Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2349/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sofie Margarity Svobody Pinedy, zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2023 č. j. -30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021 č. j. -30 a o návrhu na zrušení části , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s d. Stěžovatelka spojila své podání s návrhem na zrušení části a 4

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozhodnutími správních orgánů (Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 1) bylo vysloveno, že stěžovatelka nenabyla státní občanství České republiky (dále jen ČR) prohlášením dle , o státním občanství ČR a současně byla zamítnuta její žádost o vydání osvědčení o státním občanství podle dle shora uvedeného zákona.

Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy bylo napadeno správní žalobou, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vnímá i rozumí postupu správních orgánů a soudů. Nicméně podstatu svých námitek směřovala proti přepjatě formalistickém výkladu zákona. Ten považuje stěžovatelka, společně s výkladem správních a soudních orgánů, za diskriminační. Zákon o státním občanství umožňuje získat občanství ČR jen vnukům osob, které občanství Československé socialistické republiky pozbyly. Stěžovatelka přitom nevidí žádný důvod pro rozdílné zacházení s vnuky osob, které občanství pozbyly a s těmi, které občanství nepozbyly, ačkoliv okolnosti jejich odchodu z ČR byly srovnatelné s osobami, které občanství pozbyly.

III.

Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož se jedná o subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po využití všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.

V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost nepřípustnou podle , neboť se opírá o jiné důvody než ty, které jsou uvedeny v Podle závěrů Nejvyššího správního soudu stěžovatelka ve své kasační stížnosti toliko zopakovala argumentaci předloženou Městskému soudu v Praze, přičemž nijak nereagovala na právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Z tohoto důvodu považoval Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost za vadnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádný argument, jímž by shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu zpochybnila. Podle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud postupoval v projednávané věci ústavně konformním způsobem. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání předmětné kasační stížnosti. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

Z pohledu řízení před Ústavním soudem mají uvedené skutečnosti nevyhnutelně za důsledek nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto okruhu námitek. Byla-li kasační stížnost stěžovatelky důvodně odmítnuta pro nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatelky hledět tak, jako by nebyla podána. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti předcházejícímu rozhodnutí městského soudu považovat za přípustnou (obdobně viz bod 26 usnesení ze dne 13. 12. 2022

sp. zn.

).

K návrhu stěžovatelky na zrušení části je třeba uvést, že tento má akcesorickou povahu a je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -30 ze dne 21. 7. 2023 jako návrh zjevně neopodstatněný [ ] a ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -30 ze dne 30. 8. 2021 jako návrh nepřípustný [ ]. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu