Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 C 240/2023-28

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 16 828,42 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 975,72 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 1 852,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 471,18 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14 975,42 Kč za období od datum do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné sazbě v částce 552,88 Kč za období od datum do datum a s úrokem z prodlení z částky 16 828,42 Kč za období od datum do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 762,41 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 975,72 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do nároku na zaplacení částky 1 852,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 471,18 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14 975,42 Kč za období od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné sazbě v částce 552,88 Kč za období od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení z částky 16 828,42 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 762,41 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne datum, domáhala na žalovaném zaplacení částky 16 828,42 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného revolvingového úvěru. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne datum smlouvou o revolvingovém úvěru číslo jejíž součástí byly též úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaná byla oprávněna čerpat revolvingový úvěr co do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 15 000 Kč. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky opakovaně, a to co do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce. Žalovaný se pak uzavřením smlouvy zavázal takto poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Studiem spisu soud po doplnění žaloby ohledně problematiky zkoumání úvěruschopnosti zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, pročež dle ustanovení ) vyzval usnesením ze dne 20. 9. 2023, č. j. -13, žalovaného, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud také žalovaného poučil, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalovaný souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Součástí usnesení byla také výzva k vyjádření k přiložené žalobě. Výzva byla žalovanému doručena fikcí dne datum. Žalovaný na tuto výzvu nikterak nereagoval. Žalobkyně udělila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem ve věci rozhodl.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 20. 9. 2023, č. j. -15, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne datum uvedla, že statistický model realizovaný prostřednictvím monitoringů kreditního skóre žalovaného, zajištěné oddělením úvěrových rizik žalobkyně, považuje ve vztahu ke svým zákonným povinnostem za dostatečné splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně za účelem prevence předlužení klienta zajistila kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ příjmení“), a to jak na samotného žalovaného, tak na jeho domácnost. Prostřednictvím výpočtu příjmení žalobkyně ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele (v tomto případě žalovaného) skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. Oba údaje o příjmení, tedy jak za žadatele, tak za jeho domácnost, se porovnají, a využije se ten, který je nižší. K výpočtu příjmení ke smlouvě žalovaného číslo žalobkyně uvedla, že příjmení klienta činilo 20 060 Kč, přičemž výše příjmu klienta dle žádosti činila 30 000 Kč, životní minimum dospělých členů domácnosti 4 620 Kč, splátky jiným společnostem (dle výpisu z NRKI) mimo splátek žalobkyni částku 4 720 Kč, splátky žalobkyni částku 0 Kč, a splátky schváleného úvěru částku 600 Kč příjmení domácnosti pak mělo činit částku 5 439 Kč, přičemž z přiložené tabulky vyplývá, že domácnost žalovaného je bez dalších příjmů, žalovaný žije sám a jeho normativní náklady na bydlení činí 14 621 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE, ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem„ klient v NRKI nenalezen – pozitivní vyhodnocení“, dotazy do registrů CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem„ v registru nenalezen“. Ve svém vyjádření se žalobkyně také odkázala na obecné konstatace o principu přiměřenosti ve světle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a další, Obecných pokynů Evropského orgánu pro bankovnictví k posouzení úvěruschopnosti EBA/GL/2015 či komentářové literatury k  , o spotřebitelském úvěru. Ve vztahu k šíři poskytovaných údajů od žadatele a jejich ověření pak žalobkyně odkázala na dohledový benchmark České národní banky zn. ČNB 1/2014. Žalobkyně závěrem uvedla, že žalovaný doposud na dluh neuhradil ničeho.

5. Žalobkyně dále k vyjádření přiložila úvěrovou kartu klienta. Z úvěrové karty přitom vyplývá, že údaje o finanční situaci žalovaného byly aktualizovány ke dni datum. Z úvěrové karty přitom nevyplývá, k jakému datu byla karta či výpis z ní pořízeny, popř. zdali byla karta či výpis aktualizovány ve vztahu ke smlouvě o revolvingovém úvěru číslo. Z úvěrové karty jsou zřejmé osobní a kontaktní údaje žalovaného a existence jedné splátkové operace – osobního úvěru ze dne datum ve výši (jistiny) 49 000 Kč, který bude splácen prostřednictvím 21 měsíčních splátek ve výši 4 720 Kč, se splatností první splátky k datum. Celkový dluh žalovaného mimo předmětný úvěr činil 99 104 Kč, přičemž z úvěrové karty je v tomto kontextu patrné, že na tento závazek žalovaný doposud ničeho neuhradil. Z úvěrové karty také vyplývá, že za období roku 2022 žalovaný žádal o celkem 35 finančních produktů (operací). V případě splátkových kontraktů bylo celkem 10 ve fázi žádosti, 8 operací bylo odmítnuto, 2 operace byly odvolány a 1 operace (výše uvedený úvěr ze dne datum s jistinou ve výši 49 000 Kč) byla existentní. Za rok 2022 měl žalovaný dále celkem 2 nesplátkové operace ve fázi žádosti a 2 operace ve fázi žádosti týkající se kreditních karet; 8 operací pak bylo za tento rok odmítnuto a 3 byly odvolány. Mezi kontrakty spojené s kreditní kartou žalovaného patřily mj. také revolvingové úvěry, z toho 4 z nich byly v průběhu roku 2022 u společnosti označené v úvěrové kartě jako L2 odmítnuty a dva byly u téže společnosti odvolány. Jedna operace – revolvingový úvěr u společnosti v úvěrové kartě označené jako L13 podaná k datum – pak byla ve stavu žádosti.

6. Z předložených listinných důkazů: posouzení úvěruschopnosti klienta, potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik ze dne datum, úvěrových podmínek, tiskopisu úvěrové smlouvy číslo kreditní karta anonymizována dvě slova ze dne datum, výpisu čerpání, splátek a úhrad, výzvy ke splacení úvěru ze dne datum, podacího archu ze dne datum, předžalobní výzvy ze dne datum, podacího archu ze dne datum, soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnut žalovanému peněžních prostředků až do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 15 000 Kč, s minimální výší měsíční splátky 4 % z úvěrového rámce a s roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 % (měsíční úrok ve výši 2,19 %). Smluvní strany si dále sjednaly poplatek ve výši 19 Kč za každou SMS notifikaci, poplatek za výpis z účtu ve výši 49 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním na částku 300 Kč za měsíc vymáhání (s možností změny podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě, že výše dlužné splátky bude nižší než 500 Kč, mohla žalobkyně účtovat smluvní pokutu maximálně do výše této dlužné částky) a úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády, tedy ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 %. Ke dni uzavření smlouvy činil takto sjednaný úrok 15 % ročně. Smluvní strany si též dohodly, že v případě prodlení s dvěma a více splátkami nebo nezaplacením splátky po dobu delší než 3 měsíce, je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit.

8. Z tiskopisu smlouvy je patrné, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je svobodný, se základním vzděláním s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč, kterým disponoval od ledna 2022 jako zaměstnanec společnosti právnická osoba Žalovaný uvedl, že žije v podnájmu. V potvrzení o provedení ověření bonity klienta z oddělení řízení rizik ze dne datum vyplývá číslo revolvingového úvěru číslo datum schválení úvěru ke dni datum, výše úvěru v částce 15 000 Kč a také skutečnost, že je žalovaný svobodný, bezdětný, bydlící v podnájmu, s výší příjmu 30 000 Kč měsíčně a měsíčními výdaji domácnosti (kterou tvoří pouze žalovaný) ve výši 10 000 Kč.

9. Z potvrzení o ověření bonity žalovaného dále vyplývají jeho lustrace v databázích JAP_PUJCKA, MVCR, SOLUS, CEE, ISIR a NRKI k datům datum, datum, datum, datum, a to vždy bez pozitivního výsledku ve vztahu k existenci závazků žalovaného. Z úvěrové karty klienta pak také vyplývá, že žalovaný v roce 2022 provedl celkem 35 žádostí o různé finanční operace (splátkové, nesplátkové, o operace spojené s kreditní kartou), přičemž v celkem 16 případech došlo ze strany finančních institucí k odmítnutí operací, 5 operací bylo žalovaným odvoláno a 4 operace jsou ve stavu žádosti. Z potvrzení bylo také zjištěno, že žalovaný měl k datum jeden osobní úvěr s výší jistiny 49 000 Kč (kdy měl zaplatit celkovou částku ve výši 99 104 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 720 Kč, přičemž splatnost první měsíční splátky byla stanovena k datum).

10. Dne datum žalovaný čerpal částky 4 240,20 Kč, dne datum částku 607 Kč, dne datum částky v celkové výši 5 314 Kč, dne datum částky v celkové výši 1 501,90 Kč, dne datum částky v celkové výši 1 588,52 Kč, dne datum částku 628,70 Kč, dne datum částky v celkové výši 855,10 Kč, dne datum částku 39 Kč, dne datum částku 68 Kč a dne datum částku 133 Kč. Dle výpisu tedy žalovaný čerpal celkovou částku 14 975,42 Kč. Úrok za hotovostní transakce pak činil částku 497,35 Kč, poplatek za SMS notifikace částku 57 Kč, náklady na vymáhání částku 600 Kč, smluvní pokuta částku 1 000 Kč, úrok ve výši 672,06 Kč, poplatek za výpis z účtu 196 Kč, opravné úroky – grace period částku 314,10 Kč, obchodní úrok částku 987,67 Kč a úrok z prodlení částku 552,88 Kč; celkem tedy mělo být žalovaným na daný úvěr na těchto různých poplatcích zaplaceno 19 852,48 Kč. Žalovaný přitom na dluh neuhradil ničeho.

11. Dne datum žalobkyně úvěr pro nezaplacení prvních třech splátek úvěru k 20. 1., 20. 2. a datum zesplatnila, což téhož dne dala výzvou ke splacení celého úvěru žalovanému na vědomí a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne datum. Žalovaný však neuhradil ničeho, a tak jej žalobkyně k úhradě vyzvala znovu, tentokrát prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne datum, odeslané žalovanému dne datum. Žalovaný však ani přesto neuhradil ničeho. Žalobkyně tak podanou žalobou po žalovaném požaduje zaplacení nesplacené jistiny, poplatků a smluvních pokut ve výši 16 828,42 Kč, dále kapitalizovaný úrok ke dni sepsání žaloby ve výši 2 471,18 Kč, který představuje součet zbylých nesplacených úroků, vynesených v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění úvěru, a dále obchodní úrok z částky 14 975,42 Kč ve výši 26,28 % ročně ode dne následujícího po dni zesplatnění, tj. od datum do dne sepsání žaloby, tj. do dne datum a taktéž úrok ve výši 26,28 % ročně z částky 14 975 za období od datum do zaplacení, tj. obchodní úrok z jistiny ode dne následujícího po dni sepsání žaloby až do okamžiku do zaplacení. V případě, že je dluh na jistině či splátce jistiny po splatnosti více než 90 dnů, je počínaje 91. dnem prodlení sazba obchodního úroku snížena dle , o spotřebitelském úvěru, na výši odpovídající repo sazbě stanovené ČNB pro první den kalendářní pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšenou o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Žalobkyně požaduje I úrok z prodlení v zákonné výši 552,88 Kč (kapitalizovaný od 15. dne po zesplatnění úvěru, a to z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut, až do dne sepsání žalobního návrhu). Kapitalizovaný úrok z prodlení byl vypočten od 15. dne po zesplatnění úvěru (tedy ode dne následujícího po uplynutí čtrnáctidenní lhůty uvedené ve výzvě ke splacení celého úvěru ze dne datum, tj. od datum do datum, tj. do dne sepsání žaloby, a to na základě szaby 15 % ročně z částky jistiny, případných poplatků a smluvních pokut). Žalobkyně uplatnila i nárok na úrok z prodlení v zákonné výši za období od datum do zaplacení z částky 16 828,42 Kč, tj. ode dne následujícího po dni sepsání žaloby až do okamžiku zaplacení.

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

14. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu a násl. , (dále „o. z.“), a ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky. Žalovaný čerpal předmětný úvěr téměř do výše sjednaného úvěrového rámce a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z datum, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. ).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. .

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. ) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, příjmení, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. ).

21. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k lustraci žalovaného v různých registrech (MVČR, CEE, ISIR, SOLUS, ISIR, JAP_PUJCKA, a to bez negativního výsledku), a že žalovaný před uzavřením smlouvy deklaroval údaje o výši svých příjmů a příjmů zbytku domácnosti (v níž žije sám), a údaj o celkových výdajích jeho samostatné domácnosti. Žalobkyně však nedoložila v zásadě žádné důkazy, které by osvědčovaly reálnou majetkovou situaci žalovaného ke dni sjednání předmětného úvěru, nebo důkazy, z nichž by bylo patrno, že byly informace o majetkové situaci, sdělené žalovaným, nějakým způsobem ověřovány (nebyly doloženy ani např. y dokládající výši příjmu žalovaného, jako je pracovní smlouva či mzdový výměr nebo výplatní páska). Žalobkyně po žalovaném před uzavřením smlouvy ze dne datum nepožadovala žádných listin potvrzujících jeho reálnou finanční situaci a vycházela pouze ze sdělení žalovaného (na něž se bez výhrad spolehla) a ze svého statistického modelu. Obdobné pak lze konstatovat i ohledně žalovaným deklarovaných měsíčních výdajů – ani tyto žalobkyně nijak neověřila, bezvýhradně se na tento údaj (sdělený žalovaným) spolehla a nijak žalovaným tvrzené výdaje (např. na bydlení či další životní potřeby) neověřila (například prostřednictvím výpisu z účtu žalovaného). Žalobkyně sice měla za to, že popsaný způsob prověření úvěruschopnosti spotřebitele je dostatečný, s tímto jejím závěrem se však soud vzhledem k odkazované judikatuře a legislativě neztotožňuje.

22. Žalobkyně se tedy ohledně splnění své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného omezila toliko na konstatování o tom, že jí zvolený statistický model, kterým úvěruschopnost prověřuje, dle jejího názoru vyhovuje zákonným povinnostem pro ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Přestože žalobkyně v předložené úvěrové kartě tvrdí, že provedla ověření bonity klienta (žalovaného), z této y nevyplývá, že by ze strany žalovaného došlo k doložení jakýchkoliv relevantních podkladů, z nichž by byla seznatelná jeho faktická finanční situace a jeho reálná bonita (nebo že by žalobkyně žalovaným poskytnuté údaje jakkoliv ověřila). Žalovaný před uzavřením smlouvy nedoložil žádné podklady ke svým tvrzeným příjmům a výdajům (jako například výpis z účtu nebo výplatní pásku); žalobkyně navíc po žalovaném takovéto podklady ani sama nechtěla a bezvýhradně se spolehla na údaje žalovaným uvedené, aniž by je před schválením úvěru podrobila jakékoliv kontrole, jak již bylo zmíněno.

23. Z výše odkazované judikatury pak v tomto kontextu vyplývá jednoznačná povinnost úvěrujícího subjektu nespolehnout se na údaje tvrzené spotřebitelem a tyto údaje prověřit, aby byla zjištěna faktická majetková situace spotřebitele. Těmto povinnostem žalobkyně nedostála a úvěr žalovanému poskytla, aniž by měla k dispozici ověřitelné údaje o reálné finanční situaci žalovaného, a to ke dni schvalování úvěru. Žalobkyně vyšla pouze z nijak nepodložených údajů deklarovaných žalovaným (bez jakékoliv jejich verifikace) a ze svého interního statistického modelu. Žalobkyni bylo navíc (jak vyplývá z úvěrové karty) známo, že v roce 2022, tj. v roce uzavření úvěrové smlouvy, žalovaný žádal o celkem 35 finančních produktů (operací), z toho 16 z nich bylo finančními institucemi odmítnuto, 5 z nich bylo odvoláno samotným žalovaným a 14 z nich bylo ve stavu žádosti. Žalovaný pak měl schválen jeden finanční produkt – osobní úvěr ze dne datum ve výši 99 104 Kč (jistina 47 000 Kč). Z úvěrové karty je přitom patrné, že o revolvingový úvěr žalovaný žádal celkem 9x, z čehož v 6 případech finanční instituce revolvingový úvěr žalovanému odmítly poskytnout (2 žádosti žalovaný odvolal a jedna operace byla dle přiložené úvěrové karty ve stavu žádosti). Soud má za to, že žalobkyně neměla za situace, kdy byly žádosti žalovaného o finanční operace (produkty) v roce uzavření sporné smlouvy v krátkém čase opakovaně podávány a také odmítány (celkem 12 žádostí z července 2022, 2 žádosti ze září 2022, 1 žádost z října 2022, 18 žádostí z listopadu 2022 a 2 žádosti z prosince 2022), smlouvu o předmětném revolvingovém úvěru vůbec schválit, neboť z četnosti žádostí uvedených v úvěrové kartě je patrné, že žalovaný nebyl v mnoha případech se svými žádostmi úspěšný (z důvodu nedostatečné bonity) a měl již jeden závazek v celkové výši 99 104 Kč. Soud má za to, že tyto skutečnosti svědčí o tom, že schopnost dostát finančním závazkům z předmětné úvěrové smlouvy byla u žalovaného zásadně snížena, a že žalobkyně si toho mohla a měla být vědoma i na základě listin, které sama předložila k výzvě soudu.

24. Povinnost počínat si při prověřování úvěruschopnosti obezřetně tedy úvěrující společnost v tomto případě nesplnila. Žalobkyně dle názoru soudu nemohla před poskytnutím úvěru disponovat ucelenou a ověřitelnou informací o příjmech a výdajích žalovaného a o jeho bonitě, protože toliko vyšla z tvrzení žalovaného a tato nijak neověřila. Ba co víc, žalobkyně disponovala informacemi o četnosti žádostí žalovaného o úvěrové produkty v krátkém časovém sledu předcházejícím uzavření předmětné úvěrové smlouvy, o jednom jeho platebním závazku a o mnohosti neúspěchů žalovaného v případě jeho dalších žádostí o rozličné finanční produkty, a to i ve vztahu k žádostem o revolvingové úvěry, tj. stejný finanční produkt, o nějž žalobkyně svůj žalobní nárok opírá: přesto však žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, i když byla na základě výše uvedeného velmi pravděpodobné, že platební schopnosti žalovaného nebudou ideální. Soud tedy pokládá takovýto proces ověření úvěruschopnosti spotřebitele za zásadně nedostačující a nevyhovující výše popisovaným judikaturním a legislativním kritériím.

25. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Soud má tedy za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena celková částka ve výši 14 975,42 Kč, přičemž žalovaný z této částky nezaplatil ničeho (žalovaný tyto skutečnosti, vyplývající z předložených důkazů, nijak nesporoval).

29. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 14 975,42 Kč, žalovaný pak neuhradil ničeho. Co do částky 14 975,42 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o.z. a ust. ust. § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru žalobu výrokem II. zamítl.

30. Na tomto místě soud dodává, že žalobkyní odkazovaná judikatura hovořící o výkladu smluv ve prospěch jejich platnosti a zachování autonomie vůle se v tomto případě dle názoru soudu nemůže uplatnit, a to s ohledem na výše citovanou judikaturu vykládající zákon o spotřebitelském úvěru a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008.

31. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zčásti úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 828,74 Kč, přičemž tato částka představuje 78,26 % z celkové výše soudních výloh (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 89,13 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,87 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 16 828,42 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

33. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 14 975,42 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má žalobkyně právo domáhat se jejího splnění návrhem na výkon rozhodnutí.