovaný podle městského soudu oprávněně nepřistoupil na to, že by rozporné skutečnosti, které žalobce uváděl ve správním řízení, byly způsobeny komunikačními problémy. V obou správních rozhodnutích bylo náležitě uvedeno, v čem ona rozporná tvrzení, která se objevila především v písemných podáních žalobce, spočívala. Proto lze podle soudu vyloučit nepochopení či nesrozumitelnost. Žalobce v žádosti o udělení státního občanství uvedl, že česky rozumí; znalost češtiny je ostatně nezbytným předpokladem pro vyhovění žádosti. V rámci této žalobní námitky žalobce namítl, že pokud chtěl žalovaný zpochybnit jeho znalosti českého jazyka, mohl jej přezkoušet, což však neučinil.
[9] Podle městského soudu se mezím správního uvážení nevymyká závěr žalovaného, že důvodem neudělení českého státního občanství žalobkyním b) a c) byla skutečnost, že se jednalo o společnou žádost, pročež bylo třeba přihlížet k poměrům rodiny komplexně s uplatněním zásady jednotného státního občanství v rodině, a k tomu, že obě žadatelky jsou na žadateli existenčně závislé. Zásada jednotného státního občanství chrání žadatelky tím, že implikuje jednotný pobytový režim dětí s rodičem.
[10] Městský soud závěrem uvedl, že s ohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. nepřihlédl k důkazům předloženým žalobcem dne 19. 10. 2010. Potvrzení dvou zdravotních pojišťoven nevypovídají o předchozí platební kázni žalobce. Soud nezohlednil tvrzení žalobce o jeho české přítelkyni, s níž má žít již 13 let, neboť se jedná o skutkové tvrzení poprvé uplatněné až po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
III.
[11] Zamítavý rozsudek městského soudu napadli všichni žalobci (stěžovatelé) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. s. ř. s.
[12] Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatelé spatřují v závěru městského soudu, že každé porušení zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to bez ohledu na závažnost, má za následek nesplnění podmínky stanovené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Právě tento názor byl podle stěžovatelů důvodem zamítnutí jejich žádosti, nikoliv nepředložení určitého dokladu. Dále se stěžovatelé vymezili proti závěru, že na žadateli o získání státního občanství leží důkazní břemeno ohledně prokázání splnění podmínek v uvedeném ustanovení a v případě, že toto neprokáže, může si správní orgán učinit úsudek na základě skutečností, které jsou mu známy z předchozích žádostí žadatele.
[13] Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že žalovaný může k podmínkám stanoveným v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství přidávat i podmínky další, a to např. podmínku rodinných vazeb na občany České republiky nebo tzv. zásadu jednotného občanství v rodině, a z těchto důvodů žádosti nevyhovět, i když žadatel všechny ostatní podmínky splňuje. Stěžovatelé se vymezili také proti tomu, že by důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o státním občanství byl pouze zdravotní stav či vysoký věk. Neztotožnili se ani s tvrzením městského soudu, že pokud žalovaný zamítne žádost o státní občanství, vztahuje se presumpce správnosti dle § 53 odst. 3 správního řádu na všechny skutečnosti, kterými žalovaný odůvodnil své zamítavé rozhodnutí.
[14] Stěžovatelé považují rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný v tom, že se žalovaný ani soud nevypořádal s otázkou přiměřenosti při aplikaci § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, ačkoliv takový požadavek vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudků čj. 4 As 71/2006 - 83, čj. 2 As 31/2005 - 78 a čj. 5 As 51/2007 - 105). Žalovaný ani městský soud dostatečně nevysvětlili, co míní netransparentním chováním žadatele, resp. jaké nebezpečí pro veřejný zájem spatřují v tom, že stěžovatel během řízení podával rozporuplné výpovědi ohledně toho, zda je D. D. jeho synem, popř. ohledně data úmrtí stěžovatelova otce v Nigérii. Tyto okolnosti nejsou podle soudu výsledkem komunikačních nedorozumění. Lidé ale podle stěžovatele mohou dělat chyby nejenom v mluveném rozhovoru, ale i v psaném textu. Skutečnost, že stěžovatel uvedl, že česky rozumí, o čemž může být subjektivně přesvědčen, neznamená, že v jazykově komplikovaných dokladech či při náročném pohovoru, kde se operuje s řadou odborných právních termínů, neudělá chybu.
[15] Závěr městského soudu, že neprokázání zdrojů financování nebylo důvodem zamítnutí žádosti, je v rozporu se závěry žalovaného. Ostatně i městský soud hovoří o „podpůrných důvodech v rámci širšího posouzení“. Soud ani žalovaný nevysvětlili, z jakého důvodu nepovažovali stěžovateli tvrzené důvody (viz bod II. rozkladu ze dne 17. 7. 2009) za důvody hodné zvláštního zřetele dle § 11 odst. 4 zákona o státním občanství. Napadený rozsudek podle stěžovatelů vůbec nereaguje na řadu žalobních námitek, např. na obsáhle citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se zmiňované podmínky přiměřenosti nebo na argumentaci o diskriminační povaze tzv. rodinné integrace či zásady jednotného státního občanství v rodině.
[16] Stěžovatelé dále poukázali, že městský soud doplnil argumentaci žalovaného o jediný další aspekt, a sice o výtku namířenou vůči stěžovateli, že ministerstvu nepředložil požadovaný podrobný přehled o hrazení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Ačkoliv tak stěžovatel neučinil, žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na podklady známé z předchozího řízení, tedy že stěžovatel opakovaně neplnil své povinnosti. Skutečnost, že stěžovatel nepředložil požadovaný doklad, nemůže podle něj vést k závěru, že žadatel nesplňuje podmínku, jejíž splnění má příslušný podklad prokázat. Stěžovatel mohl být k předložení dokladu opakovně vyzýván, zvláště pokud již v rozkladu argumentoval principem přiměřenosti; případně mu mohla být udělena pořádková pokuta. Správní orgán byl i přes velmi krátkou časovou nesoučinnost povinen postupovat podle § 3 správního řádu . Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že žalovaný zastává názor, že stěžovatel tak jako tak nesplňuje podmínku dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Případné dožádání by v tomto případě nic nezměnilo.
IV.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na správnosti svého rozhodnutí i rozsudku městského soudu.
V.I
[18] S podáním kasační stížnosti je spojen vznik poplatkové povinnosti [§ 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]. Tuto povinnost splnil po výzvě městského soudu pouze stěžovatel. Usnesením ze dne 11. 10. 20102, čj. 8 As 31/2012 – 64, Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádost stěžovatelky b) a stěžovatelky c) o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti se zamítá a vyzval je k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Stěžovatelky byly současně poučeny o následcích nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka b) soudní poplatek uhradila. Stěžovatelka c) podáním ze dne 31. 10. 2012 Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že soudní poplatek neuhradí.
[19] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 47 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
[20] Jelikož stěžovatelka c) ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně soudní poplatek neuhradila, Nejvyšší správní soud řízení ve vztahu ke stěžovatelce c) podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. zastavil.
[21] Podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení v této části zastaveno.
V.II
[22] Nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou c) nebrání Nejvyššímu správnímu soudu nadále pokračovat v řízení o kasační stížnosti s těmi účastníky, kteří svou poplatkovou povinnost splnili. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal důvodnost kasační stížnosti ve vztahu ke stěžovateli a stěžovatelce b). Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 , 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Státní občanství je trvalým a pevným svazkem fyzické osoby s Českou republikou. Zákon o státním občanství stanoví předpoklady pro získání občanství v § 7 odst. 1 , příp. v § 10 odst. 3 . Splnění podmínek vymezených v uvedených ustanoveních pouze implikuje naději žadatele na udělení státního občanství, nezakládá mu však právem vymahatelnou jistotu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2007, čj. 4 As 71/2006 – 83, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Na udělení státního občanství totiž nemá cizinec právní nárok.
[25] Státní občanství nebylo stěžovateli, a v návaznosti na to i stěžovatelce b), uděleno z důvodu, že správní orgán shledal, že prvně uvedený nesplňuje podmínky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Správní orgán zjistil, že stěžovatel neplnil své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění (nedoplatky na pojistném), podle zákona o pobytu cizinců (opožděně ohlásil cizinecké policii rozvod svého manželství v r. 2004 a poškodil svůj průkaz o povolení pobytu), a dále že nezdaňoval příjmy z pronájmu nemovitostí. Žalovaný dále přihlédl k tomu, že stěžovatel získal povolení k trvalému pobytu na základě uzavření fingovaného manželství.
[26] Stěžovatelé v kasační stížnosti nejprve městskému soudu vytkli jeho závěr, že každé porušení zákona o porušení veřejného zdravotního pojištění představuje nesplnění podmínky dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Z odůvodnění rozsudku městského soudu však nelze dovodit, že by popíral stěžovatelem zmiňovaný princip přiměřenosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, čj. 2 As 31/2005 -78). Městský soud paušálně neuváděl, že by každé porušení zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo důvodem pro „diskvalifikaci“ žadatele z možnosti získání státního občanství. Městský soud hodnotil informace získané v průběhu správního řízení pouze ve vztahu ke stěžovateli a ke zjištěnému skutkovému stavu a neuváděl přitom žádné generalizované závěry.
[27] Důvodnost kasační stížnosti nemůže spočívat v tom, že se městský soud výslovně nevypořádal se stěžovateli citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2007, čj. 4 As 71/2006 - 83. Podstatné je, zda odůvodnění soudního, příp. správního rozhodnutí obsahuje vypořádání se s namítanou otázkou přiměřenosti při aplikaci § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Ačkoliv nejsou úvahy městského soudu v tomto směru nikterak obsáhlé, Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu byl v tomto směru nepřezkoumatelný.
[28] Ze stěžovateli poukazované judikatury Nejvyššího správního soudu je patrný důraz na intenzitu závažnosti porušení plnění povinností vyplývajících z právních předpisů upravujících pobyt a vstup cizinců na území České republiky, veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky. Porušení povinnosti uhradit včas pojistné na veřejné zdravotní pojištění či porušení předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky je nepochybně porušením právního předpisu, které však samo o sobě nemusí zakládat nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství České republiky. Toto porušení povinnosti musí být hodnoceno z hlediska proporcionality. Rozhodnutí správního orgánu musí dostatečně přihlédnout k závažnosti porušení zvláštního právního předpisu a k okolnostem podstatným pro zhodnocení jeho závažnosti (viz rozsudek ze dne 13. 3. 2008, čj. 5 As 51/2007 – 105).
[29] Z odůvodnění správního i soudního rozhodnutí je zřejmé, že soud i žalovaný považují závažnost provinění žadatele v souhrnu za dostatečně intenzivní pro závěr o nesplnění požadavků předmětného ustanovení. Městský soud i správní orgán poukazovaly na vícero pochybení stěžovatele a zdůvodnili i to, z jakého důvodu neshledaly podmínky pro postup dle § 11 odst. 4 zákona o státním občanství. I pokud by bylo možno uvažovat o tom, zda jednotlivá pochybení jsou dostatečně závažná, je třeba přihlížet k závažnosti vytýkaného jednání jako k celku. Ve výsledku tak lze konstatovat, že zjištěný skutkový stav lze označit za „neplnění povinností“ ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Nejvyšší správní soud poukazuje, že stěžovatel v žalobě žalovanému vyčítal, že se nezabýval závažností jednotlivých „prohřešků“. Netvrdil však, že by právě jeho případ měl být tím, kde by měl být princip proporcionality k jeho prospěchu aplikován; neuváděl kupř., že se v jeho případě jednalo o formální či ojedinělé pochybení.
[30] Stěžovatelé se dále vymezili proti postupu, podle kterého pokud žadatel neunese své důkazní břemeno, může si správní orgán učinit úsudek na základě informací zjistitelných z předchozích žádostí žadatele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoliv byl k tomu stěžovatel vyzván, nedodal požadovaný přehled o průběhu hrazení pojistného na veřejném zdravotním pojištění. Řízení o udělení státního občanství je řízením návrhovým, v němž správní orgán zkoumá, zda je žádost úplná a zda jí lze proto vyhovět či nikoli. Jak již poukázal městský soud, i přes nedoložení požadovaných dokladů ze strany žadatele správnímu orgánu bylo z jeho úřední činnosti známo, a to z podkladů z minulého správního řízení (o čtvrté žádosti stěžovatele), že stěžovatel opakovaně řádně neplnil své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění, ze stanoviska policie bylo zřejmé, že porušil zákon o pobytu cizinců, a dále že nezdaňoval příjmy z pronájmu. Postup žalovaného není v rozporu se zákonem. Správní řád v § 50 odst. 1 totiž mezi podklady pro vydání rozhodnutí řadí jak skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, tak i podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Podle Nejvyššího správního soudu se ve vztahu ke stěžovateli nejednalo o překvapivý podklad pro správní rozhodnutí. Stěžovateli bylo nepochybně známo, že správní orgán těmito informacemi disponuje z řízení o jeho předchozích žádostech. Jak vyplývá z rozhodnutí o rozkladu, stěžovatelovu právnímu zástupci bylo umožněno se během rozkladového řízení seznámit s veškerým spisovým materiálem stěžovatele, tedy i ve vztahu k jeho předchozím žádostem. Ten však této možnosti nevyužil.
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí, že žalovaný jakkoli pochybil, pokud stěžovatele opakovaně nevyzýval k předložení požadovaného přehledu o hrazení pojistného a “nemotivoval“ jej k tomu např. pomocí pořádkové pokuty. Správní orgán stanovil žalobci dostatečnou lhůtu k předložení dokladů, které jsou nezbytné k posouzení splnění podmínky stanovené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Bylo nepochybně především v zájmu samotných žadatelů, aby správnímu orgánu poskytli dostatečnou součinnost, a aby předložili takové podklady a uvedli takové skutečnosti, na jejichž základě bude možné o jejich žádosti rozhodnout.
[32] Stěžovatelé v tomto směru zcela správně poukázali na povinnost správního orgánu postupovat podle § 3 správního řádu , tedy tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán takto nepochybně postupoval, jelikož na základě § 50 odst. 1 správního řádu využil informace známé z předchozích žádostí stěžovatele. Uvedený závěr je v souladu s dosavadní judikaturou (kupř. s rozsudkem městského soudu ze dne 31. 3. 2009, čj. 9 Ca 23/2007 -36, publ. pod č. 2645/2012 Sb. NSS, vztahujícím se k užití správním orgánem dříve zjištěných informací v řízení o opakované žádosti cizince o povolení k trvalému pobytu). Nadto, z gramatického výkladu § 8 odst. 3 zákona o státním občanství vyplývá, že doklady prokazující splnění podmínek daných v § 7 odst. 1 písm. e) téhož zákona nemusí předkládat pouze samotný žadatel, ale může si je vyžádat i sám správní orgán. Žádost stěžovatelů nebyla zamítnuta proto, že stěžovatel nedodal požadované doklady, ale proto, že nesplnil podmínky požadované v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Stěžovatel přitom pravdivost takto zjištěných údajů nerozporoval.
[33] Stěžovatelé se dále vymezili proti závěru městského soudu, že správní orgán může k podmínkám stanoveným v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství přidávat i podmínky další, a to např. podmínku rodinných vazeb na občany České republiky nebo tzv. zásadu jednotného občanství v rodině, a z těchto důvodů žádosti nevyhovět, i když žadatel všechny ostatní podmínky splňuje. Takový závěr ovšem z napadeného rozsudku městského soudu nevyplývá. Ani žalovaný nezdůvodňoval neudělení státního občanství pouze kritérii rodinných vazeb či nedostatečnou integrací stěžovatele a jeho dcer do české společnosti.
[34] Zdejší soud zdůrazňuje, že i k této námitce je třeba přistupovat ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci. V rámci řízení o žádosti o udělení státního občanství lze rozlišit dvě základní situace, a sice že žadatel splňuje, nebo naopak nesplňuje podmínky obsažené v § 7 odst. 1, příp. § 10 odst. 3 zákona o státním občanství. V případě, kdy správní orgán shledá, že žadatel splňuje podmínky uvedené v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství, nastupuje fáze správního uvážení, vyjádřená v § 7 odst. 1 předmětného zákona termínem „státní občanství lze na žádost udělit“. V případě, kdy žadatel zákonné předpoklady nesplňuje, nelze státní občanství udělit. Výjimkou jsou případy stanovené v § 11 téhož zákona, kdy lze nesplnění zákonných předpokladů prominout. Jedná se však pouze o možnost, nikoliv povinnost správního orgánu.
[35] Stěžovatelův případ spadá do druhé kategorie, neboť bylo shledáno, že nesplňuje podmínky vymezené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Jak tedy správně uvedl městský soud, ostatní stěžovateli poukazované skutečnosti byly posuzovány pouze coby doplňkové, potvrzující správnost závěru o tom, že stěžovatelům nesvědčí subjektivní právo na získání státního občanství. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody se blíže zabývat stěžovateli nastíněnou situací, kdy žadatel splňuje všechny zákonné podmínky stanovené v zákoně o státním občanství, a přesto mu není státní občanství uděleno.
[36] Důvodnou není ani námitka, jíž stěžovatelé zpochybnili, že pod případy hodnými zvláštního zřetele je třeba rozumět pouze zdravotní stav nebo vysoký věk. Ministr vnitra v rozhodnutí o rozkladu uvedl, že v případě stěžovatele neshledal důvody pro aplikaci § 11 odst. 4 zákona o státním občanství, pročež uvedl, že mezi takové případy patří dle judikatury např. nepříznivý zdravotní stav a vysoký věk. Netvrdil tedy, že by se jednalo o výčet konečný. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není pochybením žalovaného, pokud ve svém rozhodnutí výslovně nerozváděl, proč tyto dva důvody u stěžovatele neshledal.
[37] Jak správní rozhodnutí o neudělení státního občanství, tak i rozhodnutí o rozkladu obsahují seznatelné a přezkoumatelné úvahy o tom, proč správní orgán s ohledem na celkový zjištěný skutkový stav věci nevyužil možnosti prominout nesplnění podmínky vymezené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Stěžovatelé se vymezili proti tomu, že žalovaný ani soud nevysvětlili, z jakého důvodu nepovažovali skutečnosti uvedené pod bodem II. doplnění rozkladu za skutečnosti ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o státním občanství. Stěžovatel v tomto směru mimo jiné uvedl, že je i s dcerami plně integrován do české společnosti, nepobírají žádné sociální dávky a má českou přítelkyni, se kterou žije již 13 let. Jelikož stěžovatel neuvedl dané skutečnosti v řádné žalobní lhůtě, ale až opožděně, městský soud k nim nepřihlížel z důvodů dle § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. s. ř. s. Stejně tak k nim nemohl ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. přihlížet ani Nejvyšší správní soud, neboť stěžovatel předmětnou námitku ve vztahu k posuzování „případu hodného zvláštního zřetele“ dle § 11 odst. 4 zákona o státním občanství v žalobě řádně neuplatnil.
[38] Stěžovatelé rovněž zpochybnili závěr městského soudu, že pokud žalovaný zamítne žádost o státní občanství, vztahuje se presumpce správnosti dle § 53 odst. 3 správního řádu na všechny skutečnosti, kterými žalovaný odůvodnil své zamítavé rozhodnutí. Stěžovatelé tuto námitku koncipovali natolik obecně, že z ní nelze dovodit, k jaké nezákonnosti v jejich případě mělo konkrétně dojít. Zdejší soud proto pouze v obecné rovině uvádí, že veřejné listin y mají při hodnocení důkazů v rámci správního řízení vyšší důkazní sílu z důvodu presumpce správnosti jejich obsahu. Pravdivost jejich obsahu ovšem není absolutní. Uvedené ustanovení správního řádu deklaruje, že účastník řízení může vyvrátit pravdivost skutečností ve veřejné listin ě uvedených. Jelikož stěžovatelé neuvedli, zda a jaké skutečnosti a závěry uvedené ve veřejné listin ě zpochybnili či vyvrátili, Nejvyšší správní soudu se touto námitkou blíže nezabýval.
[39] Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ani v části týkající se neudělení státního občanství dcerám stěžovatele. Stěžovatel do společné žádosti o udělení státního občanství zahrnul i své dcery (na základě § 9 odst. 1 zákona o státním občanství), které byly v době podání žádosti obě nezletilé a na stěžovateli existenčně závislé. Oběma dcerám byl trvalý pobyt povolen za účelem sloučení rodiny s cizincem - otcem. Účelem obecně uznávané zásady jednotného státního občanství rodičů a dětí [srov. čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publ. pod č. 76/2004 Sb. m. s.; nebo § 3 písm. a) , § 3a , § 4 , § 6 odst. 2 , § 9 , § 11 , odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o státním občanství] je ochrana rodinných vazeb a zabezpečení jednotného státního občanství celé rodiny. Jakkoli nelze tuto zásadu absolutizovat a odhlížet od konkrétních skutečností posuzovaného případu, stěžovatel musel být při podání společné žádosti srozuměn s tím, že žádosti jeho dcer budou posuzovány v úzké návaznosti na jeho vlastní důvody a rovněž, že výsledek posouzení jeho žádosti bude bezprostředně spjat s výsledkem posouzení žádosti jeho dcer.
[40] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že se zabýval jen těmi námitkami, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Za řádně uplatněné stížní námitky totiž nelze považovat obecné odkazy na námitky uplatněné v rozkladu, žalobě, replice k vyjádření žalovaného a při ústním jednání u soudu.
[41] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel a stěžovatelka b) nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele a stěžovatelky b) příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu