Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 68/2024-56
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci
žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0
sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
zastoupená advokátem Anonymizováno. Anonymizováno anonymizováno, Anonymizováno.Anonymizováno.
sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno.AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno Anonymizováno
Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 16 114 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 249 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 249 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 865 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 57,22 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 865 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 249 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 249 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 865 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 57,22 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 865 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 114 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 5. 2023, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč zavázal splatit do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas, zaslal pouze platby ve výši celkem 6 751 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Žalobkyně se konkrétně domáhala částky 16 114 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 24. 2. 2024 do zaplacení, přičemž tento byl za období od 24. 2. 2024 do 12. 3. 2024 kapitalizován ve výši 117,22 Kč) jakožto neuhrazené jistiny 12 733 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, poplatku za expres výplatu 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 594 Kč, poplatků za SMS servis 294 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem 735 Kč, účelně vynaložených nákladů 300 Kč a smluvních pokut 764 Kč. Žalovaný již nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně ověřovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.
4. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala pomocí kreditního skóre neboli credit scoringu a využívala statistický model, dále využila dostupné registry. Předložila výpočty týkající se příjmů a výdajů žalovaného a s odkazem na evropské právo a komentářovou literaturu a judikaturu různých soudů uvedla, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem.
5. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 5. 2023, ID žádosti 1141859, ID klienta 2197613, plyne (na smlouvě chybí podpis žalovaného a je nahrazen jakýmsi údajným SMS kódem) má plynout, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč do 15. 6. 2023. Roční úroková sazba byla nulová, RPSN činila 48,3 %. Účastníci si dále měli sjednat nejrůznější poplatky včetně poplatků za prodloužení doby splatnosti úvěru.
7. Z potvrzení banky plyne, že na účet žalovaného bylo dne 16. 5. 2023 zaplaceno 15 000 Kč.
8. Z výpisu proplacení smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad se podává, že žalovaný žalobkyni zaslal platby celkové výši 6 751 Kč.
9. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 16. 5. 2023 žalobkyně prověřila žalovaného v registrech ISIR, NRKI, SOLUS, CRIBIS s negativním výsledkem. Ohledně žalovaného je uvedeno, že nemá děti, je zaměstnancem, výše jeho příjmu činí 30 000 Kč a výše příjmu ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč.
10. V úvěrové zprávě jsou uvedeny osobní údaje žalovaného, jakož i skutečnost, že od března 2021 do dubna 2022 měl žalovaný jiný úvěr.
11. Dopisem ze dne 9. 2. 2024, který byl dle poštovního podacího archu odeslán dne 12. 2. 2024, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 23. 2. 2024. Tento dopis současně představoval předžalobní výzvu.
12. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Účastníci řízení měli dne 16. 5. 2023 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného, nýbrž pouze jakýsi SMS kód) úvěrovou smlouvu, ID žádosti 1141859, ID klienta 2197613, na jejímž základě žalobkyně téhož dne zaplatila žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit i s příslušenstvím. Žalovaný žalobkyni splatil za celou dobu toliko částku 6 751 Kč, dále již neplnil ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy měla k dispozici toliko (údajné) tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 30 000 Kč a příjmech „ostatních členů domácnosti 60 000 Kč“, které nijak neověřovala. Žalobkyně pak před uzavřením smlouvy neměla žádné informace o výdajích žalovaného či jeho dalších závazcích.
13. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:
14. Mezi účastníky řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný).
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
20. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 -57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021 ). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.
21. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
22. Z tvrzení žalobkyně je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici toliko údaj (nepodepsaný, není tedy ani zřejmé, že se skutečně jednalo o tvrzení žalovaného vůči žalobkyni před uzavřením smlouvy) o jeho příjmech ve výši 30 000 Kč a příjmech ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč, nijak však výši těchto příjmů neověřovala na základě nezbytných dokladů. Výdaje žalovaného pak nezjišťovala vůbec. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.
23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 ).
24. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok či poplatky) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 15 000 Kč. Žalovaný již vrátil žalobkyni celkem 6 751 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 8 249 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.
25. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021 ). Jelikož žalobkyně prokázala, že žalovaného dopisem odeslaným dne 12. 2. 2024 vyzvala k zaplacení dlužné částky do 23. 2. 2024, je zřejmé, že žalovaný byl ode dne 24. 2. 2024 (od tohoto dne žalobkyně nárokuje přiznání zákonného úroku z prodlení) v prodlení. Soud proto žalobkyni tento zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ) od 24. 2. 2024 do zaplacení přiznal, avšak pouze z částky bezdůvodného obohacení ve výši 8 249 Kč. Zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 249 Kč v kapitalizované výši za období 24. 2. 2024 – 12. 3. 2024 činí 60 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.
26. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty, účelně vynaložené náklady) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
27. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř. “). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 , či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017 . Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 .
28. Celková částka, ohledně níž byla žalobkyně procesně neúspěšná, se velmi blíží (téměř rovná) částce, ohledně níž byla procesně úspěšná. Soud proto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. výrokem II. tohoto rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
29. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.