Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nao 237/2019 - 20

pokračování - 21

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. V., zast. JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2019, č. j. -121, o námitce podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. ,

takto:

Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Miluše Došková, JUDr. Karel Šimka a Mgr. Eva Šonková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. .

Odůvodnění:

[1] V řízení o kasační stížnosti proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) namítl žalobce v podání ze dne 12. 8. 2019 podjatost soudců zařazených do druhého senátu Nejvyššího správního soudu. Námitku zdůvodnil tak, že senát ve stejném složení rozhodoval v související věci (týkající se žaloby proti opatření obecné povahy - územnímu plánu města Olomouc a proti rozhodnutím Okresního národního výboru v Olomouci a Okresního úřadu v Olomouci, jimiž bylo vyhlášeno ochranné pásmo nemovitých kulturních památek, a to areálu bývalého kláštera Hradisko a poutního kostela Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku) rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. -140. Tímto rozsudkem zrušil druhý senát Nejvyššího správního soudu výrok napadeného rozsudku krajského soudu, pokud jde o rozhodnutí o vyhlášení ochranného pásma kulturních památek, a v této části žalobcův návrh odmítl jako nepřípustný, ve zbývající části kasační stížnost zamítl. S ohledem na to, že nyní rozhodovaná věc týkající se správních rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žádost žalobce o dodatečné povolení stavby rekreační chaty na pozemcích dotčených ochranným pásmem, je nerozlučně spjata s původním rozhodnutím (žalobce původně napadal všechna rozhodnutí jednou žalobou, avšak její část týkající se zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby byla rozhodnutím krajského soudu vyloučena k samostatnému řízení), není možné dle žalobce ani v této věci očekávat jiné rozhodnutí než zamítavé.

[2] Podle názoru žalobce rozhodující senát v předchozím rozsudku významně pochybil, neboť rozhodl v rozporu s dříve publikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. -191, aniž by věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu, a také v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. , jímž se v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, ačkoliv na něj žalobce v kasační stížnosti odkazoval. Druhý senát tak měl předchozím rozsudkem porušit právo žalobce na spravedlivý proces, což je předmětem řízení o ústavní stížnosti, o níž dosud nebylo rozhodnuto.

[3] Soudci druhého senátu se v předchozím rozsudku také nedůstojným způsobem a v míře přesahující únosnou kritiku vyjádřili o stěžovateli, potažmo o jeho právním zástupci, a to i s intenzivním subjektivním hodnocením.

[4] Žalobce má za to, že nerespektování nálezu Ústavního soudu a publikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předchozím řízení, navíc společně s kritikou žalobce a jeho právního zástupce v odůvodnění rozsudku, založilo důvod pochybovat o nestrannosti rozhodujících soudců. Žalobce je s ohledem na to přesvědčen o tom, že soudci druhého senátu Nejvyššího správního soudu nejsou nestranní a nebudou jeho věc rozhodovat spravedlivě.

[5] K námitce se vyjádřili soudci zařazení do druhého senátu Nejvyššího správního soudu, přičemž uvedli, že nemají žádný poměr k projednávané věci ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům a nepodíleli se na projednávání ani rozhodování věci u správního orgánu ani v předchozím soudním řízení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[6] Podle jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

[7] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon ( d). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný. Proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. - 16).

[8] V projednávané věci založil žalobce námitku podjatosti na dvou důvodech. Prvním mělo být rozhodování soudců v předchozím řízení o jeho kasační stížnosti, které žalobce považuje za nikoliv spravedlivé, porušující jeho právo na spravedlivý proces. Druhým důvodem je pak údajná kritika žalobce, resp. jeho zástupce v odůvodnění předchozího rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. -140, která měla být „nedůstojná“, založená na subjektivním hodnocení a přesahující „únosnou“ míru kritiky.

[9] K prvnímu důvodu, z něhož žalobce dovozuje podjatost soudců, je třeba uvést, že je podřaditelný pod okolnosti, které podle poslední věty nejsou způsobilé založit vyloučení soudců. Postup soudců v předchozím řízení o kasační stížnosti žalobce, jakož i právní názor, který v rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. -140, zaujali, nemohou založit pochybnost o jejich nestrannosti a být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování nynější věci, byť s předchozí věcí úzce souvisí. Skutečnost, že druhý senát založil předchozí rozsudek na určitém právním názoru na věc žalobce, nemůže vyvolat pochybnosti o nestrannosti rozhodujících soudců a být důvodem pro jejich vyloučení z nyní projednávané věci. Procesní a věcné námitky, které žalobce vůči předchozímu rozsudku vznesl, mají své místo v řízení o procesním prostředku ochrany, v tomto případě v řízení o ústavní stížnosti, kterou – jak sám uvedl – žalobce podal, nemohou však založit vyloučení soudců v nyní projednávané věci, a to dokonce ani tehdy, pokud by se dle rozhodnutí Ústavního soudu ukázaly jako důvodné.

[10] Pokud jde o druhý důvod, který žalobce spojuje s podjatostí soudců druhého senátu, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani ten není způsobilý založit pochybnosti o nestrannosti soudců. Žalobce sice ve své námitce blíže nespecifikoval, konkrétně jakou „nedůstojnou“ kritiku jeho osoby a právního zástupce má na mysli, nicméně soud dovodil, že se zřejmě jedná o formulace použité v odst. 37 rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. -140, podle nichž „…ačkoliv stěžovatelé snesli mnoho dílčích argumentů proti rozhodnutím o ochranném pásmu, s formou napadených aktů a s procesními nástroji soudu k jejich případnému zrušení se vypořádali zcela povrchním tvrzením, že se materiálně jedná o opatření obecné povahy“. Nejvyšší správní soud se domnívá, že tyto formulace představují hodnocení povahy a obsahu kasační argumentace, jak se jevila rozhodujícímu senátu v situaci, kdy žalobce soud zjevně zahrnul velkým množstvím více či méně (ne)relevantní argumentace. Jedná se přitom o hodnocení argumentace, nejde o hodnocení směřované k osobě účastníka řízení nebo jeho zástupce, tím méně takové, které by bylo způsobilé zasáhnout důstojnost žalobce či jeho zástupce, nebo které by mělo vůči nim difamační povahu a z něhož by bylo možné dovozovat negativní vztah soudců k nim. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ani tyto skutečnosti nemohou zakládat pochybnosti o nestrannosti soudců druhého senátu a vést k jejich vyloučení z rozhodování o stávající kasační stížnosti žalobce.

[11] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro to, aby soudci JUDr. Miluše Došková, JUDr. Karel Šimka a Mgr. Eva Šonková byli vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2020

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu