Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 C 168/2023-43

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 154 543,77 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku žalobkyni částku ve výši 132 328 Kč.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 22 215,77 Kč spolu s úrokem ve výši 9,49 % ročně z částky 147 472,26 Kč za období od 22. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 148 318,26 Kč za období od 23. 3. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 34 014,90 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku žalobkyni částku ve výši 132 328 Kč. II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 22 215,77 Kč spolu s úrokem ve výši 9,49 % ročně z částky 147 472,26 Kč za období od 22. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 148 318,26 Kč za období od 23. 3. 2023 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 34 014,90 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 7.5. 2023 domáhala uložení povinnosti žalovanému k zaplacení částky 154 543,77 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný dne 21. 3. 2022 uzavřel s žalobkyní smlouvu o hotovostním úvěru číslo (dále též„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému za podmínek ve smlouvě uvedených peněžní prostředky ve výši 160 000 Kč. Žalovaný se kromě poskytnutého úvěru zavázal uhradit úrok v sazbě 9,49 % p. a., a to v měsíčních splátkách po 3 177 Kč, přičemž splátky byly splatné vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky splatné dne 16. 12. 2022. S ohledem na toto prodlení byla žalovanému ve dnech 16. 12. 2022, 16. 1. 2023 a 16. 2. 2023 účtována smluvní pokuta v částce 500 Kč, celkem tedy 1 500 Kč. Dne 9. 2. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému výzvu před zesplatněním úvěru, ve které byla žalovanému k úhradě dluhu poskytnuta dodatečná lhůta 30 dnů. Z důvodu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky splatné dne 16. 12. 2022, které trvalo déle, než 3 měsíce, žalobkyně ke dni 22. 3. 2023 úvěr zesplatnila. Žalovanému byl zaslán zesplatňovací dopis a byla mu opět poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě v trvání 30 dnů od doručení dopisu. Žalovaný však i přes tuto korespondenci a přes předžalobní výzvu po zesplatnění úvěru na dluh ničeho neuhradil. Před zesplatněním úvěru žalovaný na základě úvěrové smlouvy zaplatil žalobkyni částku 27 672 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována na základě výpisů z účtu žalovaného a na základě jím uvedených údajů. V rámci výdajů byly zohledněny údaje o životním minimu a normativních nákladech na bydlení. Žalobkyně si nahlédnutím do registrů ověřila také platební morálku žalovaného a jeho celkové úvěrové zatížení.

2. Žalovaná se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a zůstala ve věci zcela nečinná.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 7. 7. 2023, č. j. -16, vyzvána k tomu, aby svá tvrzení doplnila v tom směru, jakým konkrétním způsobem a na základě jakých podkladů a údajů prověřila úvěruschopnost žalovaného (a jak tyto podklady vyhodnocovala), a aby k těmto aspektům doložila důkazy.

4. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 13. 11. 2023, v němž uvedla, že žalovaný byl bez negativního záznamu lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, NRKI a SOLUS. Žalobkyně také zohlednila dosavadní splátkové zatížení žalovaného (žalovaný splácel již celkem 8 dalších úvěrových produktů) a ve vztahu na žalovaným deklarované údaje o příjmech a výdajích provedla na základě výpisů z účtu žalovaného propočet, na jehož základě nedospěla k důvodným pochybnostem o tom, zda bude žalovaný schopen úvěr splácet a daný úvěr mu tedy poskytla.

5. Z provedených důkazů: návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, smlouvy o úvěru číslo s datací 6. 12., respektive 14. 12. 2018, předžalobní upomínky ze dne 27. 3. 2023 s poštovním podacím archem, rozsudku anonymizováno soudu č. j. číslo jednací, dopisů označených značkou číslo ze dne 27. 3. 2023, oznámení o zesplatnění z 22. 12. 2019, formuláře hodnocení klienta, kopie občanského průkazu žalované, potvrzení o příjmu, předsmluvního formuláře spolu s dokumentem prohlášení klientů, karty klienta k č. smlouvy číslo, dokumentu označeného jako hodnocení klienta ze 6. 12. 2018, společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu k žádosti o úvěr, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, výplatní pásky za říjen 2018, tabulky o ověření účtu č. bankovní účet z dubna 2018, výpisu záznamu z registru SOLUS datovaného 4. 12. 2018, výpisu z nebankovního registru klientských informací s datací 4. 12. 2018, soud zjistil následující skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

6. Žalovaný dne 21. 3. 2022 uzavřel s žalobkyní smlouvu o hotovostním úvěru číslo jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému za podmínek ve smlouvě uvedených peněžní prostředky ve výši 160 000 Kč (čl. 2 smlouvy a Hl. 3 § 2 úvěrových podmínek). Žalovaný se kromě poskytnutého úvěru zavázal uhradit úrok v sazbě 9,49 % p. a. (čl. 2 a Hl. 3 § 3 úvěrových podmínek), a to v 66 měsíčních splátkách po 3 177 Kč (čl. 3 smlouvy a Hl. 4 § 1 úvěrových podmínek), přičemž splátky byly splatné vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky splatné dne 16. 12. 2022. S ohledem na toto prodlení byla žalovanému ve dnech 16. 12. 2022, 16. 1. 2023 a 16. 2. 2023 účtována smluvní pokuta v částce 500 Kč, celkem tedy 1 500 Kč (čl. 5 smlouvy). Dne 9. 2. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému výzvu před zesplatněním úvěru, ve které byla žalovanému k úhradě dluhu poskytnuta dodatečná lhůta 30 dnů. Z důvodu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky splatné dne 16. 12. 2022, které trvalo déle, než 3 měsíce, žalobkyně ke dni 22. 3. 2023 úvěr zesplatnila. Žalovanému byl zaslán zesplatňovací dopis a byla mu opět poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě v trvání 30 dnů od doručení dopisu. Žalovaný však i přes tuto korespondenci a přes předžalobní výzvu po zesplatnění úvěru na dluh ničeho dalšího neuhradil. Před zesplatněním úvěru žalovaný na základě úvěrové smlouvy zaplatil žalobkyni částku 27 672 Kč.

7. Před uzavřením smlouvy číslo žalovaný dle lustrací v registrech čerpal a následně splácel dalších 8 úvěrových produktů:

-) Ode dne 10. 12. 2021 kontokorent s limitem 10 000 Kč (zbývající nesplacená jistina ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 8 768 Kč).

-) Ode dne 30. 7. 2021 kreditní karta s limitem 15 000 Kč (splátka 477 Kč měsíčně; zbývající nesplacená jistina ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 14 968 Kč).

-) Ode dne 22. 6. 2010 kreditní karta s limitem 80 000 Kč (splátka 2 334 Kč měsíčně; zbývající nesplacená jistina ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 18 757 Kč).

-) Ode dne 27. 11. 2017 osobní úvěr ve výši 10 000 Kč (ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo splaceno).

-) Ode dne 10. 12. 2021 osobní úvěr ve výši 145 000 Kč (splátka 2 117 Kč měsíčně; zbývající nesplacená částka ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 198 975 Kč).

-) Ode dne 30. 7. 2021 osobní úvěr ve výši 270 000 Kč (splátka 3 309 Kč měsíčně; zbývající nesplacená jistina ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 256 109 Kč).

-) Ode dne 20. 2. 2017 osobní úvěr ve výši 247 000 Kč (splátka 3 952 Kč měsíčně; zbývající nesplacená jistina ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 205 099 Kč).

-) Ode dne 15. 3. 2022 osobní úvěr ve výši 145 000 Kč (splátka 2 943 Kč; zbývající nesplacená částka ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo činila 149 346 Kč).

Celkově tedy žalovaný ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo splácel 15 464 Kč měsíčně na další úvěrové produkty (prokázáno tabulkou označenou jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ a úvěrovou zprávou ze dne 14. 4. 2023 spolu s listinami obsahujícími detaily jednotlivých úvěrových produktů).

8. Z tabulky označené jako Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ dále vyplývá, že žalovaný měl ke dni sjednání úvěrové smlouvy číslo příjem ze samostatné výdělečné činnosti ve výši 25 570 Kč, byl rozvedený a bydlel ve sdíleném obydlí. Dle tabulky činil příjem ostatních členů domácnosti žalovaného částku 8 430 Kč a celkové výdaje žalovaného 22 000 Kč (včetně splátek dalších úvěrových produktů). Tabulka není podepsána žalovaným a je datována 13. 11. 2023.

9. V odkazované tabulce označené jako Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ je dále uvedeno, že příjem uvedený žalovaným (25 570 Kč) se shoduje s doloženými doklady a byl tedy použit pro stanovení disponibilního příjmu žalovaného, a to na základě výpisů z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 12. 2021 do 21. 3. 2022. Dle těchto výpisů z účtu žalovaného osciloval příjem žalovaného z pracovní činnosti v daném období kolem částky 30 000 Kč. Za únor 2022 pak měl žalovaný dle předloženého výpisu výdaje v celkové výši 58 604 Kč a příjmy 68 804 Kč (z toho pravidelné příjmy z pracovní činnosti činily 30 167 Kč). Dne 15. 3. 2022 pak žalovaný čerpal od žalobkyně další úvěr ve výši 145 000 Kč.

10. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně.

11. Žaloba je dle názoru soudu důvodná pouze částečně.

12. V řízení bylo předně prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle a násl. o.z. Žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele. Smlouva tedy podléhá režimu , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSÚ“).

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet.

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. ).

17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Soud na tomto místě v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. .

19. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. ) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. ).

20. Jak již bylo výše konstatováno, soud je povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla to, co bylo shrnuto v bodě 4. tohoto odůvodnění. Údaje zjištěné v tomto ohledu z žalobkyní předložených důkazů jsou pak shrnuty v bodech 7. – 9. tohoto odůvodnění.

21. V řízení pak sice bylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy disponovala výpisy z účtu žalovaného, z nichž dle svého tvrzení žalobkyně při vyhodnocování bonity žalovaného vycházela, a že žalovaný byl lustrován v evidencích BRKI, NRKI, ISIR a v evidenci exekucí (s negativním výsledkem), avšak žalobkyně již přes výzvu soudu neprokázala, že by dostatečně ověřovala žalovaným deklarované údaje (ačkoliv měla přístup k výpisu z účtu žalovaného). Lze přisvědčit žalobkyni, že příjem žalovaného byl dle výpisů z účtu zjištěn ve výši průměrně 25 570 Kč, avšak nelze souhlasit s tím, že žalovaným deklarované výdaje ve výši 22 000 Kč (z čehož mělo zhruba 7 000 Kč měsíčně připadnout na výdaje související s bydlením) odpovídají údajům z výpisů z účtu dostupným. Jen za únor 2022 měl žalovaný dle výpisu z účtu výdaje v celkové výši 58 604 Kč a příjmy 68 804 Kč (z toho pravidelné příjmy z pracovní činnosti za tento měsíc činily 30 167 Kč). Dle názoru soudu je již z těchto údajů očividné, že žalovaný při jeho dosavadním splátkovém zatížení (15 464 Kč měsíčně) nemohl mít takový disponibilní příjem, aby byl schopen inkriminovaný úvěr splácet. Žalovaný navíc v březnu 2022 ještě před uzavřením smlouvy číslo čerpal od žalobkyně další úvěr ve výši 145 000 Kč (mimo úvěru ve výši 160 000 Kč ze smlouvy o hotovostním úvěru číslo) a žalobkyně tedy měla v rámci vlastní obezřetnosti i na základě údajů o pohybech na účtu žalovaného podrobit bonitu a schopnost žalovaného úvěr (y) splácet podrobnému prověření, což však neučinila. Údaje o výdajích žalovaného uvedené v tabulce označené jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ (tj. že žalovaný má výdaje ve výši 22 000 Kč měsíčně, z čehož částka 15 464 Kč připadne na splátky dosavadních úvěrů) pak soud pokládá za nereálné, neboť ve výpisech z účtu žalovaného nemají oporu, jak bylo konstatováno výše. Žalobkyně tedy nepodrobila příjmy a výdaje žalovaného dostatečné analýze a úvěr mu poskytla přesto, že bylo minimálně velmi diskutabilní, zda bude žalovaný (s ohledem na jeho dosavadní splátkové zatížení, další úvěr ve výši 145 000 Kč a výdaje vyplývající z výpisu z účtu) schopen úvěr splácet. Absentuje navíc jakýkoliv doklad k tomu, že měsíční výdaje žalovaného na bydlení v obec skutečně dosahovaly pouze částky kolem 7 000 Kč – žalobkyně nezjišťovala, zdali žalovaný bydlí ve vlastní nemovitosti, nebo v nájmu, a i v tomto soud spatřuje nedostatečné prověření žalovaným deklarovaných údajů. Pokud žalovaný deklaroval, že na bydlení platí pouze částku ve výši kolem 7 000 Kč, měla žalobkyně tento údaj prověřit, neboť se jedná z pohledu soudu o částku až podezřele nízkou. Žalobkyně pak v tomto kontextu nezohlednila např. ani normativní náklady na bydlení, ani statistické údaje ČSÚ, a soud tedy opakuje, že nepokládá takovéto prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující.

22. I pokud by pak měly platit údaje uvedené v tabulce označené jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ (tedy že žalovaný má příjem 25 570 Kč a výdaje 22 000 Kč), je nutno konstatovat, že index DSTI by v takovém případě u žalovaného dosahoval úrovně 72,9 %, což je vysoce nad rámec doporučené horní hranice tohoto indexu (která dle webu ČNB činí 40 %). Pokud by byla žalobkyně skutečně obezřetná, nemohla by dle názoru soudu žalovanému úvěr poskytnout ani v situaci, kdy by údaje uvedené v tabulce označené jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ odpovídaly realitě (což navíc z pohledu soudu neodpovídají, viz výše zejména bod 21. tohoto odůvodnění). Na základě předložených důkazů tedy soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla prověřena dostatečně, a že žalobkyně (i pokud by byly akceptovány údaje z tabulky označené jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“) neměla s ohledem na značně vysokou hodnotu indexu DSTI žalovanému úvěr vůbec poskytnout. I za situace, kdy by byly v rámci výpočtu indexu DSTI zohledněny žalovaným deklarované (ale žalobkyní nikterak neověřené)„ příjmy ostatních členů domácnosti“ žalovaného ve výši 8 430 Kč, dosahoval by index DSTI opět vysoké hodnoty téměř 55 %, což značí vysokou rizikovost poskytnutí takového úvěru. Lze také podotknout, že úvěrovou smlouvu číslo uzavíral žalovaný, nikoliv členové jeho domácnosti – dle názoru soudu pak nelze po členech domácnosti žalovaného požadovat, aby se na splácení jeho dluhu nějak podíleli, ani nelze jejich příjmy zohledňovat v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a posouzení jeho bonity (zvláště pak v případě, že byl žalovaný rozvedený, jak je deklarováno v tabulce označené jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“).

23. Dlužno také podotknout, že tabulka označená jako„ Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru číslo“ není žalovaným nijak verifikována a podepsána, a že k jejímu vyhotovení došlo až dne 13. 11. 2023, tedy více než rok a půl poté, co byla uzavřena úvěrová smlouva číslo. Dle názoru soudu je tak velmi diskutabilní i to, zda žalobkyně jí deklarované propočty vůbec provedla před uzavřením úvěrové smlouvy číslo nikoliv až ex post.

24. Zdejší soud tedy posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalovaného v tomto směru vyžádala dostatečné podklady o jeho reálných výdajích a příjmech a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. ). Index DSTI dosahoval takové hodnoty, že žalobkyně měla být při sjednávání úvěru natolik obezřetná, že neměla žalovanému úvěr vůbec poskytnout (i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný od žalobkyně jen o několik dnů dříve čerpal další úvěr ve výši 145 000 Kč). Za situace, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy nemůžou nároky žalobkyně na zaplacení celé dlužné částky obstát.

25. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Soud uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 160 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaný uhradil toliko částku 27 672 Kč.

29. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

30. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 160 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 27 672 Kč. Co do částky 132 328 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

31. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

32. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

33. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu smluvních úroků a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 132 328 Kč.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 014,90 Kč, přičemž tato částka představuje 71,24 % z celkové výše soudních výloh (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 85,62 % a úspěchu žalovaného v řízení v rozsahu 14,38 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 183 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 154 543,77 Kč sestávající z částky 7 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle a. t., z částky 3 650 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle a. t., z částky 7 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle a. t., z částky 7 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle a. t. ze dne 13. 11. 2023 a z částky 7 300 Kč za účast na jednání soudu dle a. t. ze dne 15. 1. 2024 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 34 350 Kč ve výši 7 213,50 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti jemu tímto rozsudkem uložené ve stanovených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.