Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
1 Ads 159/2024 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Ads 159/2024 - 31
[6] Stěžovatelka je přesvědčena, že by nárok na započtení dob vztahujících se k Ruské federaci měl být zohledněn i z titulu samotné Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti bez ohledu na nutnou vazbu se smlouvou mezi ČR a Ruskem. Žalovaná i městský soud podle ní ignorovali, že žalobkyně celý život pracovala nebo pečovala o postiženého syna a platila daně. Stěžovatelka se svého ruského občanství vzdala v roce 2000 z důvodu nesouhlasu s ruským režimem. Nárok na důchod ji proto zjevně náleží. Uvedla, že je postupem žalované porušováno i její právo na svobodu projevu, osobní svobodu a svobodu politického projevu, neboť je de facto trestána za to, že se neztotožňuje s politickým režimem v současné Ruské federaci. Cítí se také diskriminována, neboť je s ní zacházeno odlišně z důvodu, že nemá žádné státní občanství.
[7] Stěžovatelka soudu předložila sdělení městského soudu v jiné věci, kterým byla informována o tom, že tato jiná věc nespadá podle rozvrhu práce městského soudu pod věci s cizím prvkem. Domnívá se tedy, že bylo také porušeno její právo na zákonného soudce, neboť v napadeném rozsudku s ní tentýž soud jako s občanem ČR nejedná, ačkoli podle rozvrhu práce se zdá, že cizincem není. Tento rozvrh práce je v rozporu se zákonem a Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že posuzovala získání potřebné doby pojištění podle právního stavu v době podání žádosti, což je jediný správný postup. Správní orgán nemůže rozhodovat o žádosti na základě již neplatných právních předpisů, a tak nebylo možné vycházet z období předcházejícího žádosti o přiznání dávky. Mezi žalovanou a stěžovatelkou nebylo sporu o tom, že stěžovatelka v době podání žádosti nebyla občankou žádné ze smluvních stran smlouvy mezi ČR a Ruskem, a tak nespadá do její osobní působnosti. Ztotožnila se také s odůvodněním městského soudu ohledně aplikace Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Kasační stížnost proto navrhla zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ve věci stěžovatelky však tyto podmínky naplněny nejsou.
[10] Na otázku rozsahu záruk, které jsou zajištěny osobám bez státní příslušnosti (apatridům) v oblasti sociálního zabezpečení (dle čl. 24 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti) v případě, že uplatňují nároky ze smluv uzavřených Českou republikou se státy, které nejsou smluvními státy Úmluvy, Nejvyšší správní soud již dříve odpověděl v rozsudku č. j. 6 Ads 67/2012 37, na který odkazoval již městský soud. V něm se sice jednalo o smlouvu mezi Ukrajinou a ČR, její osobní rozsah byl ovšem vymezen totožně, jako je tomu nyní: bilaterální smlouva se vztahovala pouze na státní příslušníky smluvních stran.
[11] Z tohoto rozsudku plynou závěry, které jsou souladné s těmi, které ve věci stěžovatelky učinil městský soud. V rozsudku č. j. 6 Ads 67/2012 37 kasační soud vyložil, že čl. 24 odst. 1 písm. b) Úmluvy sice obecně zajišťuje apatridům přístup k sociálnímu zabezpečení a záruku zacházení s nimi ze strany ČR jako se svými občany (bod 32 tohoto rozsudku), nicméně meze tomuto přístupu dávají odstavce 3 a 4 článku 24 Úmluvy.
[12] Jak již kasační soud v dřívějším rozsudku uvedl, čl. 24 odst. 3 Úmluvy je nutno vykládat v tom smyslu, že zaručuje apatridům výhody, které vyplývají výhradně z ujednání státu, na jehož území se apatrida nachází, s jinými smluvními stranami Úmluvy (rozsudek NSS č. j. 6 Ads 67/2012 37, bod 38). Je to mu tak proto, že „[v] rámci kodifikačních prací na Úmluvě o právním postavení uprchlíků, která sloužila jako výrazná inspirace při koncipování Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, zvažoval ad hoc výbor rovněž takové pojetí čl. 24 odst. 3, podle kterého by uprchlík mohl užívat výhod plynoucích z jakékoli smlouvy zavazující stát, na jehož území se nachází, tedy i z takové, která je uzavřena se státem, který není smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Signatářské státy však v této souvislosti projevily obavy, že by pro ně takto široce nastavená jednostranná povinnost představovala neospravedlnitelné břímě, neboť by v případě nesoučinnosti nesmluvních států nesly plnou odpovědnost za vyplácení i té části dávky sociálního zabezpečení, která měla být azylantovi vyplacena nesmluvním státem, na jehož území mu vznikl alespoň dílčí nárok na výplatu dávky“ (tamtéž, bod 38; důraz přidán NSS). Čl. 24 odst. 4 Úmluvy pak obsahuje podle citovaného rozsudku „spíše než pravidlo určitého postupu jen princip, podle něhož jsou smluvní státy vybízeny k úsilí zajistit osobám bez státní příslušnosti zachování výhod vyplývajících z těchto ujednání“ (tamtéž, bod 42). Ačkoli kasační soud v tomto rozsudku hodnotil bilaterální smlouvu, která se vztahovala pouze na občany smluvních stran, jako právní nástroj nedostatečně chránící práva osob bez státní příslušnosti, shledal, že to samo o sobě nelze pokládat za porušení závazků z Úmluvy (tamtéž, bod 53).
[13] K těmto závěrům, které jsou v souladu s judikaturou kasačního soudu, dospěl také městský soud v nynější věci (body 33 a 34 napadeného rozsudku). S výše citovanými judikaturními závěry Nejvyšší správní soud souhlasí a neshledal důvod se od nich v nynější věci odchýlit.
[14] Totéž platí pro určení, k jakému datu je potřeba zkoumat občanství stěžovatelky. Kasační soud ustáleně judikuje, že správní orgán vychází při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování (rozsudky NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 126, bod 36; nebo ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 79, bod 25).
[15] Nejvyšší správní soud také již dříve vysvětlil, že rozvrh práce vykazuje znaky interní normativní instrukce, která je adresována „dovnitř“ soudu (rozsudky NSS ze dne 20. 9. 2017, č. j. 2 As 182/2017 102, bod 26; a ze dne 26. 5. 2022, č. j. 6 As 22/2022 58, bod 68), a proto má „jako organizační norma svého druhu přímý dopad toliko na osoby u tohoto soudu působící, nikoli na účastníky soudních řízení“ (rozsudek NSS č. j. 2 As 182/2017 102, bod 31). Nezakládá tedy nárok na řešení jiné věci soudem určitým způsobem. Samotnou aplikaci rozvrhu práce v jiném řízení přitom soud není oprávněn přezkoumat. To, že soud – slovy stěžovatelky – s ní jedná při přiřazení věci rozvrhem práce do konkrétního senátu jako s občanem ČR, zatímco normy sociálního zabezpečení na ni aplikuje jako by byla cizinec, není zásadním pochybením, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
[16] Co se týká námitek pod bodem 13 kasační stížnosti, jedná se o zcela překopírovaný text žaloby (str. 4 6 žaloby). Jelikož v nich stěžovatelka vytýká postup žalované bez toho, aby reagovala na vypořádání těchto námitek městským soudem, jsou tyto námitky nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (k tomu srov. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 38, bod 12; nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2349/23).
[17] Lze proto uzavřít, že městský soud se nijak neodchýlil od judikatury kasačního soudu, ani se nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Zároveň v řízení nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře kasačního soudu řešena. Kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4.). Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice byla v řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení však rovněž nemá (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2025
Ivo Pospíšil
předseda senátu